Čtení: 2. Kr 4, 38-44
Text: Mk 8,1-9: Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil.
________________________________________________________
Sestry a bratři,
v tomto úryvku zastihujeme Ježíše a jeho učedníky na velkém shromáždění. Snad bychom to mohli přirovnat k velké konferenci. Hlavním a pravděpodobně jediným přednášejícím je Ježíš. Účast je obrovská - celé 4 000 posluchačů. Taková velká účast je možná trochu překvapivá vzhledem k místu, kde se konference koná: koná se na poušti, kde není postavené žádné velké konferenční centrum s klimatizací a účastníci nejsou ubytování v krásných pokojích s koupelnou. Můžeme si představit, jak to tam asi vypadalo: nocovali pravděpodobně pod širým nebem či ve stanech; stejně tak tam asi neměli žádné restaurace a obchody, kde by bylo možno zakoupit byť jen nejzákladnější potraviny, takže nejspíše jedli jen to, co si donesli s sebou. Konference trvá již 3. den a pomalu končí. Účastníci se budou chystat na cestu domů. Vzhledem k dříve zmíněným místním podmínkám není divu, že jsou unavení a dost možná i hladoví- celé dny od rána do večera strávili na přednáškách toho skvělého nového rabína, a tak nebyl ani na jídlo čas. A čeká na ně mnohdy dlouhá cesta domů. Někteří totiž jsou hodně zdaleka; Jsou to patrně ti, kteří přišli možná trochu ze zvědavosti, co se nového dozví, protože o Ježíšovi nikdy předtím neslyšeli a jeho učení neznali, ale přednášky je nakonec tak zaujaly, že zůstali až do konce.
Od hlavního přednášejícího, obzvláště od takové celebrity, která dokáže do pouště přitáhnout 4000 lidí, by normálně nikdo nečekal, že jej bude zajímat únava jeho posluchačů, tím méně, zda mají hlad. A zde začíná naše paralela s konferencí pokulhávat. Ježíš se totiž nezachová jako běžná celebrita. Základní potřeby jeho posluchačů nejsou pod jeho rozlišovací schopnost, naopak: sám na ně myslí a jeho posluchačů je mu líto. Má s nimi soucit.
Pozdržme se na chvíli u této situace, kdy Ježíš pomáhá. Předně čteme o Ježíšově lítosti (tedy k Bohu i Božímu Synu patří lítost a soucit). Obecně je jistě oceněníhodné vcítit se do něčí těžké situace, mít s ním soucit a pomoci mu. Nesmíme ale zapomínat, že ten komu pomáháme, je stejná lidská bytost jako my, že je nám na roveň. Stejně jako Ježíš jedná se svými posluchači narovinu, nijak se nad ně nepovyšuje (ostatně prožil s nimi ty tři dny za stejných podmínek, jako oni a nyní bude jíst spolu s nimi - je s nimi solidární), tak také my bychom při pomoci bližnímu měli dbát jeho důstojnosti tak, abychom jej svou pomocí neponížili. Není třeba dobré nabízet pomoc příliš okázale, aby o ní věděli i ti, jichž se netýká - zcela stačí pokud celá záležitost zůstane mezi darujícím a obdarovaným. Na straně potřebného je ale také namístě očekávat spolupráci. Potřebný o pomoc musí skutečně stát. Nemusí si někdy o ni přímo říkat, ale musí ji být ochoten přijmout. Pomoc bližnímu je tedy společné dílo. Musí se na ni podílet oba: pomáhající, ale i potřebný. Tak i Boží pomoc je nabídka člověku, ale nevnucuje se.
Ale zpět k Ježíšovu problému s hladovými posluchači. Důležité je, že Ježíš nezůstane jen u soucitu, ale sám iniciuje konkrétní kroky. Mít soucit je dobře, ale je to málo, je potřeba také něco konkrétního udělat. Jako Ježíš.
Ježíš má velmi omezený počet spoluorganizátorů - pouze 12 lidí, jeho učedníků, mu pomáhá. Což je již na první pohled více než nedostatečné vzhledem k počtu účastníků. Nicméně Ježíš se na své učedníky obrací, aby mu jídlo pro lid pomohli sehnat. Učedníci jsou zprvu velmi skeptičtí a celkem logicky Ježíšovi namítají, že v poušti se chleba sehnat nedá. Ježíš jim ale dává pokyn, aby hledali nejprve ve svých zásobách, zda by u sebe nenašli nějaké jídlo, které by bylo možné zástupům předložit.
Toto je první krok k Boží pomoci: pokud mám nějaký problém, nějakou potřebu a nevím si s ní rady, měl bych nejprve začít u sebe. Prozkoumat svoje vlastní rezervy; ověřit si, zda i já sám nemohu k řešení problému byť jen částečně přispět. A s ostatním mi třeba Bůh nějak pomůže. Potřebujeme-li si jako sbor pořídit třeba nové topení do kostela, pak můžeme zažádat o dotaci, můžeme oslovit i ostatní sbory s prosbou o pomoc, ale nejprve bychom se měli snažit vybrat co nejvíce mezi sebou.
Učedníci tedy udělají, co jim Ježíš nařídil a shledají, že mají sedm chlebů a pak najdou i několik ryb. Samozřejmě žalostně malý počet pro tak velký počet lidí. Ale Ježíš přesto říká ať se posadí. Sám chleby bere do ruky, poděkuje za ně Otci a pak je dává učedníkům, aby je dál rozdělovali mezi lid. S rybami si počíná stejně. A učedníci rozdělují a chleba a ryb stále neubývá. A ač se to na začátku zdálo být nemožným, jsou najednou všichni účastníci konference, všechen lid, který za Ježíšem přišel na poušť, nasyceni a ještě mnoho jídla zbylo. Protože kdo se dělí z lásky, nemá nedostatek. A kde se i za málo děkuje, můžou se s Boží pomocí dít velké věci.
Dalším krokem tedy bylo, že učedníci přinesli a dali k dispozici to málo co měli. Od začátku byla příprava jídla za takových podmínek pro tak velký počet lidí velmi nejistý podnik. Ale Ježíš přesvědčil učedníky, aby s ním do toho šli. A uspěli i s málem.
I po nás Bůh chce, abychom mu nosili to málo co máme, třeba i to v čem jsme velmi slabí, co pořádně neumíme. Někdy říkáme, že něco neděláme, protože na to nemáme obdarování. Bojíme se třeba organizovat nějakou akci, protože neumíme mluvit nahlas či dobře řídit spolupracovníky. Ale možná právě to málo co přineseme bude stačit - ozvou se nám třeba nečekaní spolupracovníci, kteří nám pomohou; při přípravách se naučíme mluvit k větší skupině lidí a akce dopadne výborně.
Vidíme okolo sebe mnoho počinů na pomoc druhým: velmi viditelným příkladem je naše Diakonie. Někdy se jedná zprvu o velmi nejisté projekty, ale často se v průběhu zjistí, že co se zprvu zdálo nemožné a neřešitelné, to nakonec jde. Diakonie například již několik let sbírá prostředky na projekt , který se jmenuje“ Otcův dům“ na Ukrajině, který by měl poskytnout speciální péči znevýhodněným a týraným dětem. Na začátku bylo prostředků také málo. Ale postupně se dům vybudoval, zařídil a nyní se podařilo získat postupným oslovováním dárců a trpělivou prací i peníze na zakoupení pozemku, aby již dům skutečně byl jen Diakonie a nehrozily případné spory o vlastnictví. A pro další příklady nemusíme chodit do ciziny: v době pandemie mnozí nezištně pomáhají potřebným seniorům či např. s výukou dětí po dobu zavřených škol anebo zavolají osamělému kamarádovi. To málo, co může dát člověk k dispozici, může s Boží pomocí udělat mnoho.
Ano. Zázraky se dějí tak, že Bůh z mála, co mu doneseme, udělá něco velikého a krásného. Drobnost darovaná na Vánoce udělá obdarovanému větší radost, než bychom si byli představili; stejně tak třeba pozvání na oběd pro nedobře sociálně situovanou rodinu či někoho osamělého. To, co učinil Ježíš s chleby byl takový zázrak - ač nenápadný, byl to ohromný důkaz naplnění 23. žalmu, kde se praví že “ Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku…”. Již jsme dnes také četli, jak podobně Hospodin pomohl proroku Elíšovi. V tom příběhu ze Starého zákona také měli málo a důvěru k tomu, a to stačilo. A není důvod, proč bychom se na Hospodina nemohli spoléhat i do budoucna.
Někdy jsme jako učedníci, kteří bezmocně hodnotí reálnou situaci a ztrácí naději, že by se mohlo něco změnit. Zapomeneme, že můžeme udělat prostor Ježíšovi, který dokáže proměnit pár chlebů ve velkou hostinu. Když jsme v textu četli, že Ježíš “vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům”, tak nám to jistě připomnělo známá slova, která slýcháme před večeří Páně.
Náš kruh při večeři Páně totiž je takové společenství lidu s Ježíšem u jídla v poušti. Kruh našeho společenství je otevřen a schopen pojmout ještě mnohé další: stejně jako na poušti, kde zbylo dost chleba pro všechny, tak i my ho máme dost. Na nás ale záleží, zda ty další lidi pozveme dál, zda jim naše společenství vskutku otevřeme a umožníme jim vstoupit. A toho, kdo by se třeba ostýchal, toho můžeme vzít za ruku a do kruhu jej dovést.
Ježíš nasytil zástupy ze soucitu a z lásky. A z lásky obětoval později svůj život na kříži. Jako daroval zástupu chléb, tak později daroval sám sebe za naše vykoupení.