úvaha Ondřeje Macka
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se se sestrami a bratřími v jejich nouzi,ochotně poskytujte pohostinství. (list apoštola Pavla Římanům 12,12-13)
Tato slova jsou z dopisu z prvního století. Jeho autor se pokouší promýšlet, co to vlastně znamená být křesťanem, nebo vůbec věřit v Boha. – Třeba by nám to mohlo pomoci i dnes.
Jiný z prvních křesťanů, jejichž listy můžeme číst v Novém zákoně, napsal hodně provokativní a v něčem až skoro zraňující věty: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra,povede to k vytrvalosti.“ (Jk 1,2-3) Rozhodně tím nechtěl říci, že by Bůh na nás něco zlého sesílal. Myslel to pravděpodobně tak, že krizové situace, průšvihy, kalamity i nemoci v něčem trochu ověřují, co nás v životě drží, čemu věříme a jak je to pevné.
Ta současná situace už nyní dost zatřásla tím, nač jsme byli zvyklí a co jsme považovali za samozřejmé. A asi máme všichni trochu strach z toho, co nás ještě čeká, co přinesou další dny..., jak jí projdeme jako rodiny, jednotlivci i společnost.
Věřit v Boha pro mě znamená – nenechat se tím strachem úplně ochromit. Spoustě věcí nerozumím, ale snažím se spoléhat (a vycházím při tom z Bible, ze zkušeností druhých i z těch vlastních), že je tu ještě vždycky Bůh. Že Bůh je ještě nad tou změtí všech možných okolností a rozhodnutí; že je ještě nad těmi, kdo mají nebo chtějí mít moc; že je i nad našimi povedenějšími i nepovedenými činy; nad našimi povahami; nad našimi prohrami i výhrami. Že nad našimi životy je ještě Bůh a jeho možnosti, které si úplně neumíme představit.
Taková je křesťanská naděje. Mám třeba strach ze smrti – nebo spíš z bolesti, nemohoucnosti a ze ztráty milovaných. Také nemám moc rád neznámé, nenaplánované, respektive to, co nemohu ovlivnit. Někdy mě třeba dohání minulost i přítomnost. Ale věřím, že Ježíš po této zemi chodil ze tří hlavních důvodů. 1/ Aby nám ukázal, co to je život, včetně pitek s kdekým a zpěvů dlouho do noci, včetně prvořadého zájmu o všelijak odepsané a trpící. 2/ Aby nás naučil tomu, že Bůh není tyran, necitlivý hybatel, vzdálený pozorovatel, velký soudce, ale že je to milující rodič, který pořád hledá způsoby, jak nás provázet a zároveň nám dávat svobodu. 3/ Aby nám na vlastním životě dosvědčil, že život má ještě jiné dimenze, než které si dokážeme představit. A že smrt je jen lidská, nikoli boží hranice.
Asi většina z nás těžko snáší nemohoucnost, nejistotu, bolest. Dost pravděpodobně jsme teprve na začátku těchto soužení a bude to stát hodně trpělivosti. Trpělivosti, když o sebe najednou v našich domovech budeme zakopávat, trpělivosti v samotě, v práci nebo v tom, že nebudeme mít, co dělat, trpělivosti ve stresu. Budeme asi potřebovat i dost trpělivosti sami se sebou. Bude to chtít nejen zdraví, ale i pokoru a lásku. A hlavně vidět, mít naději, že to bude mít dobrý konec. Na konci čehokoli není katastrofa, ale dobrý Bůh.
S nadějí i trpělivostí hodně souvisí modlitby. Je to způsob, jak s Bohem udržovat vztah, jak se sytit. Všichni se teď modlíme a budeme hodně modlit, aby se ten vir podařilo zastavit, aby se nic nestalo našim blízkým, aby nás to nezničilo hospodářsky, kulturně, civilizačně, politicky... lidsky.
Líbí se mi, že římskokatoličtí biskupové vyzvali své věřící, aby se spojovali ze svých domovů vždy v osm večer k modlitbě. Myslím, že bychom se mohli přidat, že to je veliká síla vědět, že i když jsem třeba doma sám, nebo jsme tam jen dva, že se takto spojujeme s dalšími.
Přijde mi však i důležité, abychom ani teď nezapomínali v modlitbách také děkovat – za to, co jsme dostali a co dostáváme; abychom nezapomínali na naslouchání Bohu; na prosté pobytí s Bohem.
Nakonec tam apoštol Pavel píše, že se máme sdílet s těmi, kdo jsou v nouzi. Pravděpodobně měl tehdy na mysli, aby římští křesťané zvali ke svým stolům chudé bratry a sestry a přistěhovalce. To je ovšem do nějaké míry proti smyslu těch současných opatření...
V těch větách je použito množné číslo. Bude to těžké a složité, ale myslím, že bychom měli každý hledat způsoby, jak se nestát uvězněnými jednotlivci, jak nemyslet jen na sebe, na svou rodinu, ale rozhlédnout se, jestli kolem nás není někdo opuštěný, ustrašený, bezmocný, kdo potřebuje pomoci, nakoupit, dovézt k doktorovi. Někdo komu můžeme zavolat, napsat. Je to dnes beze sporu i zkouška našeho lidství, rozumu a solidárnosti.
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími a sestrami v jejich nouzi...
A milost našeho Pána Ježíše Krista, láska boží a přítomnost Ducha svatého s vámi se všemi!
Pane Bože, prosíme tě za všechny nemocné; za ty,kteří se strachují o své blízké; za lidi, kteří se ocitli v izolaci nebo daleko od svých rodin. Prosíme za ty nejstarší v různých domovech, kteří už dlouho neviděli své děti a vnoučata. Prosíme tě za všechny zdravotníky,lékaře a záchranáře, za pečovatelky a pečovatele, prodavačky a prodavače, za všechny, kteří se v těžkých podmínkách snaží pracovat proto, aby naše země vůbec fungovala. Prosíme tě za představitele našízemě; za ty, kteří nyní rozhodují a nesou břemena odpovědnosti. Prosíme tě za ty, kterým nikdo nepomáhá a kteří nemají přístup ke zdravotní péči, za uprchlíky. Prosíme za ty, kteří se ocitají v nouzi,kteří přicházejí nebo už přišli o zdroj příjmů. Prosíme za děti a za rodiče, kteří složitě hledají, jak se nyní o ně postarat. Prosíme za ty, kteří mají strach. Prosíme za nás, abychom nepřestali být lidmi; za naši víru. Prosíme, buď s námi.