Čtení: Mk 14,17-31
Text: J 19,25-27
Sestry a bratři,
hledali jsme minulou neděli, jak se porovnat se současnou politickou situací z hledisky bible, víry. Ano ruská invaze na Ukrajinu zaměstnává naši mysl.
Ovšem dnes to bude naopak. Abychom nezapomněli, že jsme v postním období. V době, kdy Ježíšovy kroky míří k Jeruzalému a naše myšlenky i otázky směřují k otázkám utrpení, sebereflexe, naše mysl směřuje ke kříži.
Je možné závěr evangelia nahlížet pod různými akcenty – třeba jak se tam potkává moc mocných a bezmoc Ježíšova (která se ovšem neukáže jako bezmocná.
Je možné pašije číst z hlediska napětí mezi vírou a náboženstvím, mezi vztahem k Bohu a institucemi, které zajišťují náboženský provoz, a vnímat jejich neblahou roli právě v Ježíšově procesu.
Dnes se ovšem na pašijní události podíváme ještě jinak - z hlediska Ježíšových vztahů. A bude to kázání spíše rozjímavé…
Od určitého bodu je jasné, že Ježíš má nepřátele. (Jaké to vlastně je - žít s vědomím, že mám nepřátele.... Jak vypadají jednotlivé dny a hodiny takového života ?)
Nepřátelé přemýšlejí jak se Ježíše zmocnit..... Jak Ježíšovi je, když tohle ví. Jak vypadají jednotlivé dny a hodiny, …. Když ví, že po něm jdou ?
Jsou tu ale i Ježíšovi přátelé. Ti mu dávají najevo svou podporu. Jedna žena vyjádří svou lásku k němu vonnou mastí. Jeden z přátel říká: „I kdyby všichni od tebe odpadli já ne, já se tě nikdy nezřeknu.“ To je silné.
Koná se společná sváteční večeře. Jíst spolu, být společně ve svátek života, u zdroje života. Sváteční jídlo - to je posilující.
Ale Ježíš ví, že soudržnost společenství není 100%, je mezi nimi jeden, který zradí. Ježíš sedí u slavnostního stolu s někým, kdo je na druhé straně. Jaké to je - stolovat s někým, o kom vím, že je na druhé straně. Tísnivé? Ježíš ví, že těch, kteří sice neudávají, ale když budou problémy, tak utečou, že těch bude mnohem víc procent. Ve finále 100%. ... když on bude blízko smrti.
To nejde, musí to ven. „Jeden z vás mne zradí.“ Říká Ježíš. „Jsem to snad já Pane ?“ ptali se všichni. V jakých vztazích žije Ježíš, když tohle učedníci řeknou?
Pohorší nás to ? Anebo naopak – že jsou učedníci ve škole víry tak daleko, že vědí, že sami sebe neznají, vědí že nemohou o sobě s jistotou říct ani to, že určitě Ježíše nezradí. (a možná i tuší, že pokud snad udělají něco statečného, tak je to ze síly darované, z milosti...
Kolik z nás mělo o sobě a o své věrnosti druhým vyšší mínění... Jak moc sebe známe ? Jak moc si můžeme být sami sebou jisti....?
Cesta vede na místo zvané Getsemane. To slovo znamená „lis na olej“ - Ježíš tam bude stísněn, v presu.... Getsemane..... Nebo jak bychom si to místo „v presu“ nazvali pro sebe? Místo, kde se pašijní příběh láme. Až do této chvíle je Ježíš „pánem situace“ organizuje vše podle svého, jedná iniciativně, organizuje velikonoční večeři, má hlavní slovo... po modlitbě v Getsemane... bude vydán... Půjde z ruky do ruky, aniž by měl mnoho možností ovlivnit děj.
Zkusme pomyslet na tahle zlomová místa, odkdy je najednou všechno jinak..)
Zlomí se to... „ne, co já chci ale co ty chceš“ zazní od Ježíše, který je v místě, kde je stísněn, v lisu – Getsemane.
Prohlédněme si na tomto výrazném místě příběhu Ježíšův zvláštní vztah k samotě. Ježíš vyhledává samotu! A přitom nechce zůstat sám... Ponechá učedníky stranou... ale vezme tři nejbližší... vezme tři nejbližší, ale opět sám poodejde do samoty... ale opakovaně se k učedníkům vrací.
Než bude vydán v dalším sledu událostí - chce být sám a nechce být sám zároveň.
Modlitba - jsme sami – ale v myšlenkách spojeni s těmi nejbližšími...
I samota může být hodně společenská: Jsem sám, ale vím, že druzí jsou někde na blízku, jsem sám, ale vím, že bych ti mohl zavolat, když bych potřeboval...
Jsem sám, ale vím, že ty se také asi někde modlíš a o něco zápasíš a něco žiješ...
(už jako děti jsme tolikrát někam poodešli, ... ale zároveň jsme potřebovali přitom dobře vědět, že někdo jako opora je poblíž... )
V samotě si uvědomujeme ty druhé....
Na místě zvaném Getsemane je ale i samota samot
... ta je, když učedníci usnou - netuší, jak jsou pro Ježíše důležití, netuší, že je v Duchu bere s sebou...
… jak je asi zraňující, když si ti blízcí vůbec neuvědomují... , že jsou blízcí...
… jak je asi zraňující, když tyhle věci zaspíme, když si je dovedeme dát alespoň malinko najevo...
a tím spíš ve zlomové chvíli, kdy se aktivita a iniciativní život třeba změní na vydanost a odevzdanost
evangelium nijak nezastírá, že je to chvíle asi největší Ježíšovy úzkosti
Jeho duše je smutná až k smrti...
A ještě jedno zastavení
U kříže stály čtyři ženy a jeden učedník – který Ježíše miloval.
Je podstatné, že nejsou žádný dav, je jich jen pár - jde o jednotlivé vztahy. Jednotlivá jména.
Jeho matka Marie a sestra jeho matky. (i vztah dvou sester je přítomen), Marie Kleofášova (matka Jakub a Josefa), Marie Magdalská a učedník Jan
Nemám dojem, že by Ježíš potřeboval, aby při něm v tuto chvíli stály velké zástupy.
Stojí tam pár lidí. a jde o jednotlivé vztahy (jaké jsou, jak se teď mění)
Stát tak blízko utrpení... u toho nemohou být zástupy. O utrpení se nedá kázat zástupům, nedají se o utrpení dělat přednášky... Jen pár lidí tam stojí, mlčí, drží se jeden druhého.
Utrpení samo o sobě je zlé, utrpení tělesné i duševní ze všech sil odstraňujeme a musíme se snažit odstraňovat.
…. leda, že by to dnešní zastavení u kříže znamenalo: přiznání si... : no ano, zakoušíme i síly zla, proti kterým nic nezmůžeme. Nic. A zdá se, že bezmocný je i Bůh.
u toho jsme (i když nevím jestli jsme chtěli a potřebovali to...) … ale když už jsme u toho...
právě v téhle největší bezmoci se Kristus (asi prvně) nebrání nazývat králem.
dosud Ježíš odmítal, když ho chtěli provolat králem.
vždycky v ten moment rychle odešel. Vyvlékl se z toho.
Až teprve, když jde na kříž a má na hlavě trnovou korunu - mluví o svém království.
učedníkům řekl – abyste v mém království jedli u mého stolu (Lk 22)
a Pilátovi řekne těsně před ukřižováním... ... mé království není z tohoto světa...
Rozum to nebere.
On se to snažil učedníkům sdělit celou dobu – že musí trpět. A zemřít.
nikdy jim ale nevysvětlil proč. Tak to taky nemusíme zbrkle vysvětlovat
Ale můžeme si všimnout, že se něco nového děje mezi těmi čtyřmi ženami a jedním učedníkem.
co se zastavili. Děje se tam něco z Kristova království.
Tvoří se nové vztahy mezi nimi
v tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě...
to co se mezi nimi tvoří při jejich zastavení pod křížem, toho si všimněme.
Toho, co se mezi námi tvoří – tam, kde jsme spolu blízko utrpení, které nechceme ale musíme unést... - toho si všimněme.
Vezměme to ještě odjinud. Kus apoštolského vyznání víry praví „sestoupil do pekel“. Myslím, že to znamená, že sestoupil tam, kde je samota samot, tam kde je duše smutná až k smrti.
Proč? A proč tam sestoupil zrovna on... ? Proto, aby tam žádný člověk nebyl sám, … a aby všichni věděli, že ani v té největší bolesti a smutku se nedostanete někam, kam by Bůh už nedosáhl. Dosáhne. Proto tam sestoupil. A aby otevřel ruku ven a podal ruku těm, kdo o to stojí.
Když stojíš před něčím temným, když tě trápí vlastní já, když sténáš pod tíhou vnitřní prázdnoty, když stojíš před (zdánlivě) neřešitelnými těžkostmi, když tě trápí rozchod, zklamání, nevěra anebo nepravost, když tě tíží něco zlého nebo těžká vina … vždy stojíš spolu s tím, který řekl, „moje duše je smutná až k smrti“. On Sestoupil tam, kde je osamění, bolest opuštěných, smutek zrazených, i výčitky provinilých, zlá beznaděj nemohoucích, Není to nic příjemného vědět, kam se svět řítí, co svede lidská hloupost,
ale … on sestoupil do pekel … a tam, kam sestoupil, … tam vyhlásil konec samoty a milost
tak si na to vzpomeňte, až někoho potkáte v Getsemanech, nebo jak se to místo pro vás jmenuje
a vzpomeňte taky, že pod křížem se, kupodivu, dějí nové vztahy. Amen