Čtení: Nu 13,1-3.17-31
Text: Lk 4,16-22a
(Ježíš) přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ´Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst.
Milí přátelé,
vy, kteří neradi vstáváte byste asi řekli: Ano, každý den v šest hodin ráno: život je boj.
Obyvatel Ukrajiny by asi řekl: Ano, život je boj. Každý den nám hrozí raketový útok a nevíme z které strany přijde.
Matka samoživitelka, která se bojí o práci, by asi řekla: ano život je boj, a já jsem na to úplně sama.
Důchodce, kterého sužují různé neduhy a špatná paměť by řekl: ano život je boj, a mně už docházejí síly.
Student, kterému nejde nějaký předmět a ještě si na něj zasedl učitel by řekl: ano, život je boj, a já jsem dopředu v nevýhodě. Atd.
Každý člověk bojuje. Někdo bojuje o uznání druhých, kluci bojují o přízeň dívek, a naopak. Zaměstnanci bojují o vyšší platy, šéfové o nové zakázky. Návštěvníci kempu o více prostoru pro svůj stan. A mohli bychom pokračovat…. A mohli bychom tím i skončit. Ano, život je boj. Tečka! Tak to držela materialistická ideologie - vývoj světa je výsledkem boje, silnější vyhrává, ukazuje to i vývoj rostlin živočichů. A kdo je ohleduplný, má rád a nebojuje, ten bude mimo. A tehdy ještě vypointováno: žádná láska, ale třídní nenávist - proti soukromníkům, hospodářům, západu, svobodným umělcům.....atd. – to prý posune svět kupředu.
Je život křesťana boj? A pokud ano, tak s kým? S čím?
Chci dnes připomenout postavu Martina Luthera Kinga a jím vedený boj za svobodu a práva afroameričanů ve Spojených státech. Po vysoké škole se oženil, složil doktorát, a v roce 1953 se stal baptistickým kazatelem. V té době bylo černošské obyvatelstvo na okraji společnosti. Na všech veřejných místech v restauracích, školách, v dopravních prostředcích měli svá „vyhrazená místa“, jejich platy byly výrazně nižší a žili většinou ve svých čtvrtích, v atmosféře násilí a diskriminace, protože o pořádek se v nich nikdo nestaral.
V roce 1955 prodavačka Rosa Parksová jela domů unavená z práce a odmítla v autobuse uvolnit svoje místo bílému pasažérovi. Tím se dopustila trestného činu. Tehdy se M.L.King postavil do čela bojkotu veřejné dopravy, jehož cílem bylo přinutit autobusovou společnost ke zrušení rasové segregace. Lidé tmavé barvy pleti přestali autobusy jezdit. Začali chodit do práce pěšky, i když je to stálo hodiny času. Když se jedné ženy ptali, jestli ji nebolí nohy, tak odpověděla: „Když jsem jezdila autobusem, nohy odpočívaly, ale duše byla sklíčená, teď nohy pracují a duše se vznáší.“ Zorganizovali vlastní taxislužbu, vlastní autobusy a protesty trvaly více než rok. Ale co je důležité: vytrvale a pevně se drželi myšlenek, které kazatel M.L.King prosazoval: Odmítat násilí a neodpovídat na provokace. A ty byly všeho druhu: vyhrožování, zatýkání, věznění. Na Kingův dům podnikli odpůrci pumový atentát, docházelo k zatýkání, úřady a sdělovací prostředky šířily falešné informace, aby hnutí rozdělili atd. A přece dokázaly protestující ženy v klidu sedět, i když nad nimi byli policisté s obušky a psy. Neopláceli, ale pravda necouvli. Jejich rozhodnost učinila velký dojem na okolí i na celý svět. Písnička Jednou budem dál se stala jejich hymnou. Kampaň byla nakonec úspěšná a vyústila ve zrušení rasové segregace nejen na autobusových linkách, ale vůbec. Hnutí se rozšířilo i do dalších států a vyvrcholilo v roce 1963 pochodem, kterého se zúčastnilo 250 000 lidí. Většina z jejich požadavků byla zahrnuta do právního řádu Spojených států. Násilí druhé strany bohužel pokračovalo.
V roce 1964 dostal M.L. King Nobelovu cenu míru – jako nejmladší člověk, který ji
obdržel. Peněžní odměnu přenechal hnutím za lidská práva. 4. dubna 1968 byl zavražděn. Stalo se to na balkoně hotelového pokoje, když měl vést protestní pochod spolu s místními popeláři. Kingova pohřbu se zúčastnilo asi 300 000 lidí, prezident, ač vyhlásil den smutku, se však pohřbu nezúčastnil.
Při svém snad nejznámějším projevu ve Washingtonu v roce 1963 King řekl:
„Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda: že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.
Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou synové bývalých otroků
a synové bývalých otrokářů schopni spolu zasednout u stolu bratrství.
Mám sen, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzováni podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru. Dnes mám ten sen!“
King věřil. Věřil, co ostatní považovali za nemožné. Cíl zdánlivě nereálný, protivník mocný, veliký. Tedy konkrétní protivníci - lidé a organizace, kteří rovnoprávnost nechtěli, a chtěli jí zabránit mnoha prostředky. Ale i protivník největší - lidská pohodlnost a rasová nesnášenlivost, hluboko v lidech usazená, odpor k cizímu, k jinému, nechuť změnit svůj zaběhlý pohled na svět. King však věděl z bible, že co je u lidí nemožné, u Boha možné je. A tomu Božímu kralování, tedy místu kde je pokoj a útulno a Boží vůle platí a poslouchá se a realizuje - tomu božímu kralování udělal spolu s ostatními prostor i na zemi - na její části, v určitém čase. A přitom na začátku to každému připadalo jako naprosto nemožné.
Jenže když má někdo před očima cíl, a věří… Ježíš k tomu říká: Budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam. A přejde; a nic vám nebude nemožné. (když někdo věří v cíl, tak i kdyby tu horu snad měl odvozit ručně.....) O to jde, milí přátelé, neztrácet z očí cíl: Boží kralování! Nepřestat vyhlížet prostor, kde platí jeho vůle.
Slyšeli jsme o Izraelcích, kteří stojí na prahu zaslíbené země a vysílají do ní zvědy. Společná je v obou případech situace, kdy člověk stojí před neznámým prostorem či časem, je tam nebezpečno, protivníci a úkoly zdají se být nezvladatelné, prostě něco, co by člověka ani nenapadlo, že by mohlo jít. A zprávy či prognózy jsou 10:2, že to nedopadne.
A to je tu a tam, anebo stále i naše situace, - že je před námi neznámý čas či prostor, prognózy jsou pesimistické a nepřátelé vypadají nepřekonatelní – (konkretizujte si každý sám…).
Příběh o návratu zvědů nás upozorňuje, že dříve než se bude bojovat proti všem možným protivníkům, - je tu nejprve a možná především potřeba probojovat boj duchovní - sám se sebou. Ostatně oni i ti afroameričané i M.L. King museli bojovat sami se sebou, totiž se svou chutí odpovědět na provokace a nadávky, se svou chutí někomu namlátit, taky mu něco říci od plic. To je boj duchovní, předně se sebou samým - a tady si doplníme zase každý sám, ve kterých disciplínách ten boj se sebou samým vedeme.
Je to nejdříve duchovní boj. Izraelci musí nejdříve uvěřit, že když jim Bůh zaslíbenou zemi slíbil, že ji dostanou, ačkoli v tuto chvíli vidí jenom svoje vlastní omezené síly. I na nás je v posledu uvěřit, že Bůh nám přichystal, daroval budoucnost. Že prostor, kde je pokoj, spravedlnost, vlídnost, tolerance, že je i pro nás - že je realitou ..... snad jen my sami se o něj můžeme připravit nerozhodností a nedůvěrou.
Mám sen - říkal M.L. King. Opřen o Ježíše Krista, v důvěře, se kus toho snu uskutečnil před šedesáti lety. Díky Bohu za takové svědectví.
Mám sen - že se lidé smíří, v Izraeli, v Koreji, v Kongu, na Ukrajině, v Praze, že se smíří mezi sebou i s Bohem, že bude šalom.
Mám sen - že bude člověk žít v souladu s přírodou a nebude ji drancovat.
Mám sen - že bude mezi církvemi soulad... a papež se při své návštěvě u Klimenta nezastaví jen kávu či čaj, ale že ochutná i chléb a víno u Kristova stolu.
Mám sen - že i generální ředitel, když bude potřeba, si vezme montérky a půjde pomoct do dílny montovat
Mám sen - že děti a rodiče budou spolu sedět u jednoho stolu a naslouchat si
Mám sen - že se politik řekne: Mýlili jsme se, omlouváme se.
Mám sen - že chudí nebudou nuzní
Mám sen - že nespravedlivě věznění a zajatci budou propuštění na svobodu
Mám sen - že zdeptaní se budou moci nově nadechnout
Máte taky sen? Nebo jsme na sny už rezignovali?
Milí přátelé, v evangeliu čteme, že sny, které měli proroci, se v Kristově přítomnosti plní. Ale my přece věříme že žijeme v Kristově přítomnosti. Dnes. Věříme, že se v jeho přítomnosti mohou dnes plnit zaslíbení a sny?
Je těžké tomu uvěřit, je to boj. A podstatou duchovního boje - a to se M.L. King učil u Ježíše - podstatou duchovního boje je přijmout a uvěřit, že cestou není nenávist, ale láska. Láska, protože Bůh je láska. A tam kde budeme bojovat - dovnitř sami se sebou, i navenek - musí být motorem takového boje láska.
Pane prosíme, dej nám lásku, dej nám sílu, dej nám vytrvalost v duchovním boji. Amen