Čtení: Mt 6,5-8
Text: L 11,1-13: Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení 'ale vysvoboď nás od zlého. Řekl jim: "Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: 'Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.' On mu zevnitř odpoví: 'Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.' Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!"
_______________________________________________________
Milí přátelé,
dnešní kázání bude o modlitbě. Lidé, co se sami za křesťany nepovažují, se občas zeptají „A vy se musíte modlit?“ „Ne, nemusíme.“ odpovídám „My se smíme modlit.“ Modlitba není povinnost. Modlitba je privilegium, modlitba je jako poklad, jako rodinné stříbro. Modlitba, to je jako když vám někdo významný dá své soukromé telefonní číslo a dodá. „A klidně mi zavolej. Kdykoliv.“
Pod označení modlitba se vejde mnoho různých dějů a dění. Ranní poděkování, že je zase nový den a prosba o sílu do něj. Stejně tak večerní rekapitulace dne uplynulého a otčenáš k tomu. Někdy chvilka maximálního soukromí v zavřeném pokoji, kdy v duchu nebo nahlas, vsedě nebo na kolenou říkám Bohu to, co bych se styděl říci před kýmkoli na světě. Stejně tak modlitba společná, ve shromáždění, kdy se v duchu přidávám k tomu, který modlitbu připravil a cítím, jak mne nese spojená mysl lidí, kteří se v božím jménu v kostele shromáždili. Anebo modlitební chvíle třeba v obýváku s těmi, se kterými můžeme sdílet i osobní věci, anebo modlitba před jídlem nebo před spaním, třeba s dětmi, které se modlí už za sebe a do důvěry k Bohu se jim vejdou i mnohé úsměvné záležitosti a zároveň i velmi vážné. A někdy je modlitba jen výkřik, anebo naopak mlčení. Mlčení před Bohem a jindy je modlitbou listování v modlitební knížce a zážitek - ano tady mluví autor i za mně, to bych mohl klidně říkat spolu s ním. A někdy je nejlepší modlitbou píseň. A mohl bych pokračovat. Jenže přednášky o modlitbě jsou zbytečné, když to člověk nezkusí. Když nepoloží svou mysl do modlitby, když nezkusí vyladit svůj vysílač i přijímač na frekvenci božího království. Oslovit Jeho. Hospodina, Pána, Ježíše, přítele, bratra - toho, který mi dal číslo a řekl, že můžu kdykoliv zavolat. Jen tak, i v nouzi. A že ten hovor určitě přijme. Že to nevymáčkne. Že on nemá žádné zmeškané hovory, ani hovory nepřijaté.
Když učedníci Ježíše žádají: Pane nauč nás modlit se, předá jim modlitbu, které se později začne říkat modlitba Páně. A přidá k tomu příběh, podobenství, které jsme slyšeli.
Ten příběh prý věrně zachycuje poměry palestinské vesnice. Obchody neexistují, zato každá hospodyně ráno napeče porci chleba na den pro celou rodinu. Pozdě večer už obvykle nezbývá nic. Ve vesnici se ovšem nejspíš přece jen vědělo, kdo by ještě nějakou zásobu mohl mít. Tři bochánky chleba, to je porce pro jednu osobu. Víme, že pohostinnost je v Orientu dodnes velmi důležitá. A tak nikoho nepřekvapí, že člověk, ke kterému přijde byť o půlnoci cestující přítel, se ho snaží za každou cenu pohostit. A že jde dokonce vzbudit souseda, který právě spí, když ví, že by chléb mít mohl. Soused ovšem odpoví podrážděně. Není divu. Souvisí to také s tehdejšími poměry, kdy rodina obvykle spala společně v jedné místnosti na jedné velké rohoži. Dům byl zavřený na závoru, která se provlékala dvěma kovovými kruhy na křídlech dveří. Vstát tak, aby se nikdo neprobudil a ještě otevřít dveře tak, aby to nevrzalo a nevzbudilo děti, bylo téměř nereálné. Nakonec však soused vstane a tohle všechno riskuje a náš žadatel díky své naléhavosti a vytrvalost chléb pro nečekaného hosta - poutníka dostane.
Ženevský katechismus vnímá tento příběh jako ilustraci k přemýšlení o modlitbě v různých obdobích života.
Malé děti si obvykle všimnou, že příběh se tak jako třeba ten vánoční odehrává v noci a také se tam tluče na dveře (jak si to představujeme u Marie a Josefa). V noci mají děti strach ze zvuků i z ťukání, ze stínů a ze svých představ. A roli spícího přítele, který se nakonec v noci vzbudí, a vyhoví, přisoudí děti Bohu – protože je prostě dobrý. Bůh pomůže, tak jako otec a matka, kteří se starají. A kteří i v noci prostě vstanou, protože je potřebuju. A starají se, abych měl co jíst. Takový je Bůh – dobrý, stará se o mě. Je tu pro mě, když ho potřebuju. V jeho domě mohu bezpečně bydlet, v jeho blízkosti je dobře.
Tématem dospívajících je spíše vytrvalost – ve snažení, ve sportu, tréninku, učení, vytrvalost v lásce, ve vztazích – o ty jde. Ten přítel bušící na dveře je vytrvalý. Dospívající také vysoko hodnotí solidaritu a přátelství. Právě to příběhu dává děj – muž přijímá kamaráda, a vlastně přijímá odpovědnost za unaveného cestovatele, aby uspokojil jeho potřeby a neváhá kvůli tomu dokonce riskovat trable se spícím sousedem. To se cení, vztahy, přátelství a ochota obětovat něco kvůli přátelství – takové hodnoty jsou pro dospívající vysoko. A pokud člověk neprokáže podobnou solidaritu a neriskuje své vztahy kvůli druhému, tak je nedůvěryhodné vše, co dělá. Muž který jde klepat na dveře souseda zaslouží uznání - protože riskuje kvůli kamarádovi. Soused, který nakonec vstane a pomůže zaslouží uznání: nenechal kamaráda ve štychu. Tak to vidí dospívající - že náboženství těch, co odmítli Josefa s Marií, nestojí za nic. To oni nesou odpovědnost za to, že porod probíhá ve chlívě. Nemá smysl modlitba, pokud chybí čin. Pokud není kostel, sbor, dům Páně, také domem pomoci, je zbytečný. Když takovýhle dům Páně potkají, to se mladí i přestávají modlit - nechtějí patřit k náboženství, kterému chybí činy. Anebo se naopak začínají modlit za docela konkrétní věci a projekty pomoci ve světě, těžce nesou nespravedlnost ve světě (a v modlitbě kvůli tomu k Bohu volají) a angažují se pro pravdu, tak jak to jen mladí umí. Bez kompromisů. Na 100 %. Bůh nezná kompromisy. Ježíš Kristus nedělal kompromisy. V Ježíši Kristu je Bůh přítelem, který kvůli nám riskuje,
obětuje se. Na 100 %. Obětuje se až na smrt kvůli těm, které má rád, kvůli těm, které nazval svými přáteli. Ježíš Kristus, přítel pro život i pro smrt.
U dospělých se dostává do popředí jiné téma: jak sehnat chleba. Zjišťuji, že nemám, jak uspokojit potřeby těch kolem mne i přítele cestovatele. Vím, že chléb potřebují, vím, kde ho sehnat. Ale vidím své možnosti, hranice, prostě nedokážu zajistit chleba pro všechny…. Je nepříjemné to zjistit. Je nepříjemné narazit na své hranice, je nepříjemné muset dát najevo, že už nemám zásoby, že už nemůžu. Že už nemám z čeho brát, že už nemám síly a čas. Tak jako dřív. A je nepříjemné jít budit přítele souseda, že něco potřebuju. A dlužit. Chtěl bych se sám umět zajistit. Chtěl abych, aby můj dům byl domem chleba. V modlitbě můžu říci všechno tohle, co se stydím přiznat na veřejnosti. A jsem vděčný za svobodu před Bohem, klid, že v modlitbě můžu být, i když právě nemám vyděláno. V modlitbě můžu dostat sílu do další práce, ke zvládání přibývajících starostí. Sílu aspoň na příští den, aspoň tři bochníky, pro přítele či pro mne.
Pro lidi na sklonku života je v centru zájmu spíš ta první postava – cestovatel unavený životem, který hledá nocleh. Obrací se na přátele, klepe na jejich dveře, možná rozpačitý z toho, že musí naléhat. Je mu nepříjemné, že přidělává starosti. Chléb, který dostane, neodpovídá úplně tomu, co čeká. Ale přišel teď k někomu, komu důvěřuje. A přítel Ježíš se jde kvůli němu přimlouvat u Boha Otce, který skrytě je zde a ví, co potřebujeme. A je přijat. Chléb je opravdu pro všechny. Dům Páně je domem chleba.
A tak vám dětem, vám dospívajícím, vám dospělým, vám na sklonku života pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!" Amen