Čtení: Žalm 1 Blaze člověku, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.
Text: Mt 7,24-27 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“
______________________________________________
Milí přátelé,
utváření, budování života přirovnává Ježíš ke stavění domu. Zdá se mi docela srozumitelné přirovnání. Každý, nejen člověk ale i zvíře, si buduje to své, svoje útulno, svůj domov, kde jsme nějak v bezpečí. I bezdomovec má svůj most nebo místo na nádraží. Podobně budujeme svůj život. Z čeho? Z toho, co je k dispozici – co jsme zdědili, našli naučili se získal, ze zásad, ke kterým jsme přitakali a které nám pomáhají se zorientovat, ze zvyků, které jsme přejali a osvojili, ze vztahů, ve kterých jsme, na které spoléháme, z věci, které chceme kolem sebe mít, z názorů atd... Lidský život jakožto dům.
Tohle Ježíšovo podobenství je trochu jiné než ta ostatní – chybí tam moment překvapení (viz…. ) Je hezky názorně – pedagogicky vystavěno. Člověk rozvážný a člověk bláznivý, člověk moudrý a člověk pošetilý. První staví dům na skále, druhý staví na písku – tedy rozumějme ne na skalní stěně (tak některé dětské bible), ale na podloží, které je skalnaté, resp. na podloží, které je pohyblivé, písčité. Od začátku víme, kterou postavu nám chce Ježíš doporučit.
Podívejme se nejprve na to, v čem se ty dva domy neliší. Neliší se svou krásou, moderností, praktičností apod. Nepředpokládá se, že domov učedníka musí být výstavní skříní ctnosti, charakteru, zatímco domy těch ostatních už zdálky odpuzují - svou nečistotou, neudržovaností. Netvrdí se, že křesťané jsou lepší, mravnější, zatímco ostatní jsou padouši, pokrytci atd. Oba dva domy mohou být stejně krásné, stejně solidní, stejně prakticky koncipované. V tom rozdíl není, kdyby byl, bylo by to zmíněno. Dokonce si lze i představit, že dům nekřesťana bude výstavně charakterní a pevný, zatímco křesťanovo stavení jen chatrná bouda s trhlinami. Ježíš neučí učedníky povyšovat se nad jiné a nenutí do přesných vzorců správného chování. Jeho kázání, jeho království je o něčem jiném.
Druhá věc, v čem se neliší - jsou povodeň, příval a vichřice, kterým jsou vystaveny. To je důležité. Ježíš těm, co ho slyší, neslibuje, že budou uchránění od všeho zlého. Evangeliu je na hony vzdálená představa, že kruté rány dopadají na bezbožníky a malověrné, zatímco stačí správně věřit a náš život bude růžová zahrada, tíseň a pohromy se nám vyhnou. Nikoli. Stejné trable, stejné životní svízele mohou dopadnout na obojí - nesouvisí to s vírou slabou či silnou. Pozvánka k evangeliu neslibuje bezproblémový život. V životě přichází na člověka různé přívaly, vichřice, vody ho zaplaví. Některé přináší život přirozeně - třeba příval učení a zkoušek, někdy se ale mraky srazí nečekaně náhodou přímo nad hlavou, a prší nenávist, vztek, anebo pomalu stoupá hladina lhostejnosti a ta se rozlévá do všech koutů jako rozvodněná řeka, fičí pomluv a nadávky, nemoc zahájí ofenzívu, smutek nalehne na člověka tak naléhavě, až ho málem zalehne. Oba domy jsou nepřízni vystaveny. Rozdíl je v tom, že dům postavený na skále odolá, nekolapsuje, destruktivním silám vzdoruje Obstojí. Za to dům postavený na pískovém základě neobstojí.
A jsme u toho, v čem se tyto dva domy liší. Liší se v tom co není vidět. V tom, co je pohledu na dům skryto. Liší se v základě, na kterém je dům postaven. A výsledek závisí právě jen na tom základu. Základ rozhoduje, jestli stavba vydrží, odolá - právě těm vichrům, vodám, přívalům. A tak rozhoduje-li se člověk, čemu věnovat čas, energii, pozornost, tak to není to navenek, fasáda, ale základy. To řeší člověk rozvážný. To člověk bláznivý staví na vnějším dojmu, na fasádě, obličeje a úsměvu, oblečení, na fasádě noblesního, slušného chování, titulů, funkcí a diplomů. Ale to co drží, to je hloub, to není vidět hned. A drží to i když omítka opadá…..
Tady dvě odbočky – někteří přivedl tento příběh i přemýšlení o církvi – přeneseně uvažují o domu církve…když staví na něčem už zvětralém, nejistém, na vyčichlých tradicích, na tom, co se aranžuje, aby to dobře vypadalo. (tak jsem to chtěl říci v době, kdy máme radost z opravené podlahy, ale ….)
A druhá odbočka - dům – tam jsem se svými blízkými – nesprávnou volbou základu či neochotou je pořádně vykopat, ohrožuji ty, co jsou se mnou , vedle mne, ty, co které mám odpovědnost
Když převypravuje tenhle příběh Lukáš, podtrhuje, že ten moudrý muž vykopal a vyhloubil …. No že šel do hloubky. Nebyl povrchní. Jít do hloubky Ježíšových slov, jít do hloubky vlastního života, do historie, do hloubky svého vědomí, svědomí. V hlubině se člověk ukotví, „je jako strom zasazený u vody…..“. Povrchnost – to je myslím, jedno z z největších ohrožení v současnosti. Můžou být naše masky, pokrytecká zbožnost, naučené úsměvy, uměle vylepšené texty, obrázky. Ně co, co předstírá hloubku, ale přitom jsou to klišé, prázdný rituál. Navenek hezké – pozná se to ale, až přijde krize. Povrchní může být i nadšené, radostné křesťanství, které nepočítá s krizí a není na ni připraveno, víra jako idylka, co nepočítá s utrpením. Povrchní může být víra estetická, formální, upravená…
Sestry a bratři, dejme tomu hloubku, dejme životu zakotvení hlouběji.
A – ještě zkusím tuhle úvahu prohloubit – to hluboké, ty ZÁKLADY nejdou moc ukázat - možná jsou to témata, objevy, aha efekty, postupy, naše nejpodstatnější rozhodnutí, naše víra, to gruntovní, možná to je něco, co vlastně úplně moc ukázat nejde, tak jako základy domu. Do nich může být jen sonda, tu a tam ale obnažit je celé to nejde, a přitom jsou klíčové. (Asi tak, jako je těžké odhalit a prezentovat to, na čem stojí dobré manželství nebo vztahy s dětmi či s přáteli).
A ještě, sestry a bratři, něco – úlevného. To v čem se ty dva domy liší je mimo ně. Neliší se ty domy, ale základ, na kterém stojí. Skalnaté podloží, nebo měkké pískové. Není to dům samonosný, je to vlastně úleva, že základ je mimo nás. můj život může / smí kotvit v něčem jiném, ve skále, co je pevnější než já, smí kořenit v území, které je širší než já, veličina, o kterou se můžu opřít, která je tu déle než všechny domy a kotví mnohem níže a šířeji.
Jít do hloubky, stavět na skalnatém podloží – to je obtížnější volba, to je víc práce, je to časově náročnější, energeticky, ale (a to je už věc víry) ale nakonec se vyplatí. Ovšem není to zadarmo. Rozhodnutím pro víru si člověk život přidělá problémy. Bude se zabývat tématy, která ho nenapadla, nad kterými nevěříci řeknou – to neřeš, proč to řešíš. Stavět na základu, co je od Boha, to znamená se věnovat lidem, kteří by mu jinak mohli být jedno, bude věnovat čas aktivitám, co nebudou proplaceny, bude přemýšlet o tom, co je pravda a jak nedělat kompromisy, přemýšlet, jak pomoci, a co je pro svět dobré… atd. Vypadá to bláznivě. Že se dře zbytečně.
Ale nakonec…často (po krizi, kdy skála podržela) si řekne, že to bylo to nejmoudřejší, co mohl udělat.
Je věřit rozumné, anebo holý nerozum. Dá se k víře promyslet, anebo je to největší bláznovství. O tom se vedou spory.
Možná nám pomůže slovo – moudré. Ten muž byl moudrý. Věřit je moudré. Víra se nedá spočítat tak, jako že 1+1=2, ale ve víře nás nikdo nenutí věřit, že 1+1= 3. Je to mezi, jinak. Věřit není rozumné ani bláznivé. Věřit je moudré.