Texty: Mk 6,34-44 Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.
Iz 35,3-4: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se!
Ef 3,14-17 Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. _________________________________________________________
„No jo, víra tvá tě zachránila.“ Tak reagovala letos o prázdninách s úsměvem jedna naše kamarádka, když jsem jí líčil, že mě od návštěvy léčivého pramene v Liptovském Jánu přestalo bolet koleno a nebolí už víc než pět let. Myslím, že tuhle větu:, můžeme občas slyšet s podtónem ironickým, posměšným, věc zlehčujícím – mrk mrk: Jasně, víra tvá tě zachránila.
Biblické příběhy o uzdravování přivádějí moderní lidi, včetně teologů spíš do rozpaků. Jakožto léčitel se Ježíš ocitá spíš v pochybné společnosti. A k tomu ještě rozpaky jaksi „ekumenické“. Občas čteme, že ožila praxe exorcismů, ale především celosvětově roste forma křesťanství, ve které jsou velmi důležitá zázračná uzdravování– letniční hnutí, charismatické sbory, nové církve. Některé jejich praktiky je třeba vidět kriticky, ohradit se vůči nim a vymezit se – bohoslužba, kde se manipuluje davem a zneužívá psychické slabosti účastníků je nepřípustná, stejně jako je pochybná teologie prosperity – kdo správně věří, je zdravý a bohatý a vyvyšování mimořádně duchovně obdařených osobností, které konají zázraky na podiu v přímém přenosu... V takové společnosti vypadá střízlivý evangelík jako poněkud nevýrazný model.
Asi tušíte, co chci říct, totiž že navzdory řečenému to téma z evangelií nejde obejít. A tak nás chci pozvat – potkat se s tímto biblickým tématem s otevřeností – s takovou, že se třeba i něco naučíme… Byť s bázní a třesením, je to tenký led. Znovu předesílám.
V evangelijních příbězích o uzdravení potkáváme dědictví stále živé. Totiž nejen ve vzdálených kulturách, ale také mezi námi, uprostřed moderní „osvícené“ společnosti - jsou léčitelé. Etnologové nám vysvětlí, že pracují s efekty, které nazýváme placebo. Tedy, že i neúčinné léky někdy působí, když je pacient bere v důvěře, že jde o medikament účinný. A výzkumy mozku ukazují, že se v tu chvíli v nás skutečně něco děje. Totiž máme v sobě lékárnu, která je zdarma. A léčivo, které je tam k mání – je důvěra/víra. Nic zvláštního - tahle víra/důvěra působí zrovna tak, když jdu ke svému lékaři, který má klasické přírodovědné vzdělání. A i když mi předepíše léky, účinné, nikoli placebo, které byly vyrobeny na základě výzkumů založených na důkazech - přece jen působí o něco víc, když mám k tomu, kdo mi je předepisuje, důvěru. (a mám ji možná právě na základě jeho klasického přírodovědného vzdělání). A možná také proto, že se mi věnoval, podal ruku, podíval do očí, odložil telefon, když jsem mu povídal o svých problémech neřešil se sestrou jinou záležitost. Ale byl se mnou aspoň chviličku na 100 %. Naslouchal.
Tyhle poznatky poněkud pozměnily pohled na Ježíšovo uzdravování. Když se zhruba v době před 100 lety v antických vyprávěních o zázracích našly příběhy velmi podobné těm, co jsou v evangeliích, mělo se za to, že první křesťané na základě rozšířených literárních vzorů přenesli zázračné motivy také na svého mistra Ježíše. Ovšem dnes musíme léčivé činy a exorcismy Ježíšovi na základě té samé logiky naopak potvrdit. Etnologové, kteří ty mnohé analogické příběhy sebrali, ukazují, že ta vyprávění nejsou literární fikce, ale skutečně se dějí. A že jimi vysvětlujeme vliv psychických pochodů na fyzické procesy - počítá se u nich s léčivou silou symbolů, rituálů a mocných slov. Tedy - v zázračných příbězích se nepotkáváme s něčím cizím, s cizí kulturou, ale s archaickým dědictvím, které se nachází v nás. A je těžké, ale především zbytečné ho popírat.
K tomu jsem našel jednu zajímavou úvahu: tisíciletí, dlouhá staletí byli lidé odkázáni jen na předmoderní léčebné metody, na šamany, léčitele…. A kdo jsou naši předkové, čí jsme my potomky? No jsme potomky těch, co byli objekty těchto léčebných metod, potomky těch, co jim věřili. Naopak lidé, u kterých nefungovaly, u lidí, co nebyli tímto způsobem oslovitelní, ti měli (v logice evoluce) jaksi mnohem méně šancí stát se našimi předky, protože zemřeli dřív. Proto je navýsost pravděpodobné, že my všichni máme v sobě zděděné nějaké zařízení/sílu, skrze které je sugescí / rozhovorem / rituálem / mocným slovem možné aktivovat obranné síly, Bohem do nás vložené. A tím zvýšit šance na uzdravení. Tedy důvěra jako cosi životadárného, důvěra jako doporučená (a osvědčená) životní strategie.
Podívejme se, jak s touto silou zacházel Ježíš? Lidé k němu proudili, šla o něm zvěst, že je to velký činitel zázraků. Všimněme si, kolikrát – nechá Ježíš dav davem, vezme si dotyčného stranou (s sebou maximálně 3 nejbližší učedníky) a je s těmi lidmi člověkem naprosto intezivně na 100%. A pak jim přikáže ať o tom nikde nemluví. Ale především – a to je v dnešním kázání naprosto klíčové: Ježíš jim neřekl: Moje síla tě uzdravila. Nebo boží síla tě zachránila. Ale „víra tvá tě uzdravila“. V tobě samém leží síla, kterou jsi uzdraven.
A to není placebo efekt. Protože ten funguje jen dokud není odhalen. Pokud se člověk dozví, jak to je (že mu dávali jen vitamín), tak uzdravující sílu ztrácí. U Ježíše ale jeho účinnost zůstává, ačkoli vědomě popsal víru/důvěru člověka jako příčinu uzdravení. Čím to? Ta věta „tvá víra tě zachránila“ nebyla (a oprávněně nebyla) pochopena tak, že by tím Ježíš chtěl říct: „Já ti nepomůžu. Nedokážu to. Pomoct si můžeš jen ty sám.“ Naopak - důvěra v jeho osobu byla veliká a ta člověčí víra byla právě jím probuzena/nastartována a tato důvěra mohla v lidech vytvořit/stvořit jejich sebedůvěru, odvahu, vyburcovat jejich energii.
Kam by mohlo vést naše uvažování, pokud tohle vezmeme vážně?
Ježíš neudělal ze sebe nepostradatelného, jediného a jedinečného zprostředkovatele boží moci, ale posílil důvěru, co v lidech je Bohem vložena. Rozfoukal ji, nechal růst, zrát, kvést. A tak
Pozor na všechny náboženské vůdce, co budují příkopy mezi těmi, kdo mají boží dary, a kdo je jen přijímají, pozor na ty, kdo zdůrazňují sebe, svou moc, charisma nebo úřad… Běda jim.
Naopak blahoslavení ti, co delegují, podporují samostatnost, dávají důvěru….
Blahoslavení také učitelé, co dětem dávají důvěru, a radují se z toho, když si žáci sami pomůžou, když sami na něco přijdou (byť třeba po svém), a vedou je k takové sebe-důvěře.
Blahoslavení takoví opraváři, co vám řeknou, jak si to příště opravíte sami… běda všem, kdo chrlí cizí slova, machrují odbornými výrazy a mavají certifikáty, aby druhé odsoudili do role statických laiků, a vznikl dojem, že jen oni to umí, vědí.
Dějí se věci mezi nebem a zemí. Zdařilá návštěva příbuzných podporuje uzdravovací procesy – i na měřitelé úrovni, a naopak psychická nepohoda, neodpuštění může vyvolat nejen břichabol, hlavobol nebo vysoký tlak. Víme, co dokáže udělat jedna věta, jedno slovo, pozitivně i negativně.
Víme, jak cenné je v dnešní době (v analogii k Ježíšovi), když si někdo udělá na druhého čas a v ústraní (v bezpečném prostoru) se mu věnuje na 100% tedy nepípají mu u toho smsky a nemyslí na to, kde právě mohl být a bylo by to zábavnější.
Blahoslavení ti, co dokáží probouzet v lidech jejich sílu, jejich důvěru… a děje se „tvá víra tě zachránila“. Blaze když unesou, že potlesk nebude pro ně a nebudou jedinými experty a spasiteli, na které se vždycky čeká až přijdou…. unést, že mi lidé nebudou děkovat, padat k nohám, platit, ale že budu mít radost, když se oni posílili, naučili, vykročili sami svými krokem cestou důvěry – to jsou učedníci Ježíšovi, který řekl: víra tvá tě zachránila.
A ještě jedno církevní dotažení – k tomu textu, který zazněl při prvním čtení – o nasycení velkého davu. Není to tak, že by Ježíš chleby vykouzlil, nakoupil nebo zařídil. On poradí a řekne: Dejte vy jim jíst. Dá učedníkům důvěru…. A s jeho požehnáním to dopadne.
Chci, bratři a sestry, otevřeně přiznat, že naši předkové ve víře, hlavně ti z kalvínské/helvetské/ reformované tradice by asi minimálně kroutili hlavou. Ne, člověk je skrznaskrz špatný, hříšný, na lidských předpokladech nic stavět nejde. Záchrana je jen od Boha. Mírnější by možná řekli, že z takového kázání dýchá přílišný antropologický optimismus.
Tak to zkusím ubránit: není řeč o tom, že by se člověk mohl sám zachránit a spasit, ani že bychom nebrali v potaz lidský hřích. Ale myslím, že kromě něj je dobře si všímat a posilovat toho dobrého, pozitivního, co Bůh do nás vložil schopnost důvěřovat – víra je dar, kterým se nemůžeme chlubit, ale na kterém se dá stavět a posunout sebe i svět blíž jeho království. A že to celé může v tom nejlepším slova smyslu, s děkovnou modlitbou Bohu na rtech, být pod nadpisem: Víra tvá tě uzdravila. Amen
připraveno s použitím textů novozákonníka Gerda Theissena