Čtení: 2Kr 2,1-11
Text: Sk 1,1-11 První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“
Vstoupil na nebesa, sedí po pravici ….
Sestry a bratři, To je jedna z vět, které budí u mnoha lidí úsměv na tváři. „ No jo, víra je opravdu jen pro naivní lidí, malý děti a starý babky. Ve 21. století přece nemůžu věřit, že svět má tři patra - pod zemí peklo, nad zemí nebe a na zemi boj mezi nimi.“ Je fakt, že některá vyobrazení nanebevstoupení, na kterých je Ježíš v jakémsi výtahu do nebe to ještě podtrhují. V některých anglických překladech bible to slovo výtah spoluzaznívá, v němčině slovo Himmelfahrt, budí dojem cestování nebeskou dráhou. V ruské bibli zase čteme, že se vznesl tak jako se vznáší balóny.
Zapomnělo se, nebo si nevšimli, že ne náhodou to všechno zahalil oblak, že svědkové víry se snažili vyjádřit zkušenost těžko popsatelnou, ano tajemství, něco, co před nimi nikdo nepopisoval. Rozumím tomu, že jim chyběla slova a pomáhali si obrazy a výrazovými prostředky odjinud - např. jako zde ze Starého zákona.
Jsem přesvědčen, že opravdu je důvod kroutit hlavou nad vyznáním o Ježíšově místě v nebi, po pravici. Je důvod dokonce si klepat na čelo. Jsem ale přesvědčen, že ten důvod leží někde úplně jinde než v otázce možnosti vznášení se do oblaků, cestování do stratosféry a dále. K podstatě věci, a chtěl bych se s ní s Boží pomocí přiblížit, nevede rozčilení nad tím, že přeci člověk nemůže létat na nebe stejně jako obhajoba téhož. Kroutit hlavou nebo kývat. Vysmívat se, anebo věřit - nanebevstoupení, tam jde o něco mnohem podstatnějšího - a v posledu vlastně o něco mnohem všednějšího.
Ta věta neumisťuje Ježíše do nadzemského prostoru - tak aby se podle jedné – a popravdě nevím, je-li to příhoda nebo anekdota. Podle které moskevský pravoslavný patriarcha ihned po návratu první kosmické lodi s napětím běžel za Jurijem Gagarinem, aby se zeptal, jestli ve vesmíru viděl Boha. Byl zklamaný, když slyší, že neviděl. Nevěděl ovšem, že Gagarinovi komunistická strana už dopředu přikázala, že i kdyby tam Boha viděl, že to musí zapřít. Takové uvažování je – na obou stranách – mimo.
Ve větě "vstoupil na nebesa" jde totiž o otázku, jaký význam má příběh Ježíše Krista pro svět a pro nás lidi. Jaké vyústění má jeho cesta, a jakou moc má jeho učení a jeho oběť.
Nebe to je obraz pro to, co nemáme v ruce a přece jsme na tom přímo závislí. Zemědělci tomu rozumí víc - podle toho, co se děje nahoře - bude úroda nebo ne - odtud přece jde světlo i vláha. Budeme žít nebo ne. A vlastně to vlastně klíčové v životě ovlivnit.
Prostě - když hovoříme o Ježíšově nanebevstoupení říkáme, že Ježíš je vzhledem ke světu, i k mému životu na klíčovém místě. Že na něm záleží - zda budeme žít - nebo živořit. Tvrdíme, že je s Bohem zajedno. Je Bohem přijat. A tady začíná docela jiné pohoršení a kroucení hlavou: cože?Tento obyčejný, potulný kazatel z Galileje, tenhle úřady i lidmi k smrti odsouzený ztroskotanec, že je na klíčovém, co nejvyšším místě. Tomu nevěřím - řekne kde kdo. (To možná znáte - taky se nám nechce věřit, když vám někdo říká, že váš spolužák ze školy, který málem propadal, je dnes na nějakém vysokém postu, na klíčové pozici. Vždyť tomu nic nenasvědčovalo). Ano i u Ježíše to tak vůbec nevypadalo.
Nejde o vesmírnou expedici, ale o to, jestli - opět obrazně řečeno - jestli v nebi je trůn - jak budeme zpívat. O to, kdo sedí na pravici - na místě rádce, náměstka, kdo je "tam nahoře"? A říkám-li nahoře tak se musím kontrolovat, abych neukazoval nahoru - protože je to jen náš lidský pokus odkázat k místu s největší autoritou a váhou.
Ostatně - ono je to dobré mít nahoře nějaké známé ne? Myslím, že to zná každý - když potřebuji něco vyřídit a na vyšším místě příslušného úřadu sedí známý. Obvykle se tak dá leccos zařídit. Neříkám, že je to dobře, jenom konstatuji, že to tak bývá. Možná jste slyšeli o sebevědomí lidí, kteří měli nahoře někoho příbuzného a chovali se podle toho. Okolí před nimi mělo respekt. A občas čteme v tisku, jak děti mocných si dovolují kde co, protože ví, že nahoře mají třeba tatínka. Jezdí rychle, jsou drzí k učitelům, povyšují se nad spolužáky… atd. Protože se cítí chráněni. Sami jsme s manželkou prožili. Když jsme před 30 lety jeli do českého evangelického sboru v Bohemce na Ukrajině - tak nám synodní senior zařídil průvodní dopis od Ukrajinského velvyslance. Žasli jsme, jak tato bumážka fungovala. I když náš řidič porušil dopravní předpisy, ukázali jsme dopis a policista salutoval a přál "Šťastnou cestu!". Bylo mu jasné, že někdo nahoře o nás ví. A chrání nás. Člověka opouštěly veškeré obavy.
A tady jsme zpátky u našeho vyznání o Ježíšově nanebevstoupení. Nejde o nebeský výtah. Jde o to, zda věříme, že poslední rozhodnutí padají v hlavách mocných anebo u Pána života. Zda věříme, že Ježíš je na klíčovém místě, že někdo kdo má moc "o nás ví" a jestli z toho čerpáme sílu, sebevědomí, odvahu. Mít známého na nejvyšším místě, to je k nezaplacení. Pokud žijeme s jistotou této protekce (ano protekce znamená ochrana), pak je nám jasné, že On je i nad všemi silami, které nám život otravují. On je nad tím vším (zase ne v prostorovém smyslu, ale ve smyslu převahy). Nad všemi mocnostmi světa, co nás dusí. I nad naší únavou, na naší otráveností světem, nad všemi našimi problémy, nad nemocemi, i nad naší bezmocností z rozladěných vztahů, on je nad všemi tlaky, nad tím, čemu lidé říkají smůla, osud atd… A tak i my může být nad věcí, nad tím vším, a nemusím se nechat okolnostmi vláčet a ničit. A kdo se, milí přátelé, pohorší nad tímhle, pohoršil se na pravém místě. A kdo se nepohoršil, ten se může přidat k oné formulaci, která používá starobylé a obrazné výrazové prostředky, aby vyjádřila část tajemství víry: Ježíš vstoupil na nebesa.
Napadlo mne, že nanebevstoupení (které připadá na tento čtvrtek) by možná mohl být jediný církevní svátek, který by mohli - kdyby o něm věděli - slavit ateisté. Vstoupil na nebe, výborně, dá nám pokoj a nebude s vměšovat do pozemských záležitostí.
Ovšem tohle není odchod božího syna do penze, do nebeského nicnedělání, není to odklon od lidí. Učedníci totiž vzápětí dostávají otázku: Galilejští, co tu stojíte a hledíte k nebi. Vždyť máte úkol, plno práce. To by byla chyba ustrnout v pohledu, nebo podle Kralické bible „pilně hledět do nebe“. Ten oddíl je na začátku celé biblické knihy, která vůbec není spekulativní, nedozvídáme se nic tajného ,naopak, je to kniha docela praktická - skutky apoštolů, skutky!, řecky praxeis apostolon - jde o praxi.
A právě ujištění o tom, že Ježíš má pro svět a pro život klíčové místo, že právě to dávalo sílu práci kazatelské i charitativní. A tak se Kristus světu nevzdálil, ale vměšuje ve svém slovu, v kázání, v každé modlitbě, která je vyslovena, při stolu páně, věříme je přítomen a posiluje, v každém činu pomoci, dobrém slově stisku ruku, úsměvu je Kristus opět ve světě.
A tak apoštolové s jistotou, že mají na vysokém místě známého, v síle této protekce začali kázat. Co? Začali kázat, že každý může mít tam nahoře známého, nebo dokonce tátu. Protekce pro všechny. Je jen třeba ho znát - když jde o známého. Sám byl jako my u-bohý. A teď je u Boha a za nás ubohé se přimlouvá.
Sestry a bratři, jsme dětmi někoho mocného, i o nás "nahoře někdo ví", máme protekci. I proto i my můžeme být zdravě sebevědomí. Nemusíme bát. Víme totiž, kdo je na nejvyšším místě. Známe ho a on zná nás. Amen