Text: Sk 8,26-39
Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.
--------------------------------------------
Milí přátelé,
v Jeruzalémě vzniká církev. Velké množství lidí uvěří - stovky, tisíce. Postupně se tvoří skupinky lidí, kteří přemýšlejí jinak, po Ježíšovsku a zkoušejí to, o čem mluvil, žít. Modlí se, zpívají, čtou hebrejskou bibli a vyprávějí si příběhy a radí se. Tahle kontrakultura, tenhle alternativní pohled na život a styl života, se šíří do obcí a měst na sever od Jeruzaléma.
Nepochybně je zapotřebí každá apoštolská ruka, ale anděl Filipa neposílá k davům, ale za jediným člověkem.
Boží pohled na efektivitu je nečekaný. My téměř všechno počítáme a sčítáme - počty žáků, pacientů, účastníků demonstrací, návštěvníky sportovních a hudebních událostí. Mohlo by se zdát, že kam chodí víc lidí, tam je to lepší, důležitější, správnější. Může to být jinak – Ježíš považuje za samozřejmé třeba, že 99 ovcí musí počkat, protože pastýř jde hledat jedinou, co se ztratila. A kdoví jestli známá Ježíšova věta z evangelia: Kde se dva neb tři sejdou v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich. Jestli nestanovuje pro dění víry počet nikoli minimální, ale optimální – totiž, že podstatné události víry se často dějí spíše v rozhovoru ve dvou, či v malé skupině, než na nějaké masové akci.
Opuštěnou cestou z Jeruzaléma na jih právě jede vysoko postavený cizinec, Afričan – je to ministr financí (má klíče od trezoru a zná důležitá hesla). Je bohatý – má vůz a může si jako suvenýr koupit svitek proroka Izajáše. (to byla tenkrát velmi drahá záležitost) Chtěli jsme říci - "a tenhle pohan", ale je to vůbec pohan? Vždyť on byl na pouti do Jeruzaléma, kodrcá se kvůli tomu 2 x 2000 km – Nejspíše patřil k dosti velké skupině lidí tehdejší doby, kteří byli unaveni množstvím antických bohů, věštíren a chrámů, kteří byli zklamaní regionálními božstvy přírodních kultů nebo kultem předků. A co se ptali po síle, která by fakt podržela. A když se setkali s vírou Izraelců, zavnímali, že tudy vede dobrý směr i pro jejich život. Protože Bůh je v Izraeli jeden a má jméno složené z písmen slovesa být, zatímco okolí žije v zajetí slovesa mít. A ten Hospodin si tolik zakládá na věrnosti a pravdě. To by mohlo člověka držet. Těm lidem se říkalo bohabojní - takoví Hospodinovi sympatizanti - chodili do synagogy, četli Písmo, snažili se žít spravedlivě, ale Židy se oficiálně nestali.
Duch řekl Filipovi: Běž k tomu vozu a jdi vedle něho." Jdi vedle něho, doprovoď ho, jdi kus jeho cestou, možná si zajdeš. To patří k opravdovému setkání, kde se může zrodit víra – ne, že se hned začne kázat, zastaví vůz, vysype se na dotyčného zvěst a obrátí ho svým směrem... Ne - tady se jde vedle, naslouchá, Filip srovnal krok s dvořanem, není vlezlý. Do vozu vleze, až když bude pozván... (Emauzy..)
Antický člověk čte nahlas i když je sám. Uslyšel, že čte proroka Izajáše, zeptal se ho rozumíš tomu, co čteš? on odpověděl: Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!
Dvořan čte, ale nechápe, o co jde. To známe. (zvláště při čtení bible to známe). Filip se ptá a ministr odpovídá: "Chybí mi průvodce, někdo, kdo by mě při čtení vedl a řekl o co jde." A pozval Filipa k sobě do vozu. Dobrá je taková otevřenost nejen dvířek do vozu... Byla zapotřebí i otevřenost Filipova - k cizímu člověku jiné barvy pleti, k jiné kultuře, k neznámému.
Společné čtení bible a rozhovoru - to je místo, kde člověk může porozumět. Shodli jsme se v pátek v mládeži, jak důležité jsou vztahy, kde někdo zkušenější doprovází toho, kdo začíná. Jak cenný je dobrý učitel, který vede, ale nechá žáka hledat, ale nenechá ho se v tom topit. (Kdo byli, jsou naši dobří učitelé? Díky za ně. Kde jsme tím učitelem, mistrem zasvěcovatelem do tajů něčeho my…) A jak je vzácné, když je taková pedagogická atmosféra, že začátečník může přiznat – ne, nerozumím tomu. (Já sice bohatý, vzdělaný, vysoko postavený - nevím. Prosím ty - neznámý pocestný vylož mi to.) Věřím, že společné čtení bible je životadárné. Zvláště když probíhá ve svobodném prostoru, kde člověk může přiznat: nevím, nerozumím, prosím vysvětli mi to. Narozdíl od mnoha jiných míst na světě plných stresu, že si člověk nemůže dovolit přiznat neznalost a říci: nevím, nerozumím, prosím vylož mi to znovu - a místo toho všelijak maskuje a tváří se, že všemu rozumí. Tady už ten ministr prožívá svobodu, kterou dává víra – smím přiznat, jak to se mnou je. Třeba: že nevím. A to je začátek cesty..
Životadárné je společenství nad biblí, kde možná i chudý pocestný poučí bohatého ministra. V církvi by neměla hrát roli postavení, hierarchie, tituly a odsloužená léta – všichni mohou obohatit všechny.
V textu, který dvořan četl, se mluví o Ježíšově ponížení. Je dost možné, že on také prožívá ponížení - jakožto cizinec a navíc eunuch, kleštěnec - nejspíš do chrámu vpuštěn nebyl. Tam může podle předpisů Tóry jen bezvadný. Možná ví, co je to neotevřít ústa, dokážu si představit, že právě před chrámem jako cizinec radši "neotevřel pusu." A že se mu možná těžko držela ústa na uzdě během služby u královny. Poznává, že se příběh poníženého Krista, týká i jeho.
Jak pokračovali v cestě přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: Zde je voda. Co brání abych byl pokřtěn?
Zajímavá je formulace té otázky: "Co brání? Co je překážkou abych byl pokřtěn?" Na to je zvyklý, že náboženství - to jsou především příkazy a zákazy. (a myslí si to bohužel i spousta našich současníků) Určitě ještě něco brání, ale já se pokusím to splnit. Kupodivu nic nebrání. Nebrání barva pleti, původ, stav, nebrání ani to, že se předkřestní příprava odehrála během svezení jednoho stopaře, obrácení takřka v poklusu.
Dal vůz zastavit a oba, Filip a dvořan sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.
Překvapivě rychle to jde. Filip se taky se musel namočit - to už ke zvěstování patří, že se člověk namočí.
Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval a jel dál svou cestou
Hledal a našel, byl sám na opuštěné cestě a teď prožil setkání, ví, že není sám. Nerozuměl tomu, co četl. A už rozumí.
Jede dál svou cestou a raduje se při tom. Tedy ne nezaložil tam klášter, neodhodil všechno svoje, neškrtl svůj život… Vnějšně se nezměnilo nic. Je dál Afričan, kleštěnec, dál ministr financ, jel dál svou cestou, ale - je jiný. Vstoupil do svobody Božích děti. A raduje se. To chci podtrhnout. Cesta víry je radostná. Ne uchechtaná, a není to ani povinný keep smiling. Možná je to takové vnitřní usmívání se. Radost hluboko uvnitř usazená.
A závěr?
Pokud jste, jsme spíš v roli apoštola. Nechme se poslat tam, kde je nás třeba. A ať nám není jeden člověk málo, abychom za ním šli. A možná to bude prostředí pusté, opuštěné anebo ten člověk bude v životě prožívat pustotu a opuštěnost. Být k dispozici, běžet chvíli jeho cestou, zpotit se a zeptat. Neleknout se, že je jiný, třeba chudý, třeba bohatý, třeba jiné barvy pleti, třeba z jiné společenské bubliny, jinak mluvící. A slyšet jeho otázky, naslouchat, povídat si, jak žiju víru a jak chápu biblické příběhy. A když na to přijde, tak nepoukazovat na církevní předpisy a neklást zbytečné překážky do cesty, ale mluvit o radosti, kterou přináší společenství Boha a člověka… a možná pak pojede dál svou cestou.
A někdy jsme spíš dvořan - cest vyprahlým krajem není asi nikdo ušetřen, jet odněkud s nepořízenou, nebo jen napůl, řekli nám, kdo kam může a kdo ne. Anebo něčemu nerozumíme, nebo Bohu nerozumíme, nebo životu… a budeme potřebovat pomoc k radosti. K takové té, co není chvilková. A potkáme Filipa. Snad odsud se vzalo ono úsloví - Jak důležité je mít Filipa. Někoho, kdo půjde s námi na vyprahlé cestě, pozveme ho do vozu. A pak se může stát, že i v naší poušti se objeví voda, že se otevře nová kapitola, že budeme hledat a přitom zjistíme, že jsme nečekaně byli nalezeni. Amen