Čtení: Gn 25,7-11a
Text: Lk 2,22-32
Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina - jak je psáno v zákoně Páně: 'vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu' - a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael."
Milí bratři, milé sestry,
možná už se vám všechny ty vánoční příběhy trošku zajídají, už více než měsíc dokola poslouchat o Ježíškovi, jesličkách, pastýřích, andělích, mudrcích apod. Možná už je pro vás Kristův příchod poněkud ohrané téma. Přesto se pojďme podívat na poslední vánoční epizodu, kterou nacházíme v evangeliích, a která je výrazně méně „profláklá“ než ty, které jí předcházejí. A snad uvidíme, že nám má co nabídnout.
Evangelista Lukáš po odchodu pastýřů od jeslí pokračuje v líčení Ježíšova života.
A ukazuje, že byl Ježíš příkladně židovské dítě. Josef s Marií ho v souladu s Mojžíšovým zákonem nechávají obřezat, a po stanovené lhůtě s ním cestují do jeruzalémského chrámu, kde ho zasvěcují Hospodinu a obětují za něj stanovenou oběť. Vypadá to, že zde stojíme před popisem klasické situace, na kterou byli tehdejší židé zvyklí.
Najednou se ale na scéně ocitá jakýsi člověk. Nevíme, kdo to byl, evangelista ho označuje jako „jednoho člověka v Jeruzalémě, jehož jméno bylo Simeon“. Není řečeno, že by to byl kněz, levita nebo prorok, od kterého bychom takové věci možná čekali, spíše si představme prostého jeruzalémského důchodce.
Ale člověk nemusí mít významnou funkci ani jasné pověření, aby si zasloužil naši pozornost. Někdy je to právě naopak.
Jak jsme četli, Simeon byl spravedlivý a zbožný, provázený Duchem svatým.
Náplní a smyslem jeho života bylo čekání. Ale ne čekání na smrt, nebo na „šestadvacátýho vnuka“, jak to zpíval Štěpán Hájek v jedné písni. Jeho čekání a vyhlížení mělo jasný cíl. Věděl, že nezemře, dokud nespatří Hospodinova Pomazaného, Mesiáše.
Můžeme se jen domnívat, co konkrétně čekal, jestli vojevůdce na koni, který vyžene všechny Římany, nebo nového osvíceneckého vládce, který v zemi nastolí právo a spravedlnost.
Víme ale, že onoho dne veden Duchem přišel do chrámu. A když spatřil Josefa s Marií, jak přinášejí malého Ježíše, bylo mu to jasné.
Je to tady. To, na co celý život čekal, co si možná tolikrát přehrával v hlavě, se právě děje. Mesiáš je... toto malé dítě.
Nevadí, že jeho rodiče nepatří mezi smetánku, ani že zatím místo koně nebo trůnu zvládá sedět akorát tak na nočníku. Možná se toho koně nebo trůnu ještě dočká, už teď je ale počátkem spásy pro všechen lid.
Pln radosti bere stařec dítě do náručí a chválí Boha.
Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova. Simeonův úkol je u konce, ale nelituje toho, odchází v pokoji. Protože mohl zahlédnout Boží spásu, nachystanou před tváří všech národů. Zahlédnout to, co jednou pochopí všichni.
Podle mě je toto jedna z nejkrásnějších řečí celé Bible. Je to zosobněná spokojenost z života. Ale ne sebespokojenost, poklepání se po rameni, jak jsem ten život skvěle zvládl. Je to radost z toho, že Boží sliby se plní. Že to, pro co jsem žil, je tady. Že jsem u začátku něčeho velkého, co jednou změní celý svět. Netrápí mě, že už to neuvidím, stačí mi víra, že to bude stát za to.
Podobnou emoci cítím i u líčení závěru života jiných biblických postav. U pěti z nich (praotcové Abraham a Izák, králové David a Jójada, a spravedlivý muž Jób) je v Bibli použita formulace zemřel stár a sytý dnů. Stár a sytý dnů, to neznamená nutně žít co nejdéle, dožít se co nejvyššího věku, Já v tom vnímám spíše mít za sebou naplněný a smysluplný život.
Jak jsme četli v prvním čtení o smrti Abrahama. I když jeho život rozhodně nebyl vždy jednoduchý či naplněný, mohl zemřít s vědomím Božího požehnání, které nepřestalo platit s koncem jeho života. Mohl zemřít v okruhu své rodiny, a i když jeho synové Izák a Izmael asi neměli úplně nejlepší vzájemné vztahy, svého otce pohřbili společně. Mohl ulehnout vedle své ženy, do hrobu, který po její smrti zařídil.
Takový konec by si asi mnozí z nás přáli. Spokojený, naplněný, v rodinném kruhu.
Ale také víme, že to tak velmi často nebývá. Velmi bolestně si uvědomujeme, co je v našem světě bolavé, nespravedlivé, zlé. Neděláme si iluze, že všechno spěje k lepším zítřkům, a někdy se spíše bojíme, aby to nebylo naopak.
Když hledíme do předešlého roku, který před pár dny skončil, vidíme mnoho bolesti, katastrof, ztrát. Mnoho společenských a politických změn, které nás děsí. A možná i radost z proběhlých svátků se nám kalí smutkem z prázdné židle u štědrovečerního stolu, zoufalstvím z leckdy náročných rodinných vztahů nebo únavou z předvánočního shonu.
Do toho všeho ale i nám, tady a teď, proniká ta radostná zpráva. Smíme věřit, že to malé dítě, které se před dvěma tisíci lety narodilo
kdesi v chlévě, je světlem pro všechny. Že Bůh naplňuje naše očekávání a sesílá nám svého Syna, spasení, které připravil přede všemi národy, světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro svůj lid.
To je to, co máme v životě očekávat. I to, díky čemu budeme moci z tohoto světa jednou odejít s radostí a nadějí. I pokud budeme odcházet sami, i pokud bude závěr našeho života všechno možné jen ne šťastný a spokojený.
Přeji všem nám, aby jiskra této nejen vánoční naděje prozařovala i ten začínající rok. Pomáhala nám v rozlišování toho, co stojí za naše obavy a trápení, a co ne. A byla nám zdrojem naděje, kterou nám ani žádná životní katastrofa nemůže vzít.
Bože, čekáme na Tebe. Prosíme, buď s námi v našich obavách a starostech. Pomoz nám spatřovat to, co je v našem životě skutečně důležité.
Amen