Text: Jan 4, 3-42
Milí přátelé, pojďme nabrat ze studny, kde došlo k tomuto jedinečnému setkání. Aspoň šest věder, šest otázek, šest témat pro každého k přemýšlení – osobnímu, i pokud jde o naše společenství
„Musel však projít Samařskem“
Mezi Judskem na jihu a Galileou na severu leží Samařsko. Vůči jeho obyvatelům měli Židé předsudky – bydleli tu totiž lidé různých ras i náboženství, ten kraj prostě neměl dobrou pověst. Někteří dokonce chodili delší trasou okolo, aby na samařské území vůbec nemuseli vstoupit.
Janovo evangelium mluví v obrazech. A tak když čteme: „Musel však projít Samařskem“ … slyšíme: je třeba se s druhým, odlišným člověkem setkat. S odlišností, s tím, komu nerozumíme a prý je podezřelý, je třeba vstoupit do rozhovoru.
Spory mezi Židy a Samařany byly starého data. Předchůdci pozdějších Samařanů se oddělili od judského království a hlavního chrámu v Jeruzalémě a založili severní království. To přemohli roku 722 př. Kr. Asyřané a odvedli značnou část obyvatelstva. Místo nich se tam usadili lidé všelijací s vlastními názory a božstvy. A tak byli pro Židy: „národem smíšeným a nečistým“. (A když jednou chtěli Ježíše zdiskreditovat, obvinili ho: „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ (J 8,48) Nepřátelství bylo ovšem i v opačneém směru, zvláště když roku 128 př. Kristem židovský vůdce Jan Hyrkán zničil samařský hlavní chrám na hoře Gerizím. Tedy - hluboké rány z minulosti a odpor k dialogu - na obou stranách.
„Projít Samařskem“ – to je volba, kterou Ježíš činí dobrovolně, vstupuje tím také mimo svůj vlastní lid, tradici, přehlednou zónu. Ukazuje nám, že jeho cesta není se od těch, kdo se od nás odlišují, izolovat a udržovat vztahy jen se sobě podobnými... Ochudili bychom se… Právě skrze dialog s těmi, kdo se od nás liší, můžeme růst.
Můžeme přemýšlet, milí přátelé, dvěma směry, co pro nás osobně znamená „projít Samařskem“ … cizím prostředím…. Kde se potkáme s lidmi mimo naši názorovou bublinu? A co to znamená pro naše společenství víry?.... vzhledem k věřícím jiného vyznání, stylu… Mohli bychom v rozhovoru s nimi něco získat ? Naučit se? Máme odvahu k setkání?
„Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny“ (J 4,6)
Unavený z cesty, a z konfliktů, asi i z pomluv, píše se o nich. Zatímco odpočíval, přišla tam načerpat vodu samařská žena. Začnou si povídat. Týká se to bohoslužebného místa: „Je na této hoře, nebo v Jeruzalémě?“ ptá se ho žena a Ježíš odpovídá: „Ani na této hoře, ani v Jeruzalémě... Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. Tak si to Bůh přeje. V duchu a v pravdě“
Stále znovu a dokola dochází k tomu, že církve mezi sebou soupeří. A často to doprovází pohrdání jinými tradicemi. Ovšem opravdoví ctitelé Hospodina nedovolí, aby víru nakazilo soupeření o to, kdo je lepší a kdo horší. Opravdoví ctitelé Hospodina se dokážou sejít u společné „studny“, sklonit se, odpočinout si a pustit z hlavy vzájemné hádky, soupeření a být spolu v duchu a v pravdě. Potřebujeme taková místa … Jsme schopni najít společnou „studnu“, důvěryhodnou tradici, téma, projekt, kde staré rány nebudou hrát roli. Budou přikryty?
„Nemám muže“
Hovor se dál týká manželského života té ženy. „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ (J 4,16). Žena odpovídá: „Nemám muže.“ Ježíš přitom ví, že tato žena měla pět mužů a ten, kterého má nyní, není její muž. V jakém stavu žije? Požádal její manžel o rozvod? Je vdova? Má nějaké děti? Tyto otázky nás asi napadnou… Zdá se však, že Ježíš se zajímá o jiný rozměr jejího života: je si vědom toho, jak se to se ženou ve skutečnosti má, ale zůstává otevřený, aby se s ní mohl setkat. A hlavně: Nemoralizuje. A ženin postoj k Ježíšovi se mění. Ustupují překážky odlišných kulturních a náboženských tradic a uvolňuje se prostor pro něco mnohem důležitějšího: setkání v duchu důvěry, kde se nemoralizuje.
Setkání v duchu důvěry, kde se nemoralizuje začíná být důležitější než karty rozdané předky, minulostí, spory o věci dnes nevýznamné.
„Žena tam nechala svůj džbán“ (J 4,28)
To setkání ukazuje, že rozhovor s někým odlišným, s cizincem, s neznámou osobou může být životodárný. Pokud by se žena řídila pravidly své kultury, odešla by už ve chvíli, kdy Ježíše u studny spatřila. Onoho dne ale z jakéhosi důvodu nejednala podle daných pravidel. Jak ona, tak Ježíš se rozešli se vzorci konvenčního chování. Ukázalo se tak, že je možné budovat nové vztahy.
Žena mohla nechat u studny svůj džbán, což znamená, že se ve svém životě mohla posunout dál: nebyla už svazována úlohou, kterou jí vnucuje společnost – nosička vody. V Janově evangeliu je právě tato žena vůbec první osobou, která označí Ježíše jako Mesiáše. Tedy ti, kdo jsou ve víře silnější a moudřejší vědí, že v určitou chvíli je třeba se rozejít s konvencemi, zvyky, zaběhlými schématy chování....
„Ani vědro nemáš a studna je hluboká“ (J 4,11)
Ježíš potřeboval pomoc. Měl žízeň. Byl v té oblasti cizincem, studna patřila jinému lidu. A navíc - neměl ani kbelík. Potřeboval ženinu pomoc. Všichni, i Boží syn, potřebujeme pomoc!
Mnozí křesťané jsou přesvědčeni, znají všechny odpovědi a pomoc nikoho jiného nepotřebují. Pokud tak uvažujeme, ochuzujeme se. Potřebujeme pomoc bratří a sester, abychom mohli proniknout do hlubin Božího tajemství. Bůh je tajemství, přesahuje naše chápání. A žádné společenství nedokáže plně proniknout do Božích hlubin. Ale čím ochotněji se budeme dělit o to, co jsme v našich vědrech vytáhli z hlubiny a čím ochotněji se budeme dělit o vědro a čím pevněji budeme navazovat jednotlivé kousky svých provazů k sobě, o to z větších hloubek studny Božího tajemství budeme schopni čerpat.
Přemýšleli jsme někdy o tom, jak setkání s jinými křesťany obohatila moje chápání Boha a zkušenost s ním? Potřebujeme pomoc ve víře?
„Mnozí uvěřili pro svědectví té ženy“ (srov. J 4,39)
To je překvapivé, protože ta žena moc nebo možná vůbec nechápe, o čem Ježíš mluví. Ten jí tedy, pravda moc nepomůže - že by jí řekl: Víte, mladá paní, vy se tu pořád bavíte o vodě ve stavu tekutém, o zahánění žízně, ale já mluvím v obrazech, symbolech, trošku si to zkuste představit... Kdepak. Rovnou mluví v jiné rovině: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Ale kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Soucítím s tou ženou. Jak má chudák ženská poznat, že ten neznámý nemluví o H2O? A že je odkázána do světa obrazů a jinotajů? Že tu jde o žízeň po životě věčném?
Před tím chtěl Ježíš skutečnou vodu na žízeň těla. A teď on nabízí prostředek k utišení žízně ne těla, ale celé bytosti, k naplnění touhy. Každý z nich vysílá na jiné vlnové délce a výsledek je šum - slova slyší, ale smysl uniká. Oba mluví o vodě – a přitom samá voda. Ale pozor:
Ta žena odešla do města a mezitím přišli učedníci. A představte si – stejné nedorozumění je tu zase. Mistře, pojez něco - posilni se!, skoro mu přikazují. A on na to: Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte. Už zase přeskočil do jiné roviny významu... A co na to ti jeho, ti, co s ním tak dlouho chodí, co na to jeho učedníci? Špitají si mezi sebou, co tedy asi bude k jídlu - asi nějaká samařská specialita...
Takže ti, co byli Ježíšovi blízko, nejsou v chápání o nic rychlejší. Taky špatný příjem - vysílání je na jiné vlnové délce. Ani učedníci, ani víra, ani křesťané nemohou říci, že chápou, co Pán říká.
Ježíš mluví obrazně a oni to chápou doslova. Jindy zase rozumíme Ježíšovým slovům obrazně a ona mají znít obyčejně, doslova. A někdy jezdíme slalom mezi slovy Božími - jednou na straně doslovnosti, podruhé na straně obraznosti. Bereme smrtelně doslovně věty, které nás chtějí vést do větší hlubiny významů, a naopak - že se rochníme v obrazech, symbolech, jinotajích tam, kde si to Slovo vůbec nežádá, a jen chce být bráno vážně.
Náš text tu ovšem milí přátelé povzbuzuje každého z nás, kdo si myslí, že je ve víře příliš mátožný, že není výřečný, nápaditý, pohotový a úkol ukazovat ke Kristu, přenechává tzv. povolanějším - teologům, případně dalším, kdo dovedou mluvit o víře. Tak kdo si v koutečku své duše myslíte právě toto, poslouchejte, jak to nakonec s tou popletenou Samařankou dopadne.
Navzdory tomu, že na ni udělalo největší dojem, že Ježíš znal její minulost, čteme, že mnoho lidí z onoho města v něho uvěřilo kvůli slovům té ženy. Zkrátka kontakt byl navázán, pravda, zpočátku to bylo hodně nevyladěné, šumivé, zavirované, ale nebýt té ženy, tak by Boží signál o jiné vodě a jiném životě do města nedorazil. Svědectví deformované a ušmudlané, ale přece svědectví zaujaté, jasně ukázaný prst ke Kristu.
Nečekaně - přes ubohé svědectví se druzí nakonec dostanou k záchraně. Začalo to v podivuhodném otevřeném rozhovoru, kde se Ježíš i ta žena nebáli odlišnosti.