Čtení: Job 1,13-2,10
Text: Jak 1,2-3.12-13; 5,10-11
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, 'blahoslavíme ty, kteří vytrvali'. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť 'Pán je plný soucitu a slitování'.
Sestry a bratři,
hrdinové - třeba z řeckých bájí - často vyhledávají či přímo vytvářejí situace, kde by se prokázalo jejich hrdinství. Postavy z bible to mají jinak. Nezdá se mi, že podle bible by měl křesťan toužit svou víru takhle testovat. Protože ví, že jeho síly k tomu, aby obstál, jsou nic moc/jsou nevalné. A tak se na Ježíšův pokyn modlí pravidelně „neuvoď nás v pokušení ale zbav nás od zlého“.
Když už se ale do zkoušek, co přicházejí, dostane, je to něco jiného. Pak nemusí zoufat. Apoštol Jakub napíše dokonce: „Mějte z toho jen radost moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“ Zkusím spolu s vámi téhle větě porozumět.
Zkouším tomu porozumět podobenstvím: Člověk jde na čtyři dny horskou túru. Vybírá výbavu – hlavně dobré boty, nepromokavá bunda, stan, teplý spacák. Ptá se známých a kolegů, investuje peníze do kvalitních materiálů a technologií, vyzkouší to. Přeje si samozřejmě aby bylo hezké počasí a příznivé podmínky, tak by chtěl hory vidět a prožít. Plánuje túru na dobu vhodnou. A když se zdá, že krátkodobá předpověď ukazuje nepřízeň počasí, snaží se termín ještě trochu posunout. Prostě se nehrne do deště, větru a mlhy, nehrne se do problémů a složitostí. Ovšem – když po všech přípravách vyrazí a ono prostě k tomu dešti, větru a mlze dojde, a cesta je všelijak nepříjemná, a on dojde kam potřeboval, tak večer může říct: to teda bylo, ale ty boty mě fakt podržely, díky té bundě jsem to přestál, ten spacák, to je opora v takovýhle časech.... Jsem přesvědčen, že tak nějak to Jakub myslí, když mluví o víře, která se osvědčí uprostřed zkoušek. Není úkolem křesťana si nabíhat naschvál do složitých situací (a už vůbec ne s myšlenkou, že tam se ukážu jako hrdina víry). Ale když ty složité životní situace přijdou, tak se můžeme radovat, že mám víru, která se nám v nich osvědčí, ukáže se jako něco, na co se můžeme spolehnout. A já myslím, že to může, stejně jako po té túře, být až taková radost, že jsem fakt dobře udělal, když jsem tyhle boty sehnal a dal peníze na jejich koupení. Že tam může být i kousek radosti z té situace, kdy mě v tom strašným počasí boty a bunda podržely. A dá to vytrvalost a odvahu do cest příštích. Víra mě podržela, a tak se nemusím bát budoucnosti.
Ještě upřesnění prosím, ne že se uprostřed těch zkoušek osvědčím já, ale ta víra se osvědčí. A můj příspěvek k té záchraně je jen to, že jsem se pro ty boty, bundu, pro tu víru rozhodl. A něco udělal, abych ji získal. Přisvojil jsem si ji, oblékl.
Ohrožující životní situace není něco, o co bychom měli usilovat (a v koutku oka se viděli už jako budoucí hrdinové), ale čemu se máme vyhnout a smíme se za to i modlit. A aby nebyl nikdo na pochybách, tak Jakub řekne docela jasně: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká že ho pokouší Pán.“ To cílem naopak nepřítele/pokušitele není abychom se upevnili a zakalili jako ocel, nýbrž aby nás odpadnutím od Boha rozložil a zničil.
Významný teolog, statečný člověk Dietrich Bonhoeffer to napsal jasně: "Křesťan, kterého přepadla zlá nemoc nebo jiný těžký neduh, jiné bolestné utrpení, ať dobře ví, že to ďábel na něj vložil svou ruku. Stoická rezignace, která ve všem vidí normální a nutný chod věcí, to je sebeobrana člověka, který nevěří ani v Boha, ani v ďábla, a nemá nic společného s vírou. Křesťan ví, že v tomto světě má utrpení přímou souvislost s pádem člověka a že Bůh si nepřeje nemoc, nepřeje si utrpení a smrt. Křesťan v utrpení rozeznává pokušení satana, kterým jej chce odloučit od Boha."
Biblickým příkladem člověka v utrpení je muž jménem Job ….... Job byl postižen velice zle. Nejprve mu čtyři poslové přinesou čtyři zprávy, lidově zvané jobovky, o ztrátě všeho majetku a smrti všeho potomstva. Načež je Job sám stižen bolestnou a odpuzující nemocí na vlastním těle.
Přijdou za ním jeho tři přátelé a sedm dní s ním mlčí. (To je chvíle, kdy jako přátelé podporují, jsou v tu chvíli dobrými pastýři, když s Jobem jsou a mlčí). Vzpomeňme si na ně až půjdeme na návštěvu do míst kde je utrpení, často stačí jen být a mlčet.
Když ovšem přátelé začínají mluvit, stávají se součástí Jobova trápení. Vysvětlují totiž Jobovi, jak to je. Oni to přece vědí. Že Bůh nenechá nikoho tímto strašným způsobem trpět jen tak. Bůh je spravedlivý, a tak určitě to hrozné utrpení je výsledkem nějaké hrozné příčiny, a za tím vším bude, Jobe, nějaký tvůj hřích. Jen jdi do sebe, vzpomeň si, ty určitě něco tajíš, přiznej, že trpíš spravedlivě a pokoř se pod mocnou a spravedlivou ruku Boží. Milí přátelé, zvláštní na té knize Job je, že právě tyto zbožné hlasy jsou nakonec odhaleny jako hlasy pokušitelů. Na závěr sám Bůh zhodnotí teologické výkony Jobových přátel velmi ostrými slovy: "Můj hněv plane proti tobě (tedy Elífazovi Témanskému) a proti oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób."
Hlasem pokušitele byl i hlas Jobovy vlastní ženy, která ho vyzývala: Zlořeč Bohu a umři! Tohle pokušení je ovšem jaksi méně nebezpečné. Tady byl, pokušitel dost nešikovný, protože skrze Jobovu ženu vyjádřil bez obalu, o co mu jde. Chce postavit věřícího člověka proti Bohu, přimět ho, aby Boha proklel, skoncoval s ním, aby mu řekl velké a definitivní "Ne!". Tomuto pokušení Jobova víra odolala. Job neřekne ne, on se ptá: proč mne Bůh pronásleduje, proč mi Bůh křivdí?, odmítá uznat, že by trpěl spravedlivě. Ale svému Bohu nezlořečí, nevrací mu vstupenku, on na Boží nespravedlnost naříká samotnému Bohu.
A takovéto jobovské stěžovatele, jobovské protestanty a reptaly má Pán Bůh rád. Přiznává se k nim. K těm, kdo se ve chvílích opuštěnosti a utrpení jeho samého ptají, proč je opustil. A na otázku "proč ?" odpoví. Ovšem ne nějakou teologickou přednáškou a vysvětlením. Prostě odpoví jim tím, že ve chvíli, kdy jejich opuštěnost vrcholí, bere je do své náruče, aby všichni Jobové v úžasu mohli nakonec říct: Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.
Tedy Job nepodlehl pokušení říci Bohu "ne", když se mu nedaří, nepodlehl pokušení zlořečit mu a ukončit komunikaci.
Ale nepodlehl ani pokušení mnohem jemnějšímu, které se ozvalo v mluvení jeho přátel, kteří se navíc tvářili pokorně a zbožně. Shrnuto z jejich velice poetických řečí - shrnuto v podstatě toto: Každé utrpení, každá bolest je trestem. Všechno se v tomto světě děje podle řádu a spravedlivě. Jsi-li nemocen, máš-li bolest, přišel-li jsi o všechno, zhroutil-li se tvůj dům a pohřbil ve svých troskách všechny tvé děti, je to určitě vyvážená odplata za nějaký hřích. Je to určitě spravedlivé, je to normální. A nezbývá než to uznat, vzít to na vědomí a podřídit se tomu. Není vlastně žádné zlo, proti němuž bychom se měli bouřit, vždyť všechno je Boží vůle, všechno je spravedlnost a řád.
Když takto začneme uvažovat, zlo vítězí. Protože tento postoj přináší lhostejnost a tvrdost srdce vůči těm druhým, které nějaká ta Jobova rána postihla.
Job ať je nám příkladem ve svém reptání. Vždyť vlastně říká, že bolest a utrpení se přece nedá zařadit do normálního chodu světa, to být nemá, s tím se musí něco dělat! Utrpení není v souladu s Boží spravedlností. Bůh, v něhož Job věří a k němuž tak lne, je dobrý. A to, co Job prožívá, to vůbec není dobré a vůbec to není spravedlivé.
Právě tomuhle protestujícímu Jobovi dává Bůh nakonec za pravdu.
A nejen na konci té knihy, ale i v příběhu Ježíše Krista, který uzdravil nemocné, očistil nečisté a pomohl trpícím. Pán Ježíš jim nevysvětlil moudře a zbožně, že to je určitě spravedlivé, aby byli nakaženi leprou, slepotou či jiným neduhem dle svaté Boží vůle, nýbrž na místě předvede, jaká ta svatá Boží vůle je. Pomoci.
Job, kniha o člověku, jemuž se víra osvědčila – tak jak o tom psal Jakub: Hle blahoslavíme ty, kteří vytrvali. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte , k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť pán je plný soucitu a slitování. Amen.