Čtení: 1J 4,7-12
Text: Lk 2,4-14
Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Milí bratři, milé sestry,
když se řekne betlém, asi se nám všem vedle místa Ježíšova narození vybaví ještě velmi typický vánoční předmět. Ať už je z papíru nebo ze dřeva, starý nebo nový, koupený nebo vyrobený, zpravidla zobrazuje velkolepou scenérii. K hvězdou ozářené stáji se scházejí celé zástupy nejrůznějších osob a zvířat, aby se poklonily právě narozenému Ježíškovi, a přináší mu různé dary. Samotný Kristus v jesličkách a plenčičkách se často tak tak vejde mezi všechny ovce, anděly, hudebníky, babičky s nůší, panímámy s husou, tři krále s velbloudy a tak dále.
Evangelista Lukáš před nás ovšem staví notně prořídlou scenérii. Nemluví o hvězdě a třech králích; to má ve svém vyprávění evangelista Matouš; ten ale zase nezmiňuje pastýře ani jesle. Oba jsou ve svém líčení až překvapivě úsporní, o zástupech gratulantů nebo třeba o volku s oslíkem si nepřečteme ani u jednoho z nich.
I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Josef, Marie, dítě, žlab pro dobytek - to vše pod širým nebem. To je základ originální betlémské scény. Víc místa, víc pozornosti se tehdy pro Božího Syna nenašlo.
Tedy… bylo by tomu tak, kdyby do toho nevstoupil Bůh. Ten nevykouzlil svému Synu penzion, aby měl kde spát, ani neuspořádal tiskovou konferenci pro všechny důležité lidi v okolí. Místo toho poslal své anděly za pastýři.
Za pastýři, kteří jsou kvůli své práci izolováni od společnosti a podobně jako Ježíšova rodina tráví noc pod širým nebem. Za pastýři, kteří podobně jako Ježíšova rodina v lidech nevzbuzují valnou pozornost nebo úctu a asi by jim jen tak někdo nenabídl nocleh u sebe doma. Za pastýři, kteří jsou, asi podobně jako Ježíš položený do žlabu pro dobytek, zdaleka cítit od zvířat. Bůh poslal svého Syna tak, že byl od počátku nablízku, na jedné lodi právě s takovými lidmi.
Pastýři spí, hlídají stáda, další obyčejná noc… a najednou střih. Anděl, Boží sláva, obrovská záře. Světlo bodá do očí a odhaluje všechnu tu špínu, všechno, co by pastýři možná radši nechali ve tmě. Pastýři si ale uvědomují, co taková nadpřirozená záře znamená, cítí Boží přítomnost, poznávají, s kým mají tu čest. A cítí velkou bázeň, strach, respekt.
Anděl, Boží posel, jim ale říká: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Ne teologům nebo politikům, ale vám, nepatrným a přehlíženým, prostým a nevzdělaným, vám říkám to, co se jednou projeví jako pramen radosti pro všechny. Vy můžete tuto radost zažít už teď.
Dnes - právě teď - se vám totiž narodil Spasitel, Kristus Pán, mesiáš, kterého tak dlouho očekáváte.
A odehrálo se to právě tady, v městě Davidově. Právě tady, v krajině u Betléma, stejně jako vy teď, před léty pásl své ovce mladík David… než se stal králem.
„Nový David, nový král Izraele, zachránce světa? A jak ho poznáme? Bude mít na sobě královský plášť, nebo spíš brnění? Bude mít nějaké nadpřirozené schopnosti?“
Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Skromné okolnosti Kristova narození nejsou překážkou, ale znamením. Kristus nepřišel na svět navzdory bídě. Jeho znakem je právě to, že se nebál vstoupit do lidské bídy.
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení, provolávají nebeské zástupy. Pastýřům i nám.
Tuto větu možná znáte ve více zlidovělé verzi „Pokoj lidem dobré vůle“. To je možný překlad řeckého originálu. Většina moderních badatelů se ale přiklání k názoru, že ona „dobrá vůle“ není vlastností lidí; není podmínkou toho, komu je a komu není směřován Boží pokoj; nevyhlašuje se tu pokoj jen „těm, kteří mají dobrou vůli“. Ale že je to vlastností Boží, že Bůh má dobrou vůli vůči lidem.
Bůh v nich má zalíbení. Jak ve svém kázání napsal Marek Zikmund, Bůh má v lidech takové zalíbení, že o tom mluví celé nebe. To je možná nejdůležitější zvěst vánočního evangelia, že Bůh má lidi prostě rád. Přes to všechno, co lidé udělali, natropili, zkazili. I když se k sobě chováme špatně, i když přestupujeme Jeho příkazy, Bůh nás má rád.
To jsme četli v prvním čtení: V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
To je vánoční evangelium. Dobrá zpráva o Boží lásce.
Je to velký zdroj naděje. Ale je to i závazek. Pisatel Janova listu totiž pokračuje: jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. A jestliže se milujeme navzájem, Boží láska v nás dosáhla svého cíle.
Vánoce jsou svátkem vztahu, vztahu Boha k člověku i vztahů lidí mezi sebou. Jsou časem, kdy se lidé setkávají, kdy si navzájem dělají radost. Časem, kdy i my můžeme pracovat na sblížení se svými nejbližšími, na prohloubení vzájemných vazeb, na nápravě a obnově toho, co je rozbité.
V tom je podstata křesťanství – ne v dogmatice, ne v pravidlech nebo v církevní organizaci. Ale v lásce. V lásce Boha k člověku, v lásce člověka k Bohu, k sobě i k bližním.
Bůh si nad svatostí, důstojností, profesionalitou vybral lidskost, když se mezi nás narodil. A totéž chce od nás.
Tohle už jsem tu z kazatelny říkal víckrát, ale je to podle mě skutečně důležité. Podle Bible máme Boha hledat nejen v nebi, ale především v lidech kolem sebe. Hledat Boha ve vší lidské bídě a bolesti. Přijímat ho takového, jaký je, i pokud nezapadá do našich škatulek.
Tak jako všechny ty postavičky na betlému, které přichází za malým dítětem v jeslích. Přichází, protože ví, slovy Saint-Exupéryho, že co je důležité, je očím neviditelné. A přináší mu dary, to nejcennější, co mají. Chtějí tím vyjádřit, co to pro ně znamená. Vyjádřit, že se Boží příchod na svět týká právě jich osobně.
Myslím, že právě proto dává smysl, že jsou v betlémech i ti koledníci, o kterých se v Bibli nedočteme. Tím, že tvůrci betlémů do vánoční scenérie zařazovali i běžné lidi, jako byli oni sami, totiž vyjádřili to, že se Boží příchod se týká všech, i stovky a tisíce let poté, i ve vzdáleném Česku. A všechny ty nůše, husy nebo hudební nástroje ukazují, že se na tak zásadní událost je dobré zareagovat, každý tak jak může, tím co má.
Bůh přišel a přichází mezi nás, do našeho všedního dne. Přichází z lásky, s láskou, jako láska. A k lásce vede i nás.
Amen