Čtení: Mt 26,69-75
Text: Gn 12,10-20: I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy.
Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.
__________________________________________________________________________________
Abraham, Sára a faraón – příběh, který vzbuzuje emoce. Vzbuzuje soucit i odpor. Možná iniciuje tichou úpěnlivou modlitbu: „Pane Bože, prosím, ať se nikdy nedostanu do tak příšerné situace!“ Možná vzbudí etický odsudek: „Nelze jednat tak nemravně jako Abram!“ Někdy dokonce s pyšným dodatkem: „Nikdy bych nejednal tak nemravně jako Abram!“
Abram je, milí přátelé, ve velkém nebezpečí. Vydal se se svou ženou Sárou do Egypta, aby unikli smrti hladem - jeden z hladomorů, co stále periodicky nastávají. V Egyptě se sice mohou nasytit, ale budou tam žít jako bezprávní cizinci, vydáni na milost a nemilost Egypťanů, sami proti kolosu moci. Tam v zemi, kde se špatně žije, (tenkrát se jmenovala Egypt, ale od té doby má mnoho dalších lokalizací), tam kde si mocní berou, co chtějí, a neptají se. Abram to ví. A ví, že jeho žena Sára je krásná. A domýšlí možná nebezpečí.
Co si počnu? Přemýšlí Abram, a jak se blíží hranice, buší jeho srdce silněji, cítí tíseň a hrdlo je sevřené. Tu dostane nápad - pokus o lest, lest v nejvyšší nouzi. Sáro, vím, že jsi hezká žena. Až tě Egypťané spatří, řeknou si: To je jeho manželka. Potom mne zabijí a tebe si ponechají živou. Víš co, říkej všude, že jsi moje sestra, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a já abych tvou zásluhou zůstal naživu.
Člověk nemusí být ani přespříliš citlivý, aby zareagoval popuzeně. „On jí chce prodat jako kus masa, aby se jemu dobře vedlo?“ Šílenost. Abram plánuje a biblický vypravěč nenechá Sáru ani odpovědět. A tak nevíme, jestli přitakala (pak bychom tu měli manželský pár, který se pokouší společně a rovnocenně zvládnout velikou nouzi). Anebo to útrpně přijala, (protože tak bylo tenkrát zvykem)… Anebo zděšením nebyla schopna slova…?
Ví Abram vůbec, co podniká? Že svou ženu hluboce ji ponižuje, znásilňuje? Ví, jak těžkou vinu si naložil ? Tady by, sestry a bratři, mohlo navazovat mnoho dalších vět kriticky zaostřených vůči Abramovi.
Ale - musíme znovu zkusit vnímat onu situaci, kdy člověk nevidí jinou možnost, jak by mohl přežít. Kdy člověk musí něco říct, a bojí se, že to, co řekne, bude znamenat smrt. A neví, co říct.
Jak se chovají lidé, když jde o holé přežití? Co se v takových extrémních situacích stane s morálkou? Jaký soud přísluší těm později narozeným, aby posuzovali to, co Abraham udělal? Zde často padne ono ježíšovské „Běda vám, pokrytci!“ jako ulité. A co byste byli dělali vy? Těžko se posuzuje zoufalé jednání v zoufalé situaci.
Vídeňský farář Peter Karner vypráví, že se jednou ptal, jestli ten příběh někomu něco nepřipomíná. A promluvila jedna stařičká, devadesátileté dáma (jmenovala s Hilda Curjel): „Připomíná mi to dobu nacismu, víte, co se tehdy dělo v nemálo rodinách, kde byli „árijci“ sezdáni se židy? Děti z takových manželství musely být označeny jako „Halbjuden“, poloviční židi. Byly znevýhodněny, ba dokonce byly přímo v ohrožení. A pak náhle přišel kdosi na nápad - únik, lest. „Mami, řekni prostě, že jsi tenkrát otci zahnula a já se narodil z nevěry.“ Matka – tomu zpočátku vůbec nerozumí… pak se zarazí, pochopí, ztuhne a rozpláče se. „Mám se takhle ponížit? Prohlásit se za nevěrnou?“ Některá odešla a oznámila úřadům svůj tzv.„chybný krok“. Nechala to oficiálně zanést do lejster, aby zachránila svého syna.
Abram svou lest uskutečnil. Všimli jsme si, že dosud se v příběhu vůbec nevyskytl Bůh. Abram s jeho vlivem vůbec nepočítá. Onen věřící Abram teď věřícím moc není. Ano, právě takové jsou příběhy z bible, není to příběh z pohádkové knížky. A patří to k oněm ošklivým životním zkušenostem – totiž situace, kdy nám víra proteče mezi prsty. Kdy je člověk sám, zoufalý, nemocný, v nebezpečí a jeho víra ho - nenese. Jak často jsou víra a selhání sousedé, ba sourozenci!? Na hranici země, na hranicích svých sil a možností Abraham vymýšlí bezbožnou lež. Nevíra směřuje k nevěře.
Když pak vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna. Zbytek se nevypráví. Nelíčí se ložnicová scéna, nýbrž Abrahamův úspěch. Krása manželky by byla mohla Abrahama smrtelně ohrozit. Krása údajné sestry přináší Abrahamovi spoustu darů a uznání; ovce a krávy, velbloudy, otroky a otrokyně. Mnoho náš praotec získal. Otázka je, jak mnoho ztratil?
Rádi bychom věděli, jak se Abraham a Sára během toho všeho cítili. Trpěla Sára? Byla vnitřně mrtvá? Odumřelá? Proklela svého manžela? Anebo jí to nevadilo? A co Abram? Potlačil nějak své pocity viny? Byl bohatý, ale vyhořelý? Hryzalo ho svědomí? Hledal zoufale nějakou cestu, jak se z téhle mizérie dostat? Cítíme: teď se musí něco stát? Neměl by teď Bůh konečně zasáhnout? Stane se něco se Sárou? Zhroutí se? Uprchne? Zabije se? Stane se něco s Abramem? Už to neunese a řekne všechno faraónovi? Postihne ho nějaká nemoc? Celkem klidně bychom pochopili, kdyby jej postihla alespoň nějaká malá psychosomatická potíž. Žaludeční nevolnost nebo nějaký vřed…
Ano – něco se musí stát. A něco se stane, ovšem s faraónem. Faraóna ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abrahamově ženě Sáře. Ne, říkáme si, to ne! To je nespravedlnost! Ten člověk je nevinen! Považuje přeci Sáru za Abrahamovu sestru. Abraham lže a farao je bit?
Ne není to jenom dávná historka jako vystřižená z tisíce a jedné noci. Máme zde před očima závažnou zkušenost, kterou si našinec nechce připustit: Nevinný člověk je zatažen do viny druhého člověka, aniž by cokoliv věděl. A musí trpět, protože jej kdosi cizí zavlekl do své viny. Tohle se dodnes nezměnilo. Mnoho nevinných lidí onemocní, zraní se, nakazí se, podlehne depresi, žije beze smyslu, hladoví. Jak mnoho nevinných lidí je vyřízeno, odrovnáno vinou druhých lidí, které možná sami vůbec neznají. Tragika lidského soužití, tragika třetího světa. Neuvěřitelné rozměry, v nichž člověka ničí cizí vina. ….. příklady
Farao správně odhaduje, že vše, co něho dolehlo, musí nějak souviset s Abramem a Sárou. Vlastně až udivuje svou intuicí. Nechává si Abrahama zavolat. Čekali bychom, že ho seřve a odsoudí k smrti. Ale kdepak. Pozoruhodný příběh. Král Horního a Dolního Egypta hovoří s bezprávným židovským cizincem jako se sobě rovným. Vytýká mu: Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že je to tvá žena? Proč jsi říkal: „Je to má sestra“? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!
Faraón přikazuje eskortovat Abrahama a Sáru pryč ze země – i s jejich velikým bohatstvím. Nic jim nezabavil! Vlastně jediný slušný člověk v celém příběhu. Takřka moderní postava, osvícená, sebeovládající se, vzdálená od touhy po pomstě. Krásně by se vyjímal v učebnicích, nebo v katalogu svatých. Ovšem …
Ovšem biblický příběh směřuje k jinému vyústění. K bláznivému. Pán Bůh onoho bojácného podvodníka Abrahama miluje a nenechá ho padnout. S tímhle člověkem Bůh dokonce uzavře smlouvu. Nepochopitelné! Bůh miluje toho, který mu ve chvíli ohrožení zrovna moc nedůvěřuje. Skoro vůbec. Pomáhá Abrahamovi z mizérie, do níž jej dostal jeho vlastní podvod. A potrestá Abrama jedině zahanbením. Ostatně s Petrem to udělá stejně. Ve vypjaté situaci Petr třikrát zapře Krista a pak hořce pláče, ačkoli se předtím dušoval, jak bude věrný. A hle – na této skále, na skále plné člověčiny a měkkosti, Kristus buduje svou církev.
Text o tom že uvidíme, jak to naše často shoří…
- příběh o lidech, co jsou od tlakem, o člověku, co se bojí a tísni lže – o lidech, co jsou sami proti kolosu moci
- příběh o lidech, co jsou v situaci hladu a dělají něco, co by je nikdy ani ve snu nenapadlo
- příběh o lidech v hraničních situacích, kdy časový tlak startuje obranné mechanismy (apoštlo Petr by mohl povídat)
Nevyprávíme si o tom, jak to Abram nezvládl – jako o někom cizím. Vyprávět si o tom, jak to někdo druhý, cizí nezvládl – toho jsou plné pavlače, hospody a sociální sítě. Pisatelé bible ten příběh vyprávějí o někom svém, našem, o našem praotci – vyprávějí o sobě, jak to nezvládáme. Vyprávíme o svém hříchu. To je velká pomoc – když někdo dokáže říci, co nezvládl. Když to dokáže říct mistr nebo učitel žákovi, co sám nezvládl, když to dokáže říci vedoucí podřízenému, kdy o svých nezvládnutých akcích promluví otec se synem, matka s dcerou. Co dává sílu takhle vyprávět?
Mám za to, že sílu vyprávět dodá jistota, že navzdory tomu, co jsem nezvládl, se mne Bůh nevzdá. A že se mne nezřekne, třebaže zase znovu selžu. Že mne nezatratí dokonce, ani svou vinou ublížím druhému člověku. Z dávné historie o Abrahamovi a Sáře já osobně čerpám zcela aktuální naději, že důsledky naši špatných rozhodnutí, našich lží, lstí a přešlapů nás nemohou odloučit od Boží lásky. A když už jsme u té zástupnosti, že někdo trpí kvůli vině druhých. Tak u Krista je to naprosto syrové podobě. A také v kladné verzi, jeho síla se stává i naši silou. Nejsme vydání na milost a nemilost mocných, nebo okolností, ale jsme vydáni na milost Boží. Amen.
Podle Jiřího Tenglera, Petera Karnera, Nico ter Lindena, ….