Čtení: Za 9,9-10
Text: Mt 21,1-11
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“
Milé sestry, milí bratři,
dnešní text před nás staví trochu kuriózní situaci: Ježíš přijíždí na svátky do Jeruzaléma, ocitá se na Olivové hoře, místě velkého symbolického významu… a my pozorujeme peripetie spojené se zápůjčkou zvláštního dopravního prostředku, oslice, dokonce i s oslátkem.
Líčení příběhu nás každopádně nenechává na pochybách, že se vše děje podle většího Božího plánu. A že v tomto plánu hrají roli i obyčejní lidé, a jejich ochota dát svůj majetek k dispozici.
Obyčejných lidí je ostatně v tomto příběhu opravdu hodně; doslova mohutný zástup. Jsou to lidé, které kolem sebe Ježíš nashromáždil v Galileji, kteří ho od té doby následují a společně s ním putují na svátky do Jeruzaléma. A čekají, že se tam něco stane. Na rozdíl od Ježíše a jeho nejbližších učedníků ale netuší, co to bude.
A tento Ježíšův fanklub, ať už plánovaně, nebo spontánně, spoluutváří velkolepý happening, parodii na triumfální průvod panovníků a jinak mocných lidí, kteří do Jeruzaléma pravidelně přijížděli na svátky na koni nebo v kočáře, obklopeni vojáky v nablýskaném brnění. Jeruzalémští občané byli na takové události zvyklí, a asi často stáli v davu a provolávali slávu příslušníku nenáviděné okupační moci. Dělali to se strachem, z donucení, ze setrvačnosti…
Tohle je ale jiné. Ten, kdo přijíždí, sedí na oslu, na podřadném jízdním zvířeti. Neobklopují ho zbraně ani prapory, ale prostí lidé z venkova. Místo červeného koberce se před ním do prachu cesty snáší pláště a spěšně uřezané větve stromů. Atmosféra je na rozdíl od oficiálních událostí uvolněnější… ale také naléhavější. Lidé si uvědomují, že se zde děje něco důležitějšího než jen příjezd dalšího potentáta. Ježíš zde mluví jazykem symbolů, jazykem Bible, jejich jazykem. A vysílá jasnou zprávu. Mohl by si někde opatřit koně nebo kočár, mohl by do města vstoupit jen tak nenápadně pěšky. Ale on si volí příjezd na oslu. Ví, jaké asociace to v lidech vzbudí, jaká dávná očekávání tím naplňuje.
Konkrétně podle proroka Zachariáše ten pravý král, který jednou přijede do Jeruzaléma, přijede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. A bude to spravedlivý a zachráněný, pokořený král, který nebude válčit, porážet nepřátele, trestat protivníky, ale vybere si cestu nenásilí, zruší vojska, propustí vězně.
Pokořený, tichý, mírumilovný král. To je obraz, který Ježíš přijímá a naplňuje. Není to přitom jediná alternativa, mohl by se hlásit přímo k odkazu krále Davida, k moudrosti a bohatství krále Šalamouna, nebo ještě více, mohl by se zaklínat tím, že jeho Otec Bůh je vládcem všeho světa, Králem slávy, jak jsme to četli v úvodním žalmu. On si však dobrovolně vybírá být tichý a pokorného srdce. Vybírá si být králem chudých, opomíjených, přehlížených.
Lid tuto zprávu, tuto biblickou řeč slyší, a reaguje na ni stejným způsobem, stejným jazykem. Oslava příjezdu se mění v liturgii, lidé recitují královské žalmy, rozpomínají se na dávné příběhy a proroctví.
Někdo začíná volat hosanna, sláva, a za chvíli už to skanduje celý zástup. Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!
Na zmatené dotazy jeruzalémských s hrdostí odpovídají: To je on, ten prorok od nás z Galileje. Ten, kterého jsme viděli uzdravovat a slyšeli kázat o přicházejícím Božím království.
Možná si říkáte, proč vůbec o Adventu číst příběh Květné neděle, když ten patří spíš do Velikonoc než do Vánoc. Já si ale myslím, že jsou tyto svátky úzce propojené, a že Vánoce bez Velikonoc nedávají smysl. O Adventu a o Vánocích si připomínáme příchod Ježíše Krista, Božího Syna na svět, ale až Velikonoce nám v plném rozsahu ukazují, kdo vlastně Ježíš byl, k čemu Jeho příchod vedl, proč má smysl si tuto událost připomínat.
Co si tedy z tohoto Ježíšova příjezdu vzít teď, před prahem Vánoc, o dva tisíce let později a skoro tři tisíce kilometrů od Jeruzaléma?
Zaprvé, Ježíš přichází a mluví naším jazykem, jazykem symbolů, příběhů, rituálů, písní. I my můžeme být osloveni, i k nám může dolehnout Jeho klepání. Ale je lehké ho ve všem tom předvánočním hluku a shonu přeslechnout. Je lehké ve všem pečení, uklízení, zdobení apod. zapomenout na to, co vlastně slavíme. Být jako Ježíšova kamarádka Marta, která si pro všechno shánění a zařizování nedokázala zaměřit na to podstatné, nedokázala si vybrat to, oč nepřijde.
Jak o tom v jedné ze svých vánočních písní zpívá moje oblíbená písničkářka Radůza, s vánočním časem dětské oči máme… Myslím, že o Vánocích obzvlášť platí Ježíšův pokyn, že máme být jako děti, dívat se na svět okouzleně, s láskou v očích, s důvěrou v Boží přítomnost a ochranu. Vidět za oponu symbolů a tradic, v muži na oslu zahlédnout tichého krále, v dítěti v jeslích zahlédnout přítomného Boha.
Ale, a to je druhý bod, nenechme se jen ukolébat vánoční idylou. Ježíš do našeho světa přichází překvapivě, nečekaně, vymyká se připraveným přihrádkám a předpokladům. Nebuďme jako ti lidé z davu, kteří se jen pár dní po Květné neděli rozprchli, když se Ježíši přestalo dařit... A kteří možná se stejnou samozřejmostí, se kterou tehdy oslavovali Kristův příchod, požadovali jeho popravu.
Už jsme na to natolik zvyklí, že si to ani neuvědomujeme, ale nechme se zarazit - dovolme si nechat se zarazit – tím faktem, že se Bůh (Bůh!) narodil v chlívku. Že se setkával s prostitutkami a korupčníky. Že brutálně zemřel na potupném popravčím nástroji. Dovolme si údiv nad revolučností a skandálností Božího příchodu na svět, dovolme si Ho vidět i špinavého, trpícího, nepřikrášleného.
A třetí bod, Kristův příchod nás nemá nechat chladnými, netečnými. Ježíš nepřišel jenom sehrát zajímavé divadlo s oslíkem. Vyžadoval přitom i lidskou spoluúčast, půjčit osla, rozprostřít plášť, rozpomenout se na dávná zaslíbení.
I dnes si máme nejen připomínat Kristův příchod, ale aktivně na něj čekat. A nebýt překvapeni, pokud zjistíme, že k nám Ježíš přichází jinak než bychom předpokládali. Třeba v našich bližních, kteří potřebují naši pomoc.
Pane Ježíši Kriste, připomínáme si Tvůj příchod. Vyznáváme, že už Tě často ani nečekáme, nepočítáme s Tebou ve svých životech. Prosíme, přicházej k nám, nejen o těchto Vánocích.
Amen