Text: Mt 25,31-46 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
______________________________________________________________
Bůh jako rozhněvaný soudce – a věřící, kteří se třesou se před všudypřítomným okem Boha dozorce – takové ponuré naladění, milí přátelé, někdy téměř opanovalo středověkou zbožnost. A nejen ji. Výtvarné umění často velmi vynalézavě a plasticky znázorňuje líčení posledního soudu, ono konečné třídění. A naše oči se obvykle zarazí u vyobrazení těch, co se ocitli na cestě do záhuby. A nahání to hrůzu. Je fakt, že taková zobrazení a kázání ve stejném duchu dokázaly spolehlivě přehlušit základní provolání bible o tom, že Bůh člověka přijímá, i když člověk spoustu věcí zvorá. Ježíš přece kázal dobrou zprávu o přicházejícím božím království a ne špatnou zprávu o pekle.
Jenže – a to máme před sebou dnes - nemůžeme vylít s vaničkou i dítě. Přesvědčení, že bude soud, že Bůh je také Bůh soudící, rozsuzující, tohle přesvědčení k víře patří. I ve vyznání víry to je: „přijde soudit živé i mrtvé“. A jsem přesvědčen (a doufám, že společně objevíme), že škrtnutím tématu soudu bychom o něco velmi cenného přišli. A dokonce, že bychom přišli o něco velmi nadějného.
O co jde?
Vyjadřujeme víru - že není jedno, jak člověk žije. Že lidské rozhodování, naše slova a činy MAJÍ závažnost. Že JE měřítko, že pravda NENÍ relativní, že vše, co děláme, říkáme, to jak se rozhodujeme, má velkou, poslední závažnost, platnost. Že za své jednání, slova a činy neseme odpovědnost.
My jsme, milí přátelé, zvyklí, že mnoho věcí se dá opravit, vymazat a předělat. V zásadě to je dobře. Právě když jsem psal na počítači toto kázání, řekl jsem si několikrát, no napíšu to takhle, a když tak to pak ještě vymažu a doplním. A zjistily výzkumy životního stylu, že např. díky mobilním telefonům si odvykáme dodržovat smluvené schůzky – vždyť máme vždycky možnost si zavolat a změnit to. Tuto mám za to, že obecnou náladu nedefinitivnosti - dobře vystihuje třeba podle mého názoru zajímavý německý film Lola běží o život. Celý asi 30ti minutový dramatický děj dospěje ke konci, když v tom hlavní hrdinka řekne,“ ne takhle ne, jinak.“ A celý děj běží znovu od začátku, některá rozhodnutí udělají aktéři jinak, zase 30 minut a na konci znovu říká hrdinka „ , A až kdy je to napotřetí zase trošku jinak ke spokojenosti hlavních postav, děj skončí. Nepodařilo se, nevadí, můžeme to natočit znovu. Třeba desetkrát. Vyretušujeme, přemažeme, deletujeme, jakoby to nebylo. Game over? Nevadí, jedem od začátku.
Naproti tomu křesťanská víra vyzdvihuje a potvrzuje osobitost, nezaměnitelnost a jedinečnost našeho života a závažnost každého jeho rozhodnutí. A tak mluvení o soudu nemá člověka svazovat do strachu, ale má mu dodat důstojnosti – ano to, co právě teď dělám a říkám, má váhu, je to důležité, může to zahýbat světem – alespoň tím malým kolem mě, ale možná i tím velkým. A je to uloženo v Boží paměti.
A ještě o krok dál poslední soud dokonce jako naděje
Naděje, že poslední závažnost nemají a nebudou mít lidské soudy, lidské posudky, úsudky a odsudky, ale že poslední slovo nad vším (i nad mým životem) bude mít ten který jediný má úplně a zcela pravdu, který je pravda. Bůh. Že ty často nespravedlivé, zmanipulované, kruté soudy lidské budou revidovány soudem pravdivým. A tak se těmi lidskými soudy nemusíme dát zdeptat. Smíme od nich být svobodní. Sestry a bratři, máte větší strach před božím soudem nebo před lidskými soudy? Není uprostřed světa, který je často nemilosrdný, kde se spravedlnost dobývá často velmi těžko vyhlídka na boží soud vlastně spíš útěchou a nadějí?
Mluvíme-li (a zpíváme-li) o víře v boží soud, tak vyjadřujeme svou naději, že ve finále násilník nebude triumfovat nad nevinnou obětí. Je to totiž někdy bezmoc, a svým způsobem rozumím výkřiku kozinovského typu: „zvu tě na Boží soud“. To by přece byla šílená beznaděj, kdyby tím posledním mělo být vítězství zabijáka, lupiče, podvodníků, tunelářů, strůjců šikany, organizátorů vyhlazování a genocid. Ti přece nemohou mít poslední slovo. To by bylo k nevydržení, taková představa. Tím, že se lež vyhlásí u soudu, že se100 x zopakuje se přece pravdou nestává. Skutečná Pravda je mimo ovlivnění lidmi, nezávislá, nade vším. Pravdu nemá ten, kdo má peníze a media pod kontrolou, pravda je nezávislá, a JE. Tečka. Na světě je obilí a plevel (ale pozor třídění není na nás), jsou ryby poživatelné a nepoživatelné (podobenství o rybářské síti, ale i tam třídí andělé).
A tak zůstává ve vzduchu otázka, podle čeho Bůh soudí, co se nakonec, ve finále, na posledním soudu počítá? O co v životě jde? Nebo chcete-li, jak obstojím?
Ježíš udělá něco mimořádného – on nám dopředu sdělí, jaká jsou kriteria. Neskutečná protekce – jako kdyby studenti dostali dopředu otázky k přijímacím zkouškám. Dopředu vědí, na co se jich budou ptát. Dopředu víme, na co se nás bude Bůh ptát? Dopředu víme, co se v životě vlastně počítá.
Ježíš k tomu použije vyprávění, které každý správný žid zná ze spisů, které pojednávají o rozuzlení světového dění. Jsou ta vyprávění plná vidění a obrazů (odborně jsou to knihy apokalyptické). Otevírají před námi širokoúhlé plátno, na scéně se objeví nepřehledné davy komparsistů, kulisou je plnost andělů, uprostřed trůn nejvyššího, na který ve slávě usedá Syn člověka. Všichni s napětím čekáme – začnou se řešit celosvětové problémy. Kdo zaneřádil planetu a způsobil ozonovou díru, kdo komu co udělal, jsou lepší Rusové nebo Američani, múžou za všechno muži anebo ženy. A my čekáme, kdy se dostane na pořad jednání téma katolíci vs. evangelíci a problém Čechů a Němců, aby syn člověka řekl, kdo komu víc ublížil. Čtenář brakových židovských spisů čeká, že se potvrdí jeho názor, že smradlaví pohané konečně uvidí oslavený vyvolený lid, a pak půjdou do zahynutí. A čtenáři křesťanské škváry vidí oslavenou církev a ostatní po krk v pekelných hrncích.
A pak slyší od Ježíše, že napříč národy a vyznáním probíhá třídění podle toho, jestli jsme se „rozdělili o svačinu“. Kdoví, jestli Syn člověka bude řešit takové nicotnosti jako je problém soužití mezi evangelíky a katolíky, mezi Čechy a Němci. Ale to, jestli jsme jednomu žíznivému dali napít, řešit bude.
Očekávaná scéna se všemi národy se mění v domáckou scénu na salaši, náš pathos naše důležitost naše historické poslání, smysl dějin – to vše bere za své. Šup ty jsi ovce, ty tam a ty starý kozel, ty sem.
A tak je posluchač, který se těšil na vylíčení posledních věcí – a koho by to nezajímalo - vrácen do své přítomnosti. A jeho pozornost je zacílena k těm, co žijí vedle něho a na bezvýznamné maličkosti. Ne duchovní velkočiny, ale prosté udělání toho, co je třeba. To je kritériem. Hladověl jsem a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem cizí a přijali jste mne, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.
Ten výčet slyšíme celkem 4x už ho umíme nazpaměť – Matouš je pedagog. A máme domýšlet příklady další: byl jsem podivín se složitou povahou a trpělivě jste mne snášeli. Provinil jsem se proti vám a odpustili jste mi. Byl jsem sám a udělali jste si na mne čas. Tížily mne starosti a vyslechli jste mne. Choval jsem se trapně a nesmáli jste se mi. Trpěli jsme v nespravedlivém systému a vy jste ho neakceptovali atd.
Ono nejde o to, aby člověk splnil přesně to, co ježíš říká – jak jsem se dozvěděl v textu snad v dobré víře nazvaném 6 grifů, jak přijít do nebe. Tam bylo doporučení – na každý jeden dobrý skutek z tohoto Ježíšova katalogu a na neděli volno, aby člověk mohl jít do kostela. To je totiž chvíle, kdy to Ježíšovo slovo stává zákonem – zákoníkem, kterým se nikdy stát nechce. Ono nám ukazuje směr. Ježíš nám tu nepředepisuje povinné skutky…., ale ukazuje, jaký životní styl, pohled, jaký životní poloha je smysluplná, je pravdivá, má budoucnost, chcete-li obstojí, přináší podíl na věčném životě. Všímavost, nastavenost k pomoci, ano tady je to potřeba, tak to udělám.
Pane díky že jsi právě s těmi nejmenšími.
Díky že víme, že soudcem všeho jsi ty.
Chceme to pochopit. A žít. Pomoz nám prosíme. Amen