Čtení: Sk 6,7 – 7,1
Text: Sk 7,46-60 David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.
______________________________________________________
Milí přátelé,
dnešní příběh bychom mohli zasadit do černo-bílé struktury, ze které se vyloupne Štěpán jako odvážný věřící, co stojí za pravdou (chcete-li svatý Štěpán). Zatímco ti druzí, ti venku, nebo dokonce ti „zlí židé“ jsou agresoři. Vznikl by tak pěkný portrét hrdiny ve vitríně náboženského muzea.
Jenže….. Jenže Štěpán nezemřel proto, že by mluvil o Boží lásce, která nikoho neurazí. Zemřel, protože udeřil na citlivé místo zastánců náboženství: Kriticky pojmenoval naši závislost na tradici, budovách, svátcích a rituálech, do kterých jsme si ochočili živého Boha. (tedy myslíme, že jsme si ho ochočili). Takže místo kázání, které pohodlně pojedná kult hrdiny, to bude trochu kousavé.
Pojďme do dnešních kulis přeložit klíčovou: „Bůh nejvyšší nebydlí v chrámech udělaných rukama.“ Dokážeme si připustit myšlenku, že Bůh možná vůbec není v našich dokonale naplánovaných bohoslužbách? Že se Duch svatý odstěhoval z našich farních struktur, protože jsme si všímali víc těch struktur, řádů a zvyklostí než jeho – Ducha života? Dokážeme si přiznat, že je pro nás „čisté učení“ nebo “správné slavení“ důležitější než živý člověk u dveří kostela? Štěpán říká: Bůh je v pohybu. Bůh je venku. A vy se ho snažíte zavřít do krabic se svými tradicemi.
Zajímavou vedlejší postavou je muž jménem Saul. Neházel kameny. Jen hlídal kabáty těm, co házeli. Tušíme zrcadlo, které nám postava tohoto šatnáře nastavuje – ne, nejsme ti, co by někoho kamenovali, jsme slušní lidé.Jen …. Možná někdy mlčíme, když se děje nespravedlnost. A nestihneme nebo nedokážeme, nebo ano nebo se bojíme něco říct, když se někde systém zbavuje lidí, co kladou nepříjemné otázky… alegoricky: Držíme pláště těm, kteří umlčují, ale jsme hrdi na to, že ruce od krve nemáme. (tady by mohla být chvíle ticha na řízenou nepříjemnou vzpomínku - Kdo byl posledním „Štěpánem“ v mém okolí, kterého skřípli a já hlídal kabáty….)
26.12. je v církevních kalendářích nadepsáno Mučedníka Štěpána. Mučedník se řecky řekne martyr, což původně znamená svědek. A až později se to označení přeneslo na ty, kdo zemřeli pro víru - martyrové. K tomu posunu: Jsou dva druhy informací – objektivní a subjektivní. Tak něco je. Anebo „Tak to já vidím, dělám“. Tedy mluvení nezúčastněné a zúčastněné. Tohle prý lidi dělaj, kupujou, tam se jezdí anebo zúčastněně – tohle já používám, k tomu zubaři chodíme, tenhle lék beru a pomáhá, tam my jezdíme a líbí se nám tam.
Osobní informace jsou cennější – do té školy jsme dali naše dítě, bitcoin jsem koupil, tahle mast mi pomohla. Samozřejmě je riskantní mluvit zúčastněně….. pak totiž trnete, jestli ten člověk udělá stejnou zkušenost s tou školou, mastí, v kempu. Svědectví – to je informace + člověk, který za tu informací ručí. Když místo „Cvičení je zdravé“ řeknu, že každé ráno cvičím, když místo informace, že existuje suchý únor, řeknu, že držím suchý únor, modlím se před jídlem, chodím do kostela – tak můžu někoho získat anebo riskuju výsměch – ses zbláznil, taková kravina suchej únor, ranní cvičení, modlitba před jídlem, chození do kostela….
Ještě ilustrace ze světa sociálních sítí: Neutrální informace - Sdílení hezkých biblických veršů, myšlenek velikánů. Je to bezpečné, nikoho to neurazí, přibudou lajky. Ale když se ve skupinovém chatu nebo pod příspěvkem plným nenávisti (vůči uprchlíkům, menšinám nebo prostě jiným názorům) zastanete lidskosti. Když napíšete: „Tohle mě bolí, s tím nemohu souhlasit.“ Připravte se na to, že „kameny“ v podobě hejtů a blokací mohou začít létat okamžitě. A z mnoha stran.
Anebo z jiného soudku. Když pronesu, že „Bůh uzdravuje a dává pokoj“. Je to pravda, ale je to teorie. Suchá a možná i mrtvá. Ale když někdo uprostřed společenství otevřeně řeknete, že prochází těžkým obdobím a konkretizuje to a přizná, že chvíli neví, kde je v tom Bůh a chvíli ho jen vědomí Boha drží…. To je obrovské riziko. Riskuje nějakou nálepku nebo odtažitost. Ale možná právě svědectvím o své slabosti otevře dveře všem ostatním, kteří svou bolest tají. Angažované svědectví o zranitelnosti může druhé zachránit. Angažované svědectví: To je chvíle, kdy do hry vložíte sami sebe. „Tohle se děje mně, tohle vidím já a tohle mě pálí“. Když informujeme, dáváme k dispozici fakta. Když svědčíme, dáváme k dispozici svou kůži.
Za takové svědectví zaplatili někteří (a Štěpán z křesťanů asi první) životem. A slovo martys začalo znamenat nejen svědek ale i mučedník.
Když se v náboženském prostředí řekne svědectví, může to být řeč o tom, jak nám Bůh pomohl, jak se mám díky víře dobře. Jenže Štěpán nám připomíná brutální původ toho slova. Svědek není ten, kdo vyhrál diskuzi. Být svědkem neznamená mít pravdu, znamená to ztělesňovat pravdu, za kterou jsem ochoten i trpět, zaplatit. Svědectví není reklama, ale účast na Kristově kříži. Svědek je ten, kdo ukazuje na Krista tak jasně, že on sám se v tom světle ztrácí.
A přidám jednu provokaci: Pokud naše životní postoje, pokud naše životní poloha víry nikoho nedráždí, pokud nás nikdy nic nestála – ani jedno křivé podívání, ani jednu ztracenou příležitost, ani jeden konflikt – jsme vůbec „svědky“? Nebo jsme jenom „konzumenti“ náboženských obsahů, které trochu vylepší naši mentální kondici a společenskou pohodu?
Milí přátelé, tak tedy příběh o Štěpánovi – abychom si položili otázku, jestli v nás nedříme malý inkvizitor, který chce umlčet ty, kdo by nám zpochybnili naše jistoty, náboženské tradice, klišé a stereotypy. Příběh (snad právě po svátcích vhodný) abychom nezapomněli, že Bůh nebydlí v našich budovách, v našich dogmatech ani v našich nostalgických vzpomínkách na to, jaké to bylo dřív. Je na cestě. A jsou to cesty překvapivé…
Není třeba stavět pomníky mrtvým prorokům, spíš stojí za to se ptát: Koho se dnes snažíme umlčet, protože mluví pravdu, kterou nechceme slyšet? Anebo se do ničeho nemícháme, jen hlídáme kabáty těm, kteří umlčují.
A pak - o čem v životě jen nezúčastněně informujeme, a do čeho jsme skutečně angažovaně vstoupili? Kde se schováváme za obecné mínění, citace z internetu, úsloví či fráze, abychom nemuseli riskovat, že řekneme něco, co by nás stálo posměch či problémy. To osobní a zúčastněné pomáhá. Štěpán nám ukazuje, že nebe se otevírá jen těm, kteří jdou s kůží na trh. Tam, kde riskujeme svou tvář, se začíná odrážet tvář Kristova.
Možná si teď říkáte: „To se hezky poslouchá, ale já na to nemám. Já nejsem hrdina. Já se bojím i ozvat v obchodě, když mě předběhnou, natož abych riskoval kůži pro pravdu.“ A máte pravdu. Štěpánova odvaha nebyla z něj. Nebyl to člověk s ocelovými nervy. Když se podíváme na text, vidíme dva momenty, které ukazují, kde se vzala jeho síla: Vize a Modlitba
Většinou se modlíme, abychom měli klid. Aby nás Bůh ochránil před konflikty. Aby všechno dobře dopadlo. Jenže Modlitba není sedativum, ale otevřené okno. Štěpán se díval upřeně k nebi. Modlitba pro něj byla momentem, kdy se realita Božího království stala naléhavější a skutečnější než ty kameny v rukou davu. Modlit se za odvahu k angažovanému svědectví znamená neprosit o „pohodu“, ale o „vizi“. Pane, ukaž mi věci tvýma očima a dej mi sílu to žít.
A v tom příběhu je i příslib Boží odpovědi. Kristus veřejně stojí při těch, které náboženské systémy zavrhly. Štěpán neviděl Ježíše sedět, ale stát. V biblickém kontextu soudce sedí, ale obhájce nebo svědek vstává. Ježíš vstal, aby se Štěpána zastal. Aby ho osobně podpořil v jeho nejtěžší chvíli. Chceme prožít život v bezpečí „informačního šumu“, kde nás nikdo nebude nenávidět, ale ani si nás nikdo nevšimne? Nebo chceme žít tak, aby kvůli našemu příběhu Ježíš vstal ?
Být svědkem bolí. Ale je to jediný způsob, jak žít život, který má váhu věčnosti.
Pravdivé svědectví (připravené i trpět) má totiž jednu zvláštní vlastnost: Vypadá jako totální porážka, ale je to jediná síla, která skutečně mění svět.