Čtení: L 19,1-10 Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“
Texty: Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Mt 21,31
Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Mt 9,12–13
------------------------------------------------------------------------------------------
Milí přátelé,
při posledním rozhovoru před křtem Jakuba jsme se dotkli klíčového tématu Nového zákona. A vlastně také reformace. Jde o psychologii věřícího člověka a sice o otázku, co je motorem pro život víry? Co je motivací, že člověk chce žít podle Boha? Konat dobro, pomáhat, být pravdivý, vlídný, nadějný atd. atd. Proč?
I pokud jde o víru, může být motivace pozitivní nebo negativní. Negativní – to je strach. Strach z trestu, z pekla, ze zavržení – to funguje, tak jako bič. Je to efektivní, ale vyčerpávající. Člověk jedná správně, protože musí, aby se vyhnul neblahým následkům svého jednání. Bojí se.
Motivací pozitivní je Vděčnost – funguje spíš jako vnitřní kompas. Je to vlastně reakce na pocit, že mi něco bylo darováno – ať už je to život sám nebo odpuštění nebo „milost“. Člověk pak jedná správně, protože jednat správně chce.
Strach – ten vytváří podřízenost a úzkost, vděčnost naopak buduje vztah vzájemnosti a důvěry. A právě posun od „musím – bojím se“ k „děkuji – a proto chci“, je po mém soudu klíčový krok k duchovní dospělosti.
Ale i v běžném živote: To je přece rozdíl, jestli se někdo chová slušně, protože se bojí, že by mohl být potrestán, anebo se chová slušně i když trest nehrozí, prostě se tak chovat chce. Anebo jinak, to je přece rozdíl, jestli dítě luxuje a jde s odpadky v režimu „Když neuklidíš, nepůjdeme do akvaparku“ anebo je to naopak: „Děti půjdeme do akvaparku“ – já to je skvělý, jste skvělí rodiče, to my vyluxujeme a půjdeme s odpadky, abyste měli radost.
Mnozí si myslí, že věřící mají jako motivaci strach – že žijí podle božích přikázání, aby je Bůh nepotrestal a konají dobro, aby je odměnil. Ježíš na to jde z opačného konce. Ne strach z trestu, ale radost z odpuštění. Vděčnost jako klíčová motivace.
Kořenem vděčnosti je, že vnímám život, existenci jak dar. Ve světě máme často pocit, že si všechno musíme zasloužit. A pokud se nám nedaří, cítíme se ukřivděni; pokud se nám daří, připisujeme to svým schopnostem. Ježíšovský pohled tento narativ nabourává. Ty nejpodstatnější věci – vědomí, dech, krása přírody – jsou nám dány „zdarma“.
„Co máš, co bys nebyl dostal?“ (1. Korintským 4,7)
To je otázka: „Máš snad něco, co bys nedostal?“ Pokud věřím, že můj život není moje zásluha, ale dar, moje motivace k etickému životu se mění. Dobré skutky už nejsou „platbou“ za budoucí nebe, ale „poděkováním“ za přítomnou existenci. Stejně tak akceptace – že jsem třeba někde přijat, vede k touze něco dobrého udělat. Nebo odpuštění dluhu, vede k touze „to nějak vrátit“.
Vděčnost je vlastně i palivo pro altruismus – ovlivňuje společnost.
„Dostal jsem hojnost, proto dávám.“
„Bylo mi odpuštěno, proto odpouštím.“
Práce pro komunitu – to není břemeno, to je jen způsob, jak „poslat dál“ to dobré, co i mě potkalo.
(Ale je třeba poznamenat i úskalí - náboženství může někdy sklouzávat k pozitivitě toxické - vděčnost je povinně vyžadována i ve chvílích hlubokého utrpení. To může zraňovat, pozor na to.)
Vděčnost – to je revolucí ve vnímání. Mění člověka - z dlužníka, který se bojí exekuce, v hosta, který si váží hostiny. Vděčnost je tichý, ale neuvěřitelně vytrvalý motor, který dokáže pohánět lidskou dobrotu i tam, kde strach nebo vyžadování plnění povinností selhávají.
Možná kacířská věta, ale Kdybychom, sestry a bratři jako sbor, byli jen k posilování a rozdmýchávání vděčnosti – už to by byl dostatečný důvod, aby církev existovala.
A teď to chci ilustrovat na příběhu o Zacheovi. (asi víte, že je tady namalovaný – můžete se s ním pozdravit vždycky když jdete k Večeři Páně. Ale není to dekorace – to je provokace)
Je to totiž kolaborant – vybírá peníze pro Římany, co obsadili naši zemi. A dobře se mu díky tomu žije. Parazituje na krizi, profituje ze systému, který nás ničí.
A přece je nespokojen, hledá, je vyprahlý, peníze tu vyprahlost nedokáží utišit. Cítí, že mu něco podstatného v životě uniká (to už by mohlo být o nás) i když navenek vše funguje. Hledá něco, někoho. A když je tam Ježíš, zajímá ho to. Lidé v davu patrně rádi nastaví záda, aby Zacheus neviděl, a tak tenhle úředník vyleze na strom. Tak silná je to touha.
Tady by mohl být klidně i delší odstavec o zástupu – o těch, co brání – o nás, co jsme kolem Ježíše, ale jsme neprostupní – máme svá pravidla, svůj žargon, svou představu o tom, jak vypadá křesťan – a tak musejí, ti co vyhlížejí, vylézt na strom, protože přes záda zbožních není vidět…
A pak nastane zlom, výměna rolí – Zacheus si myslel, že hledá Ježíše, a přitom Ježíš hledal Zachea. Zastaví se pod stromem a řekne jeho jméno. Víra, to je zaslechnout osobní oslovení, víra se nemůže pořád dívat zdálky.
Musím zůstat v tvém domě. Klíčový krok spirituality je – už ne na distanc, ale pustit Ježíše do svého domu, tedy pustit jeho moc, jeho vidění, jeho Ducha do svých problémů, do svých dluhů, do svého rozhodování, do své prázdnoty, do svého zoufalství nad tlaky okolí…
A pak Zacheovský údiv. Cože Ježíš mě bere, akceptuje? Vždyť tolik jiných by o to stálo. Pane nejsem hoden abys přišel pod mou střechu. A Ježíš jde v klidu na večeři do domu Zachea – kolaboranta, celníka. A toho Zachea to úplně promění a reaguje: „Polovinu svého jméní dávám chudý, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Tedy především se přiznává že kradl. A pak dosti nereálně o své nápravě. Nevychází to. Slibuje víc, než má. Ale to k takové situaci patří, že člověk říká i nesplnitelné. Je to euforie z milosti. Ježíšovi ta nereálnost nevadí. Důležité je, že se pohnulo Zacheovo srdce, že křečovitě sevřená past, která jen hrabala, se otevírá v gestu, které chce dávat. Spiritualita není o tom, že budeme mít vnitřní klid, ale o tom, co Kristova přítomnost v mém domě způsobí, že poznám, že už nemusím. Ale že můžu. Zacheus se stal svobodným – už nemusí bohatnout, poznal, že může dávat. Chce být jiný.
To že chce být solidní, že chce rozdávat, že chce žít tak, jak to chce Bůh, to je jeho odpověď na naprosto nečekanou vlídnost Ježíšovu – poctí ho návštěvou. To je objev reformace, že já naprosto nepřijatelný jsem přijat. A moje chování není předpoklad přijeti, ale moje odpověď na přijetí, je to etika odpovědnosti. Ježíš neřekl: až vrátíš peníze a projdeš kurzem etiky, tak se u tebe stavím. Začalo to naopak. Stavil se.
Zmínil jsem v úterý jedno podobenství, které jsem si vymyslel: Představte si, že vám přijde obsílka od notáře, že vám nějaký člověk odkázal krásnou vilu zámeckého typu s obrovským parkem, rybníčkem a k tomu dva mercedesy. Cože? Jste v šoku. Proč? Čím jsem si to zasloužil? Budete se asi ptát. Ničím, prostě jste to dostal. Říká notář. Odhaduju, že začnete pídit po tom, kdo to byl, kdo vám odkázal tak obrovský majetek. Že vás to bude zajímat. A mezi všemi informacemi o tom člověku se dozvíte, že měl moc rád rybníček na kraji své zahrady a že mu hodně záleželo na tom, aby u něj byla vždy hezká lavička a že si přál, aby v rybníku byly oranžové rybky a že moc rád v té zahradě pořádal 1x za rok dětský den. Tak odhaduju, že ze samé vděčnosti za ten nečekaný dar – se budete starat o ten rybníček, a lavičku a že budeme možná i ten dětský den pořádat. Proč? Ne ze strachu, ale z vděčnosti, za něco co jsme se vůbec ničím nezasloužili.
A asi by se dalo vymyslet jiné podobenství – třeba o učiteli, který už zapsal do ŽK nebo indexu „Prospěl“ ale student se učí ne ze strachu, ale z vděčnosti, aby učitele nezarmoutil. Atd.
Vděčnost dává lecos do pohybu – u Zachea, u nás. Asi někdy vykřikneme nebo sami si dáme předsevzetí, které je nerealistické, ale to nevadí, stačí že se v nás něco pohnulo směrem k Bohu.
Ježíš tenhle okamžik komentuje jasně: Dnes přišlo spasení do tohoto domu. Chápete tahle událost je spasení. Takhle je člověk zachráněn. Že ho zaleje vděčnost a on chce odpovídat svými činy, extrémně mile zaskočen tím, že ač nepřijatelný, je přijat. A to je spasení, záchrana. amen