Čtení: L 15,11-32
Text: L 11,1-4
_____________________________________________________
Sestry a bratři,
myslím, že každý z nás už zažil situaci, kdy usilovně přemýšlel, jestli někomu tykat nebo vykat nebo jak druhého oslovit. Třeba v důležitém dopise. Mám napsat Vážená paní, nebo si můžu dovolit osobnější Milá paní, Vážený pane inženýre nebo raději Milý kolego, Ahoj nebo Zdravím Tě - David, nebo raději tvůj David? Dříve nerozhodný pisatel mačkal dopisní papíry a házel je do koše, dnes mnohokrát přemazává první řádek textového souboru, když píše něco na čem mu záleží. Dopis osobní či zamilovaný, nebo dopis důležitý úřední. Stejně tak při psaní lidem, kterých si hodně vážíme - a proto vážíme i každé slovo, které k nim směřujeme. Jsou to často velká muka.
A jsme rádi, když nám někdo poradí: že tamtomu se říká pane generální, vaše ctihodnosti, a ten nemá rád, když se mu říká Pepo, raději má Josefe, u téhle – když ji neoslovíš docentko, tak máš zápočet ztracenej.
Učedníci nevědí jak mluvit k Bohu a prosí Ježíše: „Pane nauč nás modlit se.“ Poraď nám, jak mluvit s Nejvyšším. Ježíšova doporučená, doporučeníhodná modlitba začíná oslovením Otče náš.
Nám už to přijde běžné, až ohrané. Ale ono to tak vůbec samozřejmé není a nebylo. Tehdejší židovská tradice nabízela např. v modlitbě zvané "18 požehnání" následující oslovení:
Požehnán buď, Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Jákoba, nejvyšší Bože, Pane nebe a země, naše záštito a záštito našich otců. Požehnaný jsi, Hospodine, štíte Abrahamův.
Cítíme, že je to jiné, než když řekneme „Otče. A možná bychom ono aramejské slůvko „Abba“ měli přeložit spíš „tati“ - jako oslovení důvěřivého dítěte. Dítěte, které ví, že přece nemusí svého tátu oslovovat pane inženýre nebo pane řediteli, i ředitelem je. Říká: Tati, taťko, Otče.
I zde platí to, co v otcovství či mateřství vůbec. Své rodiče si nevybíráme. Nemůžeme jít za kýmkoli a říct mu: ty budeš můj otec. Však i onen vztah blízkosti boží, který nás Ježíš učí přijmout, je darem, je něčím, co si sami nemůžeme zvolit. Ale jsme do něho zváni, abychom ho užívali, abychom si ho užívali. Rodiče se rozhodli pro nás. Bůh se rozhodl pro nás. Boží otcovství je cosi daného a neskonale dobrého.
Někdo ovšem může mít rozpaky nad tím, nazývat Pána Boha Otcem. Oprávněně obvykle tehdy, když má pokřivený vztahu k vlastnímu pozemskému otci, když je otec bez vlídnosti a zájmu o dítě. Nebo když ani svého otce nezná. Nebo ho otec bije, zneužívá, psychicky deptá - hlava rodiny, která terorizuje své okolí a vládne tvrdou rukou. Jaký obraz otce bude vkládat takový člověk do vztahu k Bohu - ten, po kterém touží nebo i ten, který zná z domu? Bude Pána Boha oslovovat stejně jako toho, k němuž cítí jen podivně nejasný vztah? A proto Ježíš jasně vysvětluje, jakého otce myslí.
Nejzřetelněji to vyjadřuje podobenství o velkorysém otci, které jsme slyšeli. Otci, který nestojí svým dětem v cestě. Oproti tehdejším zvykům jim nebrání, aby si sami zvolili způsob života. když mladší syn riskuje a volí svobodu špatně pochopenou, otec nezasahuje. A ke všemu ještě, když se ten nezdárný synek zkroušeně vrací domů (až ve světě totiž objeví, co je to domov), otec nečeká na omluvu anebo slib, že se polepší, ale běží mu naproti. To je neslýchané; a je to i nedůstojné pro otce, kterého syn urazil a opustil. Otec přesto vyběhl z domu, hnut lítostí, syna objal a políbil. Farizeové a zákoníci z Ježíšova jednání správně vyčetli, že zvěstuje jiného Boha, než kterého si oni představují. Ježíš nevzývá nebeského puntičkáře, vesmírného policajta. Ale v popředí jsou motivy až mateřsky něžné blízkosti. A naopak, prvky autoritativní ustupují do pozadí. A ten, kdo by podobně jako starší bratr žádal nejprve trest provinilce, nejprve kajícnost zbloudilého, ten by neměl přehlédnout, že Otec to nežádá, i když syn k ní připraven je. V tom podobenství se odhaluje, jak citlivě Bůh přijímá a miluje, zvláště tehdy, když to potřebujeme nejvíc.
Důležité je také, že rozhovor s Bohem začínám slovy Otče náš. I když se modlíme sami, - oslovujeme Boha jako ti, kdo mají mnohé sourozence. Dovětek náš je důležitý - jako hráz proti privatizaci boží lásky a blízkosti. V modlitbě nepředstupujeme před Boha soukromého, ale toho, který je Bohem nás všech.
Jak široké je vlastně to slůvko náš? Otče náš? Patříme do něj jen my, co tu teď jsme v kostele, nebo my jako naše církev? Anebo říkáme Otče náš spolu se všemi křesťany co dnes říkají otčenáš, anebo se všemi lidmi, i s těmi, co Otčenáš neříkají, ale jsou tu na světě s námi a my s nimi? Spíš ta poslední možnost zdá se být přiměřená, kdy Ježíš mluví o nebeském Otci v souvislosti s ptactvem nebeským, že by pak nechtěl být otcem všech lidí? (pozn. Prolévá za mnohé, za všechny (Benedikt x František)
Jako správný rodič vede nás k tomu, abychom neviděli jen sebe, ale i ostatní děti. Abychom při volání Otče náš pochopili, že měřítkem toho, co je dobré je to co je dobré pro všechny. I když se modlíme v pokojíku úplně sami, nemáme se modlit Otče můj, ale Otče náš.
Na arkádě nad vchodem do synagogy v Jeruzalémské ulici v Praze je citát z proroka Malachiáše: Což nemáme my všichni jednoho Otce? Čtu to jako zoufalou výčitku a ozvěnu na křesťanské útoky na Židy. Jako připomínku velkého selhání křesťanů, kteří volali k Bohu Otče náš a jedním dechem přitom proklínali židovské bratry. Podobenství o milujícím Otci přeci jasně ukazuje, že Otcův dům je otevřen všem, zvláště těm, kdo jsou v jakýchkoli těžkostech.
Pane nauč nás modlit se! říkají učedníci Ježíšovi.
Mnohokrát mi lidé říkali: Já bych i přišel do kostela, ale já se neumím modlit. Nebo před pohřbem - zemřela zbožná babička a příbuzní s hrůzou sdělují, že se neumí pomodlit. Mnohokrát jsem zažil, že za mnou přišel někdo a říká: Pane faráři, já se nedokážu modlit. Někdo věřící, věrný člen církve a říká: „Já bych se strašně chtěl modlit, ale nejde to. Chtěl bych se umět modlit.“ Svěřují se i faráři ve chvílích naprosté důvěry svým kolegům, že prožívají období, kdy se nemodlí. Nejde to, nemohou. Nevědí jak.... Asi jsme to zažili všichni. Pocit nekompetence k modlení, nebo pocit, že zní mnoho slov, ale nic za nimi.
Co my, sestry a bratři ?! Oni to říkají i Ježíšovi učedníci - Židé příslušníci vyvoleného národa, lidé, co jsou už jedenáct kapitol s Ježíšem a oni říkají: Pane, nauč nás modlit se....
Jsou různé rady:
- třeba otevřít nějakou modlitební knížku, začíst se do ní - a při tom pročítání zjistíme, že autor prožívá to samé, co my, že mluví jakoby za nás, ano stát se to může třeba při čtení žalmů - žalmy propůjčují řeč těm, co se neumějí, nemohou mluvit, nedokážou se modlit
- anebo je možné mlčet, modlitba ticha, kdy nevíme, jak a za co se modlit, ale na pomoc naší slabosti přichází Duch svatý a přimlouvá se za nás nevyslovitelným lkáním
- anebo je možné – v pokojíku, v garáži, v lese, mluvit o všem jaksi „jak mi zobák narost“ jakobych to říkal nejlepšímu příteli, ale nemusel se mu dívat do očí
- Anebo zkusím jiné podobenství. Modlit se, to je jako když píšete dopis domů. Píšete a máte jistotu, že ho Bůh rodič bude číst z té nejlepší stránky, nebude hledat mezi řádky dvojsmysly. Můžete mu tykat. Můžete psát páté přes deváté, tak se taky můžeme modlit. A máme jistotu, že to nezneužije. Ale poradí, nabídne útočiště, uchová v tajnosti, co mu svěříme. Bůh jako domov, přístav, kam vysíláme svou důvěru.
Jen snad ta podmínka, že Otče náš. Ne otče můj. Protože pokud bychom jako starší syn zůstali venku rozmrzelí, že Otec není jen pro mne, ale že Bůh chce být je Otcem všech, tak se vyloučíme z oslavy, z hostiny Páně, kterou už zorganizoval.
Je otevřeno a když vstoupíme, tak zazní – přisedni si. Místa je dost.
Budeme jíst společně chléb na znamení toho, že Ježíšovo tělo bylo lámáno za nás. A pít ze společného kalicha, o kterém Ježíš řekl: Pijte z něho všichni.
Díky za takovou blízkost. Amen