Text: Mk 8,27-38
Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali. A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
------------------------------------------------------------------------------------
Milí přátelé, všichni lidé jsou více či méně závislí na tom, co o nich soudí druzí. Nějak přirozeně si obraz o sobě samých tvoříme podle toho, co si o nás myslí lidé okolo – resp. přesněji - podle toho, co my si myslíme, že oni si o nás myslí. Ježíš se ptá podobně: „Za koho mě lidé pokládají?“ Co si o mě lidé myslí?
Četl jsem, že antický člověk byl prý na mínění ostatních závislý mnohem víc než my. Čest – byla důležitější i než život. Byl tedy i Ježíš takovým antickým člověkem, který je závislý na názorech druhých a proto se ptal „Co o mě říkají lidi?“
Dá se říct, že lidé, kteří své místo ve společnosti hledají spíš těžko, jsou na mínění ostatních obvykle více závislí než lidé, které jsou si svým místem na světě jisti. Byl Ježíš nejistý? A proto se ptal „Za koho mě lidé pokládají?
Dá se ovšem také říct i naopak, že lidé jaksi prominentní jsou také hodně závislí na mínění ostatních. Velmi pozorně sledují, jak působí navenek a až přecitlivěle řeší, jak je hodnotí veřejnost. Protože na tom závisí jejich vliv. Naopak lidé skromní, ti, co nemají problém být někde klidně na předposledním místě, jsou na mínění okolí mnohem víc nezávislí. Patřil tedy Ježíš k tehdejším prominentům? A proto zadal svým spolupracovníkům průzkum veřejného mínění ohledně jeho osoby?
Je to tak, že v některých institucích je těžké nebýt závislý na soudech druhých. Třeba ve škole – tam se všude hodnotí a posuzuje,… a v práci - někdy je to až obskurní, co všechno se hodnotí a posuzuje. A je to někdy velmi složité si uprostřed všech evaluací, bilančních rozhovorů, vysvědčení, tabulek a žebříčků udržet sebejistotu, zdravý rozum a vztyčenou hlavu. Napadá mě, že v Ježíšově době to byli asi ti zákoníci a učenci, kdo utvářel onu atmosféru, ve které byl každý znejistěn, zda vše plní, kolik má bodů a jak bude Bohem posouzen.
Milí přátelé, dnešní evangelium jde PROTI tomu všemu. Proti závislosti na mínění druhých, na posudcích okolí. Evangelium tomu všemu vzdoruje, protestuje. A dává sílu se tomu postavit a nic si z toho nedělat. Ježíšova cena i hodnota jeho následovníků je nezávislá na tom, jakou hodnotu jim přiřknou ti okolo. Veřejnost. Dokonce to může stát v naprostém protikladu. A my ve víře smíme prožít Exodus - vyjití – vytržení z kultury, kde člověk pořád řeší svou čest, váženost a hodnotu. Z atmosféry, ve které je to, za koho mě pokládají, důležitější než život. Určitě i my v tomto uvažován do nějaké míry vězíme. A přispívá do ní i církev. Ano je to paradoxní a ostudné, že společenství, které se hlásí k Ježíši, který lidi z takového zajetí vysvobozoval, samo podobný systém vytvořilo, a že právě církev mnohé spoutala a zotročila.
Jak z toho ven?
Jaký je Ježíšův první krok? Překvapivá věc – on svou hodnost, svou totožnost zahalí do tajemství. Petr ho vyzná jako Mesiáše, ale Ježíš na to reaguje příkazem mlčet. Svou pravou hodnost nechce vystavovat na obdiv, nešermuje s ní (tak jako my šermujeme tituly, doporučení, diplomy, rodokmeny) Nechce být známý… Protože, co je pro druhé tajemstvím – na to vlastně nemají vliv, nemohou to posuzovat, hodnotit.
Druhý krok ven – Ježíš oznamuje, že nedojde uznání, ale naopak: bude zavržen. Právě těmi, kteří rozhodují o tom, kdo má a nemá čestné místo, kdo je či není vážený – jeruzalémskou aristokracií a náboženským establishmentem. Jeho čest bude pošlapána. Chápeme, že se Petr proti tomu bouří. Má pořád na mysli – váženost před lidmi. Má na mysli, jak je to po lidsku, a ne to, co má hodnotu před Bohem. Ano. Co platí před lidmi, můžeme být v přímém protikladu k tomu, co se počítá před Bohem. To, co lidé řeknou o Ježíšovi, je sice z hlediska věčnosti, nepodstatné, ale pro nás lidi to váhu má. A je proto pochopitelné, když se učedníci stydí, že by měli patřit k takovému Mesiáši, který umře jako zločinec. Radši by patřili k nějaké vítězné postavě…
Proto Ježíš říká na závěr: Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ Jsme u centrálního pojmu kultury studu – kdo se před jinými (za někoho, za něco) stydí, kdo se orientuje podle toho, co se obecně v tomto světě považuje za čest, ztratil Boha. Ale platí to i naopak: Kdo se ve světě za Ježíšův příběh nestydí, to klíčově získal. Zavržený Kristus bude mít před Bohem místo po pravici a bude na konci rozdělovat důstojná místa a určovat, kdo je opravdu vážený.
Ježíš svým učením i životem narušuje, rozbíjí pravidla kultury studu – ve které je čest a veřejná váženost důležitější než život. A očekává tento zlom v pohledu na život také u svých učedníků – K tomu směřují tři věty, které k nim promluví.
První: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
Tak by mohl motivovat své přívržence vůdce skupiny povstalců proti Římanům – trest smrti na kříži byl určen pro povstalce a otroky. Víme, že Ježíš politické povstání neplánoval, ale to, co chtěl, bylo stejně nebezpečné. Ježíš se bouřil. Byla to rebélie proti obecným měřítkům. Ježíš byl sociální rebel v přeneseném slova smysl, revolucionář hodnot. Brzy se to slovo o následování kříže brzy chápalo v přeneseném slova smyslu: v Lukášově evangeliu se píše o tom, každý den vzít na sebe kříž – a tím nemohla být míněna poprava. Tím je to pro nás srozumitelnější. Vždyť každý křesťan se denně dostával/dostává do konfliktu, každodenně narušuje měřítka, která na život přikládá jeho okolí a patrně se trvale dostává do konfliktu se společností a tím si vyslouží ostudu a oprovržení /výsměch….
Druhá věta k učedníkům: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
To je jako slovo polního velitele před bitvou k vojákům: Odvážní, kteří riskují svůj život, mají větší šanci přežít, než zbabělí, kteří by si život jen chtěli zachránit. Také tohle vojenské pořekadlo bylo chápáno přeneseně. Nejde o ztrátu života v bitvě, ale při následování Ježíše kvůli evangeliu. Evangelium je tak moc cenné, že kvůli němu může člověk riskovat všechno. Člověk může ztratit váženost i čest, dokonce i život. Ale pokud jsme nenašli to, kvůli čemu se vyplatí riskovat i život, tak jsme asi nenašli evangelium.
A třetí věta k učedníkům: Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
Evagelium není proti člověku ale pro člověka, není to ztráta, ale životní výhra. Protože přináší seberealizaci. Je to paradoxní, ale kdo se propůjčí velkému úkol následování, najde sám sebe. Uskuteční program sebe sama – svého nejvnitřnějšího středu, to je záchrana duše. A toto nejvnitřnější sebe-uskutečnění je mnohem cennější než ostuda a čest, kterou uděluje okolí, dokonce je to více než smrt a život, více než vlastnictví celého světa. Nenašli jsme evangelium, pokud jsme v něm nenašli to, kvůli čemu se vyplatí vzdát se celého světa. Tato tvrdá věta se musí doplnit. A také jsme ho nenašli, pokud jsme v něm nenašli sebe sama – svůj život naplněný, smysluplný.
A tak když přemýšlíme o otázce: Co si o nás myslí ostatní lidé? Co řeknou lidi? Můžeme říct: dozvěděli jsme se, že náš život je nekonečně cenný. A tuhle jistotu bychom nevyměnili za nic na světě. A pokud se nepoznáváme v obraze, který o nás mají ostatní lidé, tak nám tahle vnitřní jistota dává sílu to úplně klidně snést a neřešit.
Jsme více než lidé, jejichž hodnost závisí na tom, co o nich soudí okolí.
Jsme víc než lidí, kteří jsou nejistí, jestli jsou v očích druhých dostatečně cenní. Jsme víc než lidé, kteří tak jako hvězdy mají stále strach, že jejich sláva pohasne.Jsme víc než lidé, kteří se potřebují přebíjet a trumfovat, a vzájemně se ponižovat.
My jsme totiž našli něco, co dávám každému člověku nekonečnou hodnotu. A to nám dává sílu – k životu i k umírání. Amen
podle kázání Gerda Theissena