Čtení: Izajáš 55, 1–3a „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi
Text: L 14,15-24 Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“
_______________________________________________________________________________________
Přiznám se, že jsem vnitřně občas docela naštvaný na své bližní – tedy konkrétně na ty, co jsou mistři světa ve schopnosti dávat polovičaté sliby: „Jo přijdu, pokud mi to vyjde. Jasně udělám to, jestli mi do toho nevleze něco urgentního.“ A není za tím schovaná oprávněná a všemi respektovaná možnost, že by mohli onemocnět, mít autonehodu nebo být náhle jmenování ministrem.
Myslím ty, situace, kdy se za tím skrývá prozaické sdělení: Hele, možná se objeví nějaká zajímavější pozvánka nebo možnost zažít něco víc vzrušujícího! Tak si nechávám zadní vrátka.
To biblické podobenství mi pomáhá se s těmito lidmi smířit. Protože ukazuje, že tenhle problém – existuje odjakživa.
Někdo pořádá večeři, nejspíš slavnostní. První pozvánka šla s předstihem. Druhá dorazí večer těsně před začátkem: Je prostřeno, vše je připraveno. Ale pozvaní - mají něco zajímavějšího! Je to něco neodkladného? Ne.
Ten první si nechce koupit pole, které by mu proklouzlo mezi prsty, kdyby okamžitě nezačal jednat. On už ho koupil. Viděl ho. Protože nikdo si nekupuje pole, aniž by ho viděl. Ale on se na něj chce podívat znovu. Chce se pokochat svou novou akvizicí, chce prodloužit radost z dobrého kupu a vychutnat si ho.
Druhý muž dnes nemá jedinečnou příležitost koupit deset volů. Už je koupil. Samozřejmě, že si je předem prohlédl. Žádný farmář si nekupuje voly, které neviděl. A pokud je neviděl při koupi, tak už není kam spěchat. Ale on si je chce znovu prohlédnout, znovu vyzkoušet, a potvrdit si, že udělal dobrý nákup.
A třetí muž? Nežení se dneska. V tom případě by bylo odmítnutí pochopitelné. On už ženatý je. Narozdíl od prvních dvou není řečeno, co hodlá ten večer dělat. Ale tehdejší i dnešní posluchači si to domyslí...
Ti tři nejsou nějací v termínech utopení workoholici, co je práce zavalila tak, že nemají prostor pro nic jiného. A nejde ani o volbu mezi každodenními starostmi a oslavou? Mezi povinnostmi a potěšením? Jde o volbu mezi dvěma druhy radosti. Je to volba mezi opravdovými, legitimními radostmi života! Ale - jsou to radosti různého druhu.
Zkusme to promyslet – a rozlišit mezi potěšením, které si člověk užívá individuálně, a radostí, kterou sdílí. Pole má jen jednoho majitele. Voli mají jednoho pána. Žena má jen jednoho manžela. Ale tohle pozvání je ke společné radosti! Zve na hostinu, která se snaží spojit mnoho lidí.
A z jiné strany – můžeme rozlišovat mezi radostmi, které člověk získal vlastní iniciativou, a radostí darovanou, takovou, co ke mně přišla bez mého přičinění. Pole bylo koupeno za moje peníze, voly jsem vyhandloval, přízeň ženy jsem si získal svým šarmem. Ale ten, kdo zve tady, jak se to říká – zvoucí - je takové prkené, HOSTITEL/HOSTITELKA – to je to slovo. Hostitel zve k radosti, kterou připravuje a ostatní se jí mohou účastnit! Vyžaduje se od nich pouze jedna věc: pozvání přijmout a přijít – přijít jaksi připraveni k radosti.
Tedy: Radost individuální a radost společná, radost vytvořená mou vlastní iniciativou a radost, ke které jsem pozván, bez práce.
Vězme - a to je myslím pointa tohoto podobenství - že radost v Bohu, před Bohem, s Bohem je ta darovaná a ta, co je sdílena s ostatními. Ta kterou žiju, dýchám a přeju tomu vedle ať si ji taky užívá. Radost, která je moje a která zároveň nikomu nic nebere.
Co je na radosti před Bohem, v Bohu, s Bohem specifické? Když si koupím pole, nikdo jiný si ho koupit nemůže. Když si vezmu ženu, někdo jiný může plakat, že s ní chtěl taky být. Když vyhraju zápas, druhý je smutný, že je poražený, když dostanu pracovní pozici nebo místo na gymnáziu, jiný je smutný, že ho nedostal… Radost s Bohem, před Bohem, v Bohu – ta nikomu nic nebere. Naopak roste, když se o ni dělíme s ostatními. Je to radost, co spojuje. Není to radost, že jsme dál než konkurence. Sestry a bratři, chtěl jsem vám sdělit jedno tajemství – to slovo v božím království neznají. Slovo konkurence zrušili. Kde Bůh kraluje, tam se slaví společně. A je to taková hostina života, že i smrt je vzhledem k ní jen epizodní událostí.
Mnozí ovšem řeknou: „Nemám pocit, že by můj život byl hostina. Spíš břímě, občas až tragédie! Mluvit o hostině mi přijde vůči všem nešťastným duším skoro bezohledné.“
Jenže - chyba lávky! Omyl! Právě ti - nešťastní, ti, co je život skřípl nebo si ho sami zvorali, jsou na Boží hostinu pozváni. A navíc je nebrzdí, že by dali přednost nějaké osobní radosti, kterou si zvládli zařídit. Vědí, že nezvládli. A víc než kdo jiný vědí, že pravá, větší radost je sdílená. A taky - nemají problém přijmout radost jako dar. Jen jednu věc musí udělat každý: pozvání přijmout, nechat se pozvat.
Milí přátelé, která role v tom příběhu je naše? Možná se poznáváme mezi těmi prvními třemi. Jako ti, co se jim daří, můžou se radovat z vlastního zvládnutých projektů. …. Společnost nás tlačí, abychom usilovali o osobní úspěchy a v nich nacházeli uspokojení. Jistě - to není zakázané. Je dobré se posunovat, vzdělávat, podnikat, pracovat a radovat se, když se mi něco podaří. Je na místě při tom a po tom děkovat Bohu, že jsem měl kde čerpat energii a že mi dal moudrost, dobré průvodce atd. atd. Je dobře umět se radovat z vlastního podařeného díla. Ale - není to všechno. Existuje větší radost. Velká, radost s Bohem a před Bohem a u Bohem má širší záběr, mnoho barev, jsou v ní tváře našich bližních a taky má delší dech. (zatímco ta naše osobní radost přiznejme si to - musí být zase a zase přiživena dalším dokončeným dílem a úspěchem….)
Anebo se cítíme za plotem? A naše role – to jsou ti původně nepozvaní, neúspěšní, … protože se něco, nebo mnoho nepodařilo. A nemáme pocit, že si pozvání od Boha zasloužíme. Jsme přesvědčení, že je to pozvání pro úzkou elitu, pro duchovní virtuosy. Tak nad dnešním příběhem přestaňme pochybovat. Pozvání k boží radosti života je určeno právě těm co to nezvládli, co přišli v životě zkrátka, co se schovávají, lidé od ohrad, cest a zákoutí všelijakých.
Anebo – třetí možnost identifikace - služebník, který pozvání přináší. Některé to otravuje. Ale jiní ho nečekaně přijímají. To může být naše situace - když se snažíme předávat Boží pozvání a zdá se nám, že lidi, které chceme nejvíce oslovit, to nějak obtěžuje, vymlouvají se…. (viz vojna) A zároveň tam, kde to nejméně čekáme, má to pozvání ohlas….
Podobenství je literární útvar, kde si můžete role vyzkoušet, obléct se do nich a zjistit, která nám padne. Anebo taky zjistit, že v různých obdobích života se to mění.
Každopádně - pozvání bylo vysloveno, doručeno do posledních koutů… Všem i nám.
Takže, milí přátelé,
příběh o hostině, co málem nebyla – protože pozvaní dali přednost kochání nad svými zdařilými projekty, dali přednost radosti, kterou si zajistili z vlastních sil.
Příběh, kde ve chvíli krize byl na scéně jen hostitel a jeho sluha (Hospodin a jeho sluha…)
Příběh o hostině, která přece jen bude. Hostitel si ji nenechá zkazit. Je zklamaný, čteme dokonce, že se rozhněval: A co je důsledkem jeho hněvu? Když se Bůh rozhněvá, výsledkem je ještě větší a velkorysejší pozvání. Na začátku zřejmě chtěl uspořádat hostinu, o které by se ještě dlouho mluvilo. Na konci to všechno dopadne jaksi jinak - uspořádá hostinu, na kterou hned tak někdo nezapomene, o které se bude opravdu ještě dlouho mluvit. Vlastně, my si o ní také právě povídáme a už jsme k ní i prostřeli.
Není to na pozvánky - místa je dost pro všechny. Jenom nám nesmí vadit, že to není akce pro V.I.P., ale i pro unavené, chudé, těch zpoza plotu. Pro ty, co se nemají čím odvděčit. Pozvánka pro nezasloužilé.
A hlavně ať nám do toho nic jiného nevleze.
Podle kázání Gerda Theissena