Čtení: Žalm 138
Text: Ef 3,14-18
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘
a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka.
_________________________________________________
Milý přátelé, chtěl bych nám ze žalmu 138, který je tématem dnešních bohoslužeb, nabídnout dva verše.
Hospodine, odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal,
dodal jsi mé duši sílu.
a
Hospodin za mě dokončí zápas.
-------------------------
Otázka – jak Bůh odpovídá na naše modlitby je předmětem našich soukromých úvah, různých debat, sporů pro někoho i důvodem víru opustit. Bůh nesplnil, o co jsem ho žádal.
Do tohoto přemýšlení dnes – vstupuje žalmista 138. Potvrzuje, že Bůh nemlčel, ale odpověděl. Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal. Tak to vnímá, tak to i říká svému okolí. Odpověděl jsi mi, když jsem tě volal. A jak? A jaká byla ta boží reakce?
Dodal jsi mé duši sílu.
Odpovědí na modlitbu, na probírání mého života před bohem, odpovědí na volání a prosby, které nahlas nebo mlčky k bohu vysílal – je že dodal mé duši sílu. Nikoli, že zařídil, že to co přejeme se stane – Bůh jako automat na naše přání a naše radost, že funguje a že k němu máme přístup. (a vztek, když nefunguje, zasekl senebo co se to děje). Tady je boží odpovědí – ŽE DODAL MÉ DUŠi SÍLU
Podobně, ale rozvinutějí o tomtéž, o tom, co je modlitba píše apoštol Pavel v dopise do Efezu – to je text, co jsme slyšeli. Píše, že pokleká k modlitbě „aby se ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“. Za to se přimlouvá. Aby se posílil náš "vnitřní člověk". A sice, aby se posílil z Božích zdrojů, mocí Ducha. Obnova vnitřku, našeho vnitřního já, posílení naší duše. O to tady Pavel prosí. Abychom byli zakořeněni. Pevně stáli.
A co z takovéhoto zakořenění, ukotvení v Bohu (u Pavla v Kristu). Jaký je toho užitek? Abychom v lásce se všemi bratřími mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka. O to jede - o pochopení, o lepší, nebo konce jiné pochopení významu - událostí, věcí, lidí, prostě toho, co je kolem nás. O to vidět správné rozměry, správnou velikost. Abychom mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka.
Co se zdálo velké je (díky zakořeněnosti v Božím pohledu na svět) ve skutečnosti malé. Třeba problémy, co se zdály velké, nebo člověk, co se tváří, jak je velký a významný, tak v pohledu Boha je to jinak.
Anebo naopak, co se zdálo malé, nepatrné je ve skutečnosti mnohem větší. Třeba naděje - vypadá to s ní mizerně, ale díky Bohu je větší, než se zdálo, anebo prostor pro dobro, pro Boží království, je vlastně větší než se obvykle usuzuje. Anebo lidé zdánlivě nevýznamní, jsou očima kristovské víry vlastně velcí.
O to jde, abychom v lásce se všemi bratřími mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka
Kdo se zdál být příliš vysoko (třeba Bůh), je ve skutečnosti níž, skrze svého syna vlastně velmi blízko. A co se zdálo velmi hluboké (třeba odcizení člověka a Boha, člověka a člověka, nebo hloubka našeho hříchu) je ve skutečnosti přemostěno.
V modlitbě se prostě mění pohled na rozměry, v modlitbě člověk zjišťuje, že je to jinak než to měl v oku. Apoštol Pavel to prožil - jeho nitro bylo proměněno, posíleno, a tak - třeba (kupodivu) zvládá dobře věznění. A dokonce – v tom kriminále je mu důležitější např. starost o ozvučnost božího slova, než jeho vlastní propuštění. To jsou jiná měřítka na to, co je vlastně důležité !
Zkusím v tom přemýšlení jít ještě dál. Jsme díky hudebníkům u tématu žalmy – jeden teolog k tomu píše: žalmy ukazují, že Bůh neodmítá být podatelnou našich stížností. Dává nám svou adresu, na kterou můžeme své starosti přinést. Zkusím toto podobenství o podatelně domyslet dál. My víme o adrese, kde člověk může předložit všechny své starosti, to, s čím si neví rady. Ale ve světle toho, co již dnes zaznělo si představuji (je to podobenství!!), že člověk do příslušné podatelny přijde a chce u přepážky předat své vyplněné formuláře se žádostmi. A jak tam stojíme ve frontě, tak za námi přijde kdosi (asi by to byla role pro Ježíše) a říká: Podíváme se spolu na tu tvou věc, máš čas? Já pro tebe čas mám. A věnuje se nám, naslouchá a ptá se, co je na těch žádankách, co máme v tašce. Ale jak tam o těch našich věcech mluvíme, ne přes sklo přepážky, ale tváří v tvář, tak při tom rozhovoru se děje něco v nás, my najednou vidíme sebe jinak. I ty věci kolem nás i to, s čím jsme přišli je najednou v tom rozhovoru s Kristem jiné. Co se nám zdálo velké jeví se malé, a naopak......
A posíleni nejsme tím, že se nám podařilo protlačit další vyřízenou žádost. Posíleni jsme proto, že vidíme věci jinak, Jeho očima, víme. To nám dává oporu a my jsme takoví zakořeněnější - náš vnitřní člověk je silnější.
Modlitba je darovaná možnost, jak ovlivnit dění světa.
Modlitba je zrovna tak možností nechat se ovlivnit, nechat tím božím prostoupit, co se děje uvnitř mne, ve vnitřním člověku, v srdci.
Hospodine, odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu.
A já jsem v síle od tebe šel do akce a zlo, protivníka jsem přemohl
Anebo já jsem si v síle od tebe vykasal rukávy, začal jsem zprava a těžkou práci jsem dokončil,
Anebo jsem díky tobě sebral sílu zavolat dalším lidem a řekl si o pomoc
Anebo jsi Bože dodal mé duši sílu a já jsem se omluvil.
Anebo jsem – od tebe Pane dostal sílu – a mohl jsem to těžké vydržet
Hospodine, odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu.
.A ještě na jeden verš chci upozornit – je to ten druhý tučně vytištěný:
8 – Hospodin za mě dokončí zápas.
Možná právě v té modlitbě, ve které člověk promění svůj pohled na to, co je velké a malé, důležité a méně důležité, vysoké i nízké – po té, co vidí sebe i svět Božím pohledem – se propracuje k tomuto stanovisku – vyznání: Hospodin za mě dokončí zápas.
To není o útěku – on to za mě někdo dodělá, třeba Pán Bůh. Je to věta úlevy, útěchy: Hospodin to mé dotáhne.
Člověk má přirozenou touhu věci dodělat, dotáhnout, uzavřít, finalizovat. Tak nějak mít pocit, že jsem to zvládl… A právě proto, že pocit, že něco zůstalo nedotaženo, že jsem dílo neodevzdal perfektní, že už nebyla síla vychytat to či ono. Že je to nepříjemné, že to může být až trýznivé.
A my smíme prosit – Hospodine dokonči za mě tenhle můj zápas.
138 žalmista už se k tomu propracoval – je to ve způsobu oznamovacím – vím, že Hospodin za mě dokončí zápas.
Nebo v kralické bibli: Hospodin dokoná za mě.
Nebo v německém ekumenickém: Hospodin se ujme mé věci. – ano to je velká úleva, když vím, že té mé věci, se někdo ujme.
Luther doslova – Bůh se ujme mého případu!
Nebo v anglické bibli: Aby to mé bylo perfektní, bude činit Hospodin.
Je v tom také velký kus pokory.
Já to nezvládnu dokonale. Bůh je dokonalý, já ne. A tak musím přijmout, že nepostavím dům, kde by nebylo co dodělat, nenapíšu knihu, článek nebo kázání, která by nepotřebovala dotáhnout, nezvládnu výchovu bezezbytku, nenacvičím kantátu na 100%, nenaučím se na zkoušku, aby mě nemohli nikde chytit, nepostarám se o to či ono tak, abych to bylo dokonalé, perfektní. Někoho to trápí víc, někoho méně, někoho vůbec. Lidi z církve – spíš tyhle věci trápí víc, mají více zjitřené svědomí, mívají velkou odpovědnost, čtou si o vzorech, slyší o svatých.
Tak si odnesme jako dárek tuhle větu úlevy, útěchy:
Hospodin za mě dokončí zápas…. Pro chvíle, kdy to naše nedotahování nás zas dostihne a otráví…. A také pro chvíli, kdy budeme cítit, že se naše životní cesta na tomto břehu uzavírá… jistotu, že
Hospodin se ujme našeho případu,
Hospodin dokoná za mě,
Hospodin za mě dokončí zápas.
Amen