Čtení: Mt 22,1-10
Text: Mt 22,11-14 Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“
________________________________________________
Sestry a bratři,
Podobenství o hostině – příběh o tom, že zvažujeme různá pozvání. Podobenství o tom, že se rozhodujeme, čemu dáme přednost, čas energii. Napadne vás – ano, každý má určitý žebříček hodnot. To je možná až příliš vznešený pojem. Spíš tu jde o docela všední zkušenost, že určitým aktivitám a akcím dáváme přednost před jinými. A že jsou ovšem situace, kdy se z nějakého důvodu rozhodneme jinak. Anebo ne.
Je to vlastně veliký nárok, v každou chvíli si uvědomovat, pro co se rozhoduji a z čeho všeho se vlastně v tu samou chvíli vylučuji. Asi už máme i takový filtr, že některá pozvání ani nebereme vážně. Ovšem – a k tomu nás zve Ježíš, když vypráví podobenství o hostině, možná je zapotřebí ony standardní, osvědčené postupy, ona osvojená přednastavení o tom, co odmítám a co přijímám, přezkoumat. Přezkoumat s otázkou: „A neodřízl jsem se od něčeho cenného?“ Nepatří to, co jsem automaticky odmítl, k dění Božího království? A já si to neuvědomil, nebo dal opět do kolonky „vyřídit později“. (A neměli jsme to tam už vloni?) Je to podobenství o důležitosti rozpoznání času. O vnímavosti pro to, co je podstatné. Určité věci mají svůj konkrétní čas, tu hostinu lze i prošvihnout – tak jako i v životě – svatbu, narozeniny, pohřeb, rozhovor… Povzbudivá pointa podobenství je v tom, že i když to mnozí nerozpoznali a odřekli, přece se slaví. Hostina přece jen bude. Hostitel si to zhatit nenechal (na to nemáme, abychom zhatili boží plány) Lidský hřích a natvrdlost jsou na boží odhodlání slavit krátká. Tedy podobenství o hostině, která se přece jen koná. Stůl Páně je prostřen pro všechny, hloupý je ten, kdo si do toho nechá něco vlézt.
(Ilustrace: ani žádná mříž, ba ani ten hřích nezabrání, či jiná píseň z EZ)
Ovšem v Matoušově verzi evangelia je tu ještě pokračování:
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.
Nevhodný oděv - časté téma rodinných rozepří a generačních střetů, nevhodný oděv - téma výtek rodičovských i manželských. „Co to zas máš na sobě? Vždyť se to vůbec nehodí! Vem si něco jiného!“ atd. atd.
A teď přijde Ježíš a vypráví podobenství, v němž je kárán svatebčan za to, že je nevhodně oblečen.
Co to má znamenat? Že by se Ježíš taky dal k omotýlkovaným maloměšťákům, co si potrpí hlavně na to, jak člověk vypadá a kteří si dokazují vlastní důležitost drahými šperky? To se nám nezdá. Víme, že Ježíš se v pohodě potkává s otrhanými rybáři, víme že Bůh hledí k srdci člověka a nenechá se zmást tím, co je před očima? Copak Ježíš nepřijímá i špinavého, malomocného, orvaného, dokonce - nahého? Ano přijímá. Podstata, pointa tohoto podobenství bude někde jinde.
Tak tedy podobenství svatebním šatu.
Jde o svatbu, kterou král vystrojil svému synu. V biblické řeči tu nejde o nic menšího než o svatbu Beránkovu, kdy se ukřižovaný a vzkříšený Kristus spojuje se svou milou – církví (v nejširším slova smyslu) tedy s lidmi čistého srdce, kteří přijali odpuštění a smíření, kteří se v pravdě odevzdali svému manželi a jemu chtějí patřit, jemu sloužit, a s ním věrně setrvat. To je svatební hostina, na kterou mnozí jsou pozváni – všichni jsou pozváni, ale mnozí nepřicházejí, jak jsme slyšeli - ten koupil pole, ten musí za obchodem, mají své starosti, to své. A tak kupodivu přicházejí jiní, lidé ti, co jsou na rozcestích a mezi ploty.
Asi se v nás ozve výčitka: A kde asi měl ten náhradní host vzít svatební šaty, když byl osloven někde na ulici nebo kterého dokonce, pokud je to tulák, našli mezi ploty? Není ten král nespravedlivý. Ano, kdyby vyhnal regulérního, dlouho dopředu pozvaného hosta, který si naschvál oblékl hadry, to by bylo zřejmě v pořádku – to byl asi nějaký provokatér z řad králových odpůrců, který svým oděvem naznačuje, co si o celé té svatbě myslí. Ale chudáka, který nemá nic jiného než ty hadry?
Podstatné pro pochopení je, že svatební šaty nemusí být nutně drahé a krásné šaty. V naší době a v našich poměrech, se svatební šaty vyrobí z obyčejných konkrétně tím, že se na ně přišpendlí větvička myrty. Tak jako se obvykle svatební auto vyrobí z obyčejného za deset minut pomocí bílé stužky a špendlíků. Je to zřetelná změna – proměna šatů, auta. A veřejná. Když máte myrtu, těžko se můžete tvářit, že k té svatbě nepatříte…
Prostě patří k nějaký základním vzorcům lidského chování, že člověk dokáže dát najevo, jestli je oblečený všedně anebo svátečně. I kdyby nosil jen sukni z palmového listí, tak bude mít jednu všední a jednu sváteční. A kdyby měl jenom jeden kabát, tak ho aspoň vypráší a třeba otočí naruby a připne si na něj květinu do klopy, nebo tak něco. Svatební oblek není otázka možností, ale chtění, dobré vůle. Dát oděvem najevo, že jsem na svatbě a mít slavnostní byť možnostem přiměřený oděv bylo proveditelné.
Objektiv vyprávění zaostří na jednoho z těch, co přišli – tedy jednoho z těch náhradních hostů, na jednoho který svatebně oblečen není. Nevíme proč, možná se na to vybodl, nebo z lenosti, anebo nechtěl – vlastně by se rád té svatby královského syna zúčastnil, ale tak nějak nezávisle jako pozorovatel. Protože se zúčastňuje pro jistotu všeho, ale nechtěl by být s tou svatbou příliš spojován. Takhle v montérkách se tady tedy je, ale kdyby (politicky na společensky ukázalo), že je to špatně, tak se může tvářit, že vlastně nepřišel na svatbu, ale že je tady opravuje schody nebo tak něco.
Co to je být oblečen – jak vypadá onen svatební šat? Vypsalo se o tom mnoho inkoustu, co jím je. Jedni mluví o dobrých skutcích. Stejně tak lze odkázat na křest. Další zmiňují víru, Ducha svatého, lásku. Zdá se mi, že bychom to měli formulovat trochu opatrněji – že šaty znamenají vědomý postoj hosta, který neskrývá, že jde na svatbu Syna, a v rámci svých možností se připravil.
Toto napětí - mezi přicházením a neproměněním, toto napětí mezi vnějším přijetím pozvání a vnitřním nepřijetím Krista – tohle tematizuje podobenství.
Člověk neoblečený na svatbu je v podobenství ten, kdo přišel, ale je to polovičaté, neraduje se z pozvání a nechválí Boží královskou pohostinnost. Je u stolu, ale vnitřně se nepřipojuje, - a tak celou hostinu vyprazdňuje, nějak divně formalizuje. Nežasne nad tím fantastickým, nezaslouženým pozváním, do hodování s Kristem se mu vloudily nějaké postranní úmysly.
Ale hodování božího království, to přece není akce, kde by ses měl jen tak ukázat, aby se neřeklo. To je skvělá akce, kde můžeš nalézt svou důstojnost a místo a smysl. A když chceš, tak umíš dát najevo, jak jsi pozváním poctěn, když chceš, dokážeš vyjádřit svou radost.
Kdo se však ze svatební hostiny nechce radovat, kdo se nepřipojí vnitřně, kdo alespoň základním způsobem, jedním gestem nepřipraví, sám se zbavuje účasti. Mnozí jsou pozváni, ale málokdo se skutečně účastní. Bez vnitřního přitakání, bez nabídnutí sebe sama, nemáme z té hostiny nic.
Ta poslední věta, že mnozí jsou povolaní a málokdo vyvolený, nemusí znamenat nějaké dodatečné výběrové řízení. Ale třeba jen to, že všichni jsou pozvaní na hostinu, ale jen někteří to tak pochopí a učiní co je třeba. Vyprášit kožich od hříchu, obléknout se v Krista při křtu, označit se znamením kříže, nestát v kostele vzadu u nástěnky ale sednout si. A možná ještě dál – nejen sedět, ale vstát z lavice a jít ke stolu Páně, jasné gesto, že chci k večeři Kristově patřit, že navzdory své nepřijatelnosti, o které vím, chci být součástí dění Božího království, a uvěřil jsem, že smím být. Gesto, že se zařazuju do zástupu těch, co je nadchla pravda, a radují se z odpuštění, a chtějí být věrní a nechtějí se přetvařovat.
A netvářit se podle situace, že to bylo omylem, a že jsme se spletli, že bychom byli radši někde jinde, či odešli co nejdříve, hned po oficiální části. Amen