Texty: Gn 15,6-18 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu.
1Tm 6,11b-12: Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.
Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky.
__________________________________________________________
Sestry a bratři, K čemu vlastně křest? K čemu jsou svátosti? Nestačilo by prostě věřit Bohu?
…… Stačilo… Bohatě by to stačilo. Ale …víme, jak je to s naší vírou. A že přicházejí chvíle, kdy jsme nejistí, pochybujeme…Tak kvůli nim. Jako podpora. V katechismech je formulace: viditelné znamení neviditelné boží milosti. Katechismové formulace moc nemám rád. Bývají takové prkenné. Ale tahle se mi vlastně líbí. Svátost – viditelné znamení neviditelné boží milosti.
Jan Kalvín přirovnává křest k pečeti. Pečeť dával na dopis odesílatel, aby adresát měl jistotu, že dopis nebyl změněn, zfalšován, aže pochází skutečně od něj. Zdá se mi, že to dobře vystihuje, jak pomáhají naší víře svátosti. Tak jako pečeť na obsahu dopisu nic nemění, nic k němu nepřidává, tak ani křtem víra není jiná nebo lepší. Ale přesto pečeť něco mění: to, jak k dopisu přistupujeme my. Dělá ho důvěryhodnější, bereme ho vážněji, je pro nás významnější. Dnes bychom mluvili spíše o razítku (a podpisu). Dovedeme si ten rozdíl představit. Když máte v ruce smlouvu bez razítka a podpisu, nemusí, ale může to být jen kus papíru. Ovšem tam kde náležitosti jsou, stává se závazným dokumentem – i když to, co je napsáno, je v obou případech stejné. O papír s razítkem a podpisem se můžeme opřít, zvláště, když přijdou v nějakém vztahu pochybnosti a nestačí jen důvěra.
Samozřejmě není jedno, co je ve smlouvě napsáno. Razítko na prázdném listu papíru - to by zavánělo spíš podvodem. Kdokoliv by mohl dopsat cokoliv. Stejně tak křest bez víry, bez vztahu k Bohu je jenom prázdný rituál, který nic neznamená.
A jaký dokument je vlastně křtem zpečetěn? Představy mohou být různé.
Někteří lidé si myslí, že s Bohem sepisují dohodu o provedení práce. Jedna smluvní strana – Hospodin – se zavazuje, že mi bude k dispozici, aby mi poskytla ochranu či útěchu.
Jiní se domnívají že jde spíše o smlouvu obchodní. Já dám, ty dáš. Já níže jmenovaný se zavazuji, že se budu chovat řádně, konat úkony zbožnosti, přispívat na chod náboženských institucí a druhá strana je povinna zajistit mi spásu. Poukázka mi bude předána nejpozději v den mého úmrtí.
Další vztah s Bohem vnímá možná jako dlužní úpis. Budu-li řádně, usilovně a bez přestání věřit v Boha, on je mi tímto dlužen šťastný a spokojený život, případně je mi dlužen vysvětlení proč tomu tak není.
Uvedl jsem to lehce v nadsázce, ovšem je pravděpodobné, že mnozí z nás hluboko v sobě nějaká podobná východiska víry máme.
Bůh se rozhodl vejít do vztahu s člověkem. A lidé bible tuhle životně důležitou mimořádnost zkoušeli nějak popsat – a mluví o smlouvě. Je pro nás nesmírně výhodná. Je to smlouva/vztah důvěry a bezpodmínečné lásky. Platí i bez pečeti. Ale pro nás je pečeť, křest něčím, co nám pomáhá uvěřit, že Bůh mi nabízí důvěru a lásku bez podmínek. Příloha č.1 té smlouvy: Bible.
No to je pěkně obsáhlá příloha, poví Mariana. Na to aby si vzal poradce. No ano, milá Mariano, jsou tu – rodiče a prarodiče, kmotři a farář, a ti co chystají nedělku - společenství dalších, co se snaží tu přílohu ke smlouvě Boží důvěry a lásky studovat, a už se v ní trochu i vyznají. (a zjišťují, že díky tomu čtení se i trochu lépe vyznají v životě, trochu víc rozumí své cestě a klopýtání a padání a vstávání, a objevují radost, co přišla nečekaně, atd. atd... Neboj se, budou ti o tom vyprávět.)
A já začnu – o prvním věřícím Abrahamovi – jak dostal znamení, jak Bůh smlouvu s ním zpečetil.
Abraham nemůže usnout. Je smutný, rozzlobený a sám. A vedle něj Sára také nespí, je na tom podobně.
Uprostřed noci Hospodin vylákal Abrahama ze stanu, z jeho ulity. Abraham jde ven. Dívá se nahoru. Na hvězdy. A slyší: Já vím, co jsem ti slíbil. Neboj. A Abraham tomu uvěřil - že není na světě náhodou a že to všechno má smysl.
To ovšem neznamená, že už se pak nikdy nesetmělo. Trvá to dlouho a nevýslovně to unavuje. Potřeboval by nějaké potvrzení. Slib to je pěkná věc, ale my bychom raději černé na bílém, s razítkem. Pane podle čeho to poznám - že to dobře dopadne? Já věřím, ale pomoz mé nedověře...
A Pán Bůh - a to je hlavní sdělení dnešního kázání - Bůh naší nedověře pomáhá a dovolí, abychom viděli znamení. V tomto příběhu např. uzavře smlouvu způsobem, kterému Abraham rozumí.
K tomu na vysvětlenou: Když se v té době dva lidé chtěli na něčem dohodnout, uzavřít smlouvu, pak vzali jedno či více zvířat, rozřízli je vejpůl a půlky položili proti sobě. Potom oba smluvní partneři prošli uprostřed, uličkou mezi zakrvavenými zvířaty a přísahali si navzájem slib: „Tak jako ty půlky zvířat, tak i my dva patříme k sobě. Je to krevní pouto, které nás nadále spojuje. A jestliže někdo z nás poruší dané slovo, ať se mu vede jako těmto zvířatům, ať se stane kořistí supů.
A tak Abraham vede krávu, kozu a berana, a připravuje znamení. Zvířata půlí. A čeká na druhého aktéra smlouvy. Pane ukaž ,že věřit není bláznovství prosím, dej mi to vědět. Pojď všechno je připraveno.
Jenže jeho víru ohrožuje zlo a dravci, supi, jeho víru ohrožují temné myšlenky, hloupé nápady, nesmyslné dedukce a Abraham je musí odhánět. Chtějí mu to sežrat a on běhá kolem jako posedlý. Do úmoru bojuje. Bojuje o věrnost, prosí o znamení boží věrnosti. Jak dlouho člověk vydrží?
Je znovu noc, Abraham únavou usnul, vyčerpaný, umazaný od krve. „Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrahama mrákoty a hle padl na něho přístrach a veliká temnota.
A v tom se začíná dít něco zvláštního. Abraham má vidění, že něco jako oheň se pohybuje mezi obětními kusy. Prochází sem a tam tou krvavou uličkou. Abraham který spí u rozpůleného stáda a sláva Páně se rozzářila – uprostřed svaté noci.
Je to zvláštní, když chce Abraham něco dohodnout, Bůh tam není. Přijde až když Abraham spí. Nenechá se dotlačit, aby dělal to co jeho věřící chtějí. Přijde když on bude chtít. Sám svobodně se rozhodne, že dá znamení na pomoc věřícímu, kterého zmáhají pochybnosti.
Takže to nezávisí na Abrahamově věrnosti, ani na tom jestli vydrží odhánět dravce - Bůh přišel až když už to Abraham nezvládal. (Ale - dodává jeden farář - myslím, že by nemohl přijít, kdyby před tím Abraham nebojoval do posledních sil.) Abrahame, jako ty dvě půlky zvířat patří k sobě, tak i my patříme k sobě. „Vy budete mým lidem a já vám budu Bohem“ Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
K čemu vlastně křest? Abychom my méně pochybovali, abychom se my měli o co opřít. Abychom ve chvíli kdy kolem nás krouží temné myšlenky, hloupé nápady, nesmyslné dedukce – my je odháníme někdy až do umdlení a někdy únavou usneme. Abychom si mohli si říci – jsem pokřtěn. Nemusím se bát. Můžete kroužit, ale na mé hlavě si hnízdo neuděláte. Mé jméno je spojeno s Kristovým.
Jsme jako ten Abraham – můžeme vše připravit – bohoslužby – do úmoru noci, v pochybnostech - vlastně celé to naše náboženství, kdy čteme, modlíme se, zpíváme…. To je ta naše strana smlouvy, to, co my můžeme přichystat, ale to aby přišel ten druhý, to vyhlížíme, o to prosíme, ale na něm záleží, jestli přijde. Můžeme promýšlet výchovu, snažit se bojovat…… ale v rukou to nemáme, jestli se to povede. Stejně tak chystáme svátky, adventy – detailně, ale bez druhé strany, je to marné, ale stejně to chystáme, tak jako křest anebo - když se rozdává víno a chleba, na znamení toho, že patříme k sobě: „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví“
Svátosti – viditelné znamení neviditelné boží milosti. Svátosti jako pomoc pro nás, abychom vydrželi boj o víru - že to není náhoda, že jsme na světě, že nežijeme jen z vlastních sil a že stojí za to žít tak jak žít se má. Amen