Mk 10 42-45
Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Na tomto místě jsme zastihli Ježíše a jeho učedníky ve chvíli, kdy už jsou na cestě do Jeruzaléma. Jen představy o té cestě mají dost odlišné. Ježíš už ví, co ho čeká. Ví, že brzo bude souzen a zabit. Jeho učedníci si ale malují něco dočista jiného.
Už v předcházející kapitole se můžeme dočíst, že mezi nimi vypukl spor o to, kdo je větší. A teď se znovu rozhoří spor o prvenství, který tentokrát iniciují bratři Zebedeovi, protože si jdou o místa vedle Ježíše požádat přímo. Oba bratři tím vyvolají velkou nevoli ostatních apoštolů a není divu – všichni totiž chtěli to samé. Řečeno bez obalu, chtějí funkce a moc a kdo bude sedět blíže králi, ten bude mít všeho víc. Konečně si vynahradí všechny ty ztráty a těžkosti po těch letech trmácení a nezajištěného života s Ježíšem. Ježíš o tom skutečně mluvil, i o svém království, ale oni to chápali úplně jinak, po lidsku. Zdá se, že nechápající apoštolové jsou spíše součástí Ježíšova těžkého údělu než jeho oporou.
Jenže logika Božího království není logikou tohoto světa. Úspěch v tomto světě znamená něco úplně jiného než úspěch v Božím království. Funkce obdařené penězi, vlivem a mocí tam nemají. A Ježíš formuluje pro své následovníky radikálně nové pravidlo – kdo chce být skutečně první, ten se musí stát služebníkem všech. A současně to klade do protikladu ke státům a vrchnostem, kde první panují a velcí utlačují. „Ne tak bude mezi vámi“, zdůrazní.
Po dvou tisících letech křesťanství můžeme říci, že právě tak to ale bylo. Ne asi od začátku, ale jakmile se křesťanství stalo součástí státní moci, někdy ve čtvrtém století, převzalo i její strukturu a praktiky. Ve středověku byl již papež čistě mocenskou figurou, který panoval a utlačoval, stejně jako většina církevních mocipánů. Jakýkoli odpor byl krutě trestán.
Evangelické církve začaly o něco lépe, ale zakrátko už se církevní vrchnosti také prosazovaly s mocí a násilím nebo alespoň žehnaly násilí světské moci. Tyhle časy jsou díky Bohu minulostí, alespoň v Evropě. Ale v mnohých církvích a sborech se stále moc zneužívá. Vždyť co jiného jsou případy sexuálního zneužívání? A hlavně snahy o jejich zametení, zatajení, i když jde o zneužívání dětí? Takové zneužití moci v církvi volá až k nebesům, tak hrozné to je. Jsou i mírnější formy zneužití moci v církvi - trestání za jiný pohled na etické otázky, vystavení posměchu, nátlak a vůbec praktiky, které patří spíš do podsvětí než církve.
A leckde je členy církve manipulováno nebo jsou všemožně utiskováni, aby se dosáhlo jejich plné poslušnosti. V takových církvích se sice hodně mluví o pravé víře a věrnosti Písmu, ale Ježíšova slova „ne tak buď mezi vámi“ tam vážně brána nejsou. V naší malé a demokratické církvi takových případů moc není, jen vždy je třeba mít na paměti, že pokušení zneužívat moc je příliš silné a lákavé.
I z těchto důvodů je jen dobře, když církve ztrácejí reálnou moc. A kde se tomu snaží zabránit a zabetonovat se v mocenských pozicích za jakoukoli cenu, dopadá to nakonec velmi špatně. Příklad nakonec lze vidět v Polsku, kde donedávna všudypřítomná a mocná katolická církev ztrácí členy i duchovní s nevídanou rychlostí. Tudy cesta zjevně nepovede. A když teď odumírají kdysi mocné církevní struktury, tak není potřeba je příliš oplakávat. Všechny církve ztrácejí více či méně členy a své pozice ve společnosti. Někde je to považováno za tragédii a smrt církve nebo dokonce křesťanství, prostě zmar a rezignaci na budoucnost. Ale já bych vám chtěl nabídnout jiný, takový předvelikonoční, pohled. My v tom všem totiž nemusíme vidět konec, ale příležitost k novému začátku.
Myslím, že náš text můžeme použít jako inspirativní návod k tomu, jak uchopit dobře budoucnost církve. Není to žádná vysoká teologie, ale zas to nepotřebuje tolik poradních sborů, komisí a zasedání. V úvahách o budoucnosti církve bychom měli vyjít z toho, že v centru církevního života a církve samé má být služba. V nejrůznějších formách.
Tou první je bohoslužba, kde Bůh slouží nám a my Bohu. Měli bychom znovu více chápat bohoslužbu ne jako výkon kazatele, kterého se ostatní více či méně pasivně účastní jako diváci, ale mnohem více jako společnou službu, společné dílo, tak jako společně zpíváme.
Ve středu evangelia, tedy té pro nás nejdůležitější zprávy, pak stojí služba druhým lidem, našim bližním. Slovo „služba“ není zrovna oblíbené, ale jde o praktický projev lásky k bližnímu. Lásky, která není jen slovem nebo citem, jež rychle pomine. Křesťanská víra totiž rozhodně není nějaký soukromý projekt spásy, ale znamená vždy pozvání do společenství, do vztahů, do služby.
A službu bychom v žádném případě neměli vnímat jako nějaké otroctví, ani seznam úkolů, které musíme každý den přesně splnit a vykázat. Tak to určitě není. Privilegiem křesťanů je, že mohou sloužit ve svobodě, jak připomíná apoštol Pavel v listu Galatským: „Nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým". (Gal 5,13). A pokud by nám slovo „služba“ přišlo stále obtížné, můžeme to nazvat pomoc nebo podpora, v nouzi, strachu, v obtížných životních situacích. Nejde o sebeobětování ani heroický výkon, někdy stačí prostě být tu - pro někoho smutného nebo zoufalého, být s ním, být blízko, poslouchat a třeba i mlčet, ale být tu pro… toho, kdo to potřebuje.
Církev by se měla stát místem, kde se nikdo nepřehlíží, kde se nezapomíná, kdo je v nouzi. Teď, když se zdá, že na delší dobu zvítězilo sobectví, skupinové, národní a ekonomické, pohrdání slabšími, bezohlednost a bezhodnotové kupčení s čímkoli, včetně svobody nebo pravdy, tak právě teď, teď by církev měla být prostorem, který tomu bude odolávat. Prostorem, který je bezpečný, který má svou kvalitu, založenou právě na službě jedněch druhým, i kdyby tím mocní a většinová společnost pohrdali. A pokud budeme brát Ježíšova slova o službě vážně, může se nám to povést.
Protože kdo slouží a slouží v křesťanské lásce, ten je Ježíšovým nejlepším svědkem. Ve sboru by se proto měly budovat vztahy, dobré vztahy, kdy záleží na druhém, a kdy nás zajímá, a to nejen společensky, ale kdy nás zajímá i jeho nouze. Ve sboru by nemělo být povinnou odpovědí na otázku „Jak se máš?“ – „Samozřejmě výtečně.“ Mělo by se říkat upřímně, jak se kdo má, protože jak jinak chcete zjistit, kdo je v nouzi. A právě tak se mají chovat k sobě Boží děti. Dobré společenství, kde první jsou občas poslední a ti poslední občas zase první, to je přeci společná služba a tomu Bůh žehná. To má budoucnost.
A pak je tu ještě jedno, čím dál aktuálnější téma – služba církvi a sboru, protože to se týká úplně všech. Zažíváme novou realitu – jsme stále víc a více odkázáni na sebe a není nás mnoho. Církev i sbory budou muset využívat výrazně více služeb svých členů, kteří na sebe budou brát dobrovolně službu, mnozí to činí i dnes – varhaníci, učitelé nedělních škol, kostelníci, výpomocní kazatelé, spolupracovníci diakonie a mnozí další. A vzhledem k tomu, jaké jsou mzdy zaměstnanců diakonie a farářů a co dělají nad rámec svých povinností, platí to částečně i pro ně. Ale těch ochotných rukou bude třeba stále více a více, a proto by si již nyní měl každý klást otázku, čím já mohu posloužit církvi, sboru nebo druhým? Tak to nakonec mělo být vždy a bylo velkým omylem, pokud to tak dlouho nebylo.
Jsou sbory a společenství, kde už mají jen to, co si sami udělají a zorganizují a zvenčí jim nikdo moc nepomáhá. Ale právě v tom vidím skutečnou službu církve. Je totiž lehké vzdát to a rozpustit, to umí každý. Ale sloužit tam, kde to není snadné a kde není jasná budoucnost, to je služba, která přece má svou hodnotu. Není to záruka, že sbor přetrvá, ale tam kde to nevzdávají a jsou ochotni pro sbor pracovat, zaslouží si solidaritu a reálnou pomoc nás bohatších a větších. A i tímto nastavením má církev vytvářet prostor, kde se slouží.
Církev jako celek na odpis není, ani ta naše, a snad už se tím ani tolik nestraší jako před pár lety. Máme sbory, kde počet členů roste, nakonec tady to vidíme dobře. Nikoho ani nenapadne náš sbor odepisovat a nebylo to tak vždy. Jen všude, kam přicházejí noví lidé, je zas důležité, aby nezůstávali na okraji nebo opomenuti. V tom tedy menší rezervy ještě máme, ale snažíme se to zlepšit.
A protože je naše církev poměrně otevřená, přicházejí k nám někdy i lidé, kterým se v jiných společenstvích dýchalo těžko, nebo byli zraňováni těmi, kdo zneužívali svou moc. Často mají velmi špatné zkušenosti a někdy se tu podaří zabránit tomu, aby to s křesťanstvím nevzdali úplně. My se často zabýváme výhružkami těch, kteří chtějí odejít, pokud se schválí na synodu to či ono, ale spíš bychom se měli zabývat tím, kolika křesťanům a zraněným jsme takto poskytli nový domov a jak v tom pokračovat. Protože to je velká a mimořádně důležitá služba naší církve, když tvoří bezpečný a svobodný prostor pro všechny, kdo o něj stojí a mohou se tu uzdravit. A vzhledem k vývoji světa to bude služba ještě potřebnější, to je jisté.
Když se jako církev vydáme po cestách služby a zůstaneme otevření a nebudeme sami nad sebou lámat hůl, můžeme oslovit mnohé hledající. V Praze je to samozřejmě jednodušší, ale může se to dařit a daří i jinde. Možná vazby na sbor nebudou už tak pevné, ale každý sbor může mít okruh přátel nebo sympatizantů, kteří také rádi s něčím pomohou. Je to jako v diakonii, ta už by vůbec nemohla fungovat bez lidí, co o církvi nic nevědí nebo skoro nic, ale účastní se této služby. Pražská diakonie se tak stala největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb v celé Praze, a to je velká věc, na kterou můžeme být pyšní.
Sestry a bratři,
Doba není moc veselá a jen lidsky viděno, nemáme moc důvodů k optimismu. Vlastně nemáme žádné, tento druh naděje nabídnout nemohu. I církev se ocitla v těžké situaci, o tom žádná, ale lamentace těch, kteří v tom vidí její konec a bájí o jakýchsi zlatých časech křesťanství, jsou marné. Tomáš Halík ve své poslední knize Odpoledne křesťanství ukazuje, že církev prožívá svůj velikonoční příběh. Ti kdo vidí jen úbytek členů, ztrátu významu a velké existenční potíže, a teď jen svět, který rychle opouští vše, co v něm bylo dobré a hodnotné, tak ten vidí jen Velký pátek. Staré struktury lidové církve umírají a nelze to zastavit, ale za tím se rodí již něco nového. My totiž nejsme na konci, ale na prahu nového začátku. Protože jestli o našem Bohu můžeme říci něco s jistotou, a moc toho není, ale tohle můžeme – náš Bůh je Bohem nových začátků.
Církev služby, kde se v křesťanské svobodě slouží ve všech možných formách, ta má budoucnost, ta si zaslouží nový začátek, tomu Bůh žehná. Kde se jen pokoušejí obnovovat bájnou minulost a zachránit mocenské pozice církve za každou cenu, i za cenu spolupráce s fašisty a diktátory, tam buší na dveře, které Bůh jednou pro vždy zavřel. To budoucnost nemá.
Naše naděje, kterou nám nikdo vzít nemůže, je v tom, že Bůh sám lidem jen nepanuje, ale i slouží. Protože jeho syn přišel, aby sloužil. A prokázal nám tu největší službu, když se vydal cestou kříže, protože nám tím přinesl svobodu a život Božích dětí. Tím se skutečně stal služebníkem služebníků. A když ho budeme na jeho cestě následovat, tak můžeme svobodně sloužit, tam kde to je potřeba. Pak už nemusíme propadat beznaději, i když se svět zas jednou vydává do tmy, ostatně ne poprvé a ne naposled, ale my víme, že ani temnota Velkého pátku nebyla dost temná, aby jí světlo neprozářilo. Tím spíš bych si nezoufal teď, velikonoční jitro se blíží a nikdo, nikdo na světě, tomu nezabrání.
Amen.