Čtení: Mt 13,45-46 „Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.“
Text: Joz 2,1-21 „Jozue, syn Núnův, vyslal potají ze Šitímu dva muže jako zvědy. Řekl: „Jděte, prohlédněte tu zemi i Jericho.“ Šli tedy a vstoupili do domu jedné ženy jménem Rachab, nevěstky, a tam přespali. Králi Jericha bylo ohlášeno: „V noci sem přišli nějací izraelští muži, aby obhlédli zemi.“ Jerišský král dal Rachabě rozkaz: „Vyveď ty muže, kteří k tobě přišli a vstoupili do tvého domu. Přišli proto, aby obhlédli celou zemi.“ Ale ta žena muže odvedla, ukryla a řekla: „Ano, ti muži ke mně přišli, ale já jsem nevěděla, odkud jsou. Když při setmění zavírali bránu, ti muži odešli. Nevím, kam šli. Rychle je pronásledujte, ať je dostihnete.“ Ona však je vyvedla na střechu a skryla je v pazdeří, které měla na střeše složené; a oni ty muže pronásledovali směrem k Jordánu až k brodům. Jakmile pronásledovatelé vyšli, hned za nimi bránu zavřeli. Zvědové se ještě neuložili k spánku, když k nim vstoupila na střechu. Řekla těm mužům: „Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku. Slyšeli jsme, jak Hospodin před vámi vysušil vody Rákosového moře, když jste vycházeli z Egypta, a jak jste v Zajordání naložili se dvěma emorejskými králi, se Síchonem a Ógem, které jste zahubili jako klaté. Jakmile jsme to uslyšeli, ztratili jsme odvahu a pozbyli jsme ducha, poněvadž Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi. Zavažte se mi nyní prosím přísahou při Hospodinu, že také vy prokážete milosrdenství domu mého otce, jako jsem já prokázala milosrdenství vám. Dejte mi věrohodné znamení, že ponecháte naživu mého otce a matku, mé bratry a sestry i vše, co jim náleží, a že nás vysvobodíte před smrtí.“ Muži jí odpověděli: „Jsme odhodláni za vás zemřít. Nesmíte však vyzradit toto naše ujednání. Až nám Hospodin vydá zemi, prokážeme ti milosrdenství a osvědčíme věrnost.“ Potom je spustila po provaze z okna; její dům byl totiž v hradební zdi, bydlela na hradbách. A řekla jim: „Jděte na tamtu horu, aby na vás pronásledovatelé nenarazili, a skrývejte se tam po tři dny, dokud se nevrátí ti, kdo vás pronásledují; potom jděte svou cestou.“ Muži ji upozornili: „Budeme zproštěni přísahy, jíž jsi nás zavázala, jestliže neuvážeš, až vstoupíme do země, tuto šňůru z karmínových vláken v okně, z něhož jsi nás spustila, a neshromáždíš k sobě do domu svého otce a matku, své bratry a celý svůj dům.“ Odvětila: „Staň se podle vašich slov.“ Nato je propustila a oni odešli. Pak uvázala na okno karmínovou šňůru.“
_______________________________________________________________________________
Možná vás to překvapí, milí přátelé,
Ale tento příběh patří do adventu – protože Rachab je výslovně a zdůrazněně jmenovaná v Ježíšově rodokmenu.
Jak z toho poskládat kázání? Když:
Jednak: Hlavní hrdinka a vzor víry - ano v epištole Židům je v katalogu typických, vzorových věřících postav, o nichž je řečeno: Noe věřil, a proto… Abraham věřil, a proto… Mojžíš, Sára, Izáka atd. věřili a pak – Žd 11,31 Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.“ Hlavní hrdinka je prostitutka. A dala by se říct i hrubší slova… Už vykladači talmudu s tím měli problém a zakroutili to tím směrem, že je to provozovatelka hotýlku pochybné pověsti v městských hradbách.
Druhý problém - díky vypravěči jsme se nějak ocitli na straně těch, kteří fandí nájezdníkům, kteří se chystají obsadit cizí město. A to nám, z hlediska víry, tak nějak není úplně vhod.
Ale hlavně – klíčem k tomu, že tato amatérsky zpackaná akce neskončí fiaskem - je vlastizrada oné Rachab, její lež vlastním a vydání klíčových informací nepřátelům.
Na všech frontách – je to špatně.
A přitom tuto ženu, milí přátelé, v Novém zákoně zmiňuje i Jakub: „Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? – Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“, píše apoštol.
Takže pominout ji nemůžeme.
Přiznám se, že mnohem raději bych podle toho příběhu napsal scénář pro dobrodružný film – zkuste si to představit – napětí, nápadné cizí postavy, co se snaží chovat nenápadně, ruch města, jiná kultura, ťukání na dveře, úkryt, ťukání na dveře, poker face, spěšný útěk v koši…..
Nebo bych klidně znovu zorganizoval akční hru – byla to patrně nejpamátnější klimentská táborová hra – kdy fara v Hradišti byla Jerichem, a v něm Rachab a děti tam měly jakožto zvědové vniknout a zjišťovat informace.
Ale kázání? Jaké z toho poučení? Jaké potěšení? Co by se mohlo dotknout srdce? Kde je pomoc v životní orientaci?
Město Jericho stráží průsmyk do země izraelské. Centrum starobylé kultury. A proti nim Hebrejové. Přivandrovalci z pouště chtějí. Špehéři (jak je nazývá kralická bible) vstupují do města, aby sbírali informace - o náladě obyvatelstva, o tloušťce hradeb, o režimu zavírání bran atd. Zkrátka, co se hodí pro vojenské účely. Jenže nezvládnout být nenápadní, a tak se o nich brzy ví – oblečení, řeč, vzhled,…. A oni zvídavé pohledy domorodců cítí. „Což takhle se u ukrýt v tomhle „penzionu“ – kde si tam si člověka podle občanky v recepci nezapisují, a možná tam chodí i důležití mužové, od kterých bychom mohli něco zaslechnout. Jenže brzy je tam i králova hlídka. A naše špehy zachrání nečekaně – jerišanka Rachab. Ukryje zvědy na střeše a tvrdí, že už odešli. Riskuje, má co ztratit. A tohle je vlastizrada. Má ovšem překvapivou autoritu, královi vojáci ani nepomyslí na domovní prohlídku. A Rachab nejenže posly zachrání, ale ještě vyzradí veřejné tajemství z veřejného domu, totiž že Jerichem zmítá strach a hrůza. A domluví s nimi znamení, které ji i s rodinou zachrání – v oknech stužka červená tak jako byla červená krev beránka na dveřích izraelských domů v Egyptě. A nakonec – asi Rachab nebyla poprvé v té situaci, kdy od ní někdo potřebuje narychlo zmizet jinam než do centra města – tedy ví si velmi dobře rady – a na laně v koši spustí zvědy přímo z hradeb ven a poradí cestu.
Jakou cestou se má vydat naše kázání ?
Možná tím směrem, že víra není o tom, že Bůh z našeho života odstraňuje překážky mávnutím kouzelného proutku a hradby po zatroubení na trumpetu. I když, přiznejme si, takové příběhy slyšíme radši než ty o potřebě naší odvahy a že k životu i k životu ve víře patří námaha a sebezapření. Vidíme Jozue, Jošuu, že jedná prakticky, jako zkušený vůdce, posílá špehy. Tedy jde do boje v síle víry, ale nikoli jako naiva, který by spoléhal na boží kouzla. Novozákonní Jošua za 1100 let řekne: Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Tedy. Důvěřujte Bohu, ale to neznamená vypnout rozum, nepoužívat své schopnosti, znalosti, obdarování, hřivny. V jedné písni od Komenského zpíváme: Dar rozumu zdravého když nám račíls dáti. Víra znamená co nejrozumněji využít svůj potenciál směrem, který Bůh ukazuje. Rachab – si věděla rady. Měla odvahu, riskovala. A jsou chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout, protože nejde říkat zároveň ANO a NE. Víra – je rozhodnutí, námaha, odvaha.
Anebo by mohlo jít kázání jednou vedlejší cestou
Milí přátelé, všimněme si jednoho detailu. Rachab slyšela zvěsti o Izraelcích, jak jim Bůh pomohl. Tedy je informovaná, zajímá se, přemýšlí o vyprávěních, která se k ní donesla. Ale – ale teď se setkala s konkrétními lidmi z onoho lidu. A tak se ty zprávy, drby a vyprávění staly realitou. Boží lid existuje. Ti dva onu životní polohu zvanou víra ztělesnili. Víra se nevznáší ve vzduchoprázdnu, ale potřebuje nosiče, nositele, ty kdo jsou její realizací. Ostatně vánoční příběh má stejné téma – Ježíš je ztělesněním toho, jak to Bůh se světem myslí. A nám ta názornost pomáhá, proto vánoční radost, že je ta Boží myšlenka se světem v Ježíši realizovaná. A tak – a to je trochu výzva - svět potřebuje vidět, že boží lid existuje, abychom byli tou realizací božích myšlenek, záměrů, protože jen tak ve vzduchu se dobro vznášet nemůže. Nebo může. Ale nejspíš se nic nestane, nebude jak si ho všimnout.
Anebo bychom to kázání mohli koncipovat úplně jinak.
Texty o obsazování země se mezi křesťany čtou a vykládají těžko. Kvůli bojům, násilí, vyhánění národů apod. Je možné je vynechat. Ale je od dob staré církve jeden způsob čtení, který by mohl pomoci. Totiž pominout význam doslovný a historický, a hledat význam duchovní a alegorický. Vnímat to celé na duchovní rovině – tedy ne boj mezi národy, ale boj mezi hodnotami, stylem života, který ty národy a jejich božstva reprezentují. A vůbec zkusit celkově – vnímat svět jako prostor, který je obsazen lidmi různých hodnot a podle toho, kdo má převahu, je pak daná oblast prostorem, kde se dobře žije anebo ne. Možná to znáte z pracoviště, nebo ze třídy – že jde o to, jestli se prosadí posměváčci anebo ti, kdo druhého podpoří. Jestli bude normální vyprávět vtipy o postižených nebo o lidech jiné barvy pleti anebo ne apod. Jestli je lež tolerována atd. A od toho odvisí, jestli se tam žije dobře anebo není. A člověk ví, jestli má v kolektivu spojence, nebo tajného souputníka a je to o vnitřní převaze a odvaze k duchovnímu boji. A tak můžeme číst o střetu mezi Izraelci a Jerišany jako o střetu různých životních poloh, filosofií, stylů, společenského uspořádání a vnímání, co je důležité. Jaké základní charakteristiky života přicházejí s Izraelci z pouště a chtějí dobýt prostor kolem Jericha. Co nese víra? Vyberu pár motivu jen z dnešních písní? Svědomí čisté, pobývat v pokoji, druhým dokonce dávat, místo zlostí a mrzutostí zpívat, věrnost ve slibech a zájem o pravdu, pomoc ve slabosti a nemoci, radost v srdci a přemáhání strachu.
Okolí (Jericho) staví na jiných postojích: mít jen pro sebe, druhým nedávat, strach druhých využít, slabost se netoleruje, sliby platí jen když se mi to hodí, pravda je téma zbytečné, obětovat druhé – když je třeba tak možno, sirotci a vdovy – mají smůlu, silný bere vše a král je zákon a autorita nad ním žádná atd.
Rachab se přidala k postojům biblické víry. Věří, že je to životadárné.
A v tu chvíli jsou relativizovány automatické loyality, situace, kdy se očekává, že nic nepovíš a budeš krýt naše, protože jsou to naši. Prostě ne všechno co je naše, našeho rodu, našeho národa…. je dobře. Dobře je to, co chce Bůh.
Když Ježíšovi řeknou: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. Vzniká nové společenství…. Ne podle krve, ale podle hodnot.
Pravda leckdo to zatím žije sám, uprostřed „Jericha“ ale ví, komu patří, kde je jeho opravdové občanství.
Věří, ví, co má budoucnost.
A to jsme u poslední cesty pro kázání. Její nadpis: Žít už teď to, co má budoucnost
Rachab ví, jak se točí svět. Odhadl bych, že je pragmatická (tak jako onen obchodník, co koupil perlu….) Žena, který vidí až do hloubi srdce mužům, kteří navštěvují její ložnici. A v jejich srdci vidí slabost a strach. Vidí, jak slabé, klamné, nedostatečné je to, na čem stojí společnost, ve které vyrostla a žije.
A odhaduje co má budoucnost. A už teď se rozhoduje, jako by ta budoucnost už byla. Nijak neměla zaručeno, že to tak dopadne. (je to ten okamžik, kdy obchodník prodal vše co má, ale ještě nemá tu nejdrahocennější perlu). Rachab uvěřila, udělala odvážný krok a vsadila svou budoucnost na neznámého Boha z pouště, jeho lid a styl života, který nesou.
Ono vůbec - o naší budoucnosti se rozhoduje podle toho čemu, nebo komu uvěříme. Podle toho, na koho nebo na co se spoléháme. Čemu skutečně věřím, že podrží, když jde do tuhého, když se blíží konec, když přijde zlá diagnóza, bankrot, vyhazov… co drží? Jaké příběhy mají budoucnost?
A tak:
Blaze tomu, kdo podkopává a zradí kulturu zneužívání moci a síly, pohrdání ostatními.
Blaze tomu, kdo zradí společnost nadvlády peněz, známostí a lži.
Advent – prostě žít už teď to, co má budoucnost. Být jako Rachab adventní existencí. A podle toho jednat podle toho, který věříme, že přichází. A toho, jaký životní styl, důraz, postoj, s ním přichází. Amen