Text: Mk 14,10-21
Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Ti se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal. Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘ A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam pro nás připravte večeři!“ Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka.Večer přišel Ježíš s Dvanácti.
A když byli u stolu a jedli, řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“ Zarmoutilo je to a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad ne já?“ Řekl jim: „Jeden ze Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse. Syn člověka odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“
---
Sestry a bratři,
chci vás pozvat, abychom to právě přečtené vyprávění o Ježíšově poslední večeři s učedníky četli – dnes, kdy je výroční shromáždění – abychom to četli jako o nás, o našem sboru. Objeví se v něm několik témat o naší identitě. O tom, co jsme, co bohužel jsme, co nezaslouženě smíme být, i o tom, co máme být. Nazval jsem to kázání Ježíš večeří s naším sborem. Vždyť co jiného jsme než ti, které Ježíš pozval. Vlastně dost nesourodá skupina lidí, kteří mají společné možná jediné - nechali se pozvat a stojí o to být poblíž Ježíše, a zároveň pořád chápou jen trochu, o co jde.
Pojďme do příběhu.
Slavnost beránka - tedy večeři na památku vyjití z Egypta - slavili poutníci uvnitř Jeruzaléma – obvykle v kruhu nebližších. Ulice Jeruzaléma musely být v ten den večer pusté a prázdné. Ježíš, který doposud vždycky na noc odešel do bezpečí okolních vsí, tento večer stráví uvnitř města s liduprázdnými ulicemi. Což jsou ideální podmínky pro jeho zatčení, protože v tu chvíli ho nechrání zástupy. Všichni jsou doma. Jenže poslední večeře je pro Ježíše natolik důležitá, že kvůli ní podstoupí všechna rizika. A utajení má zajistit, aby nebyl zatčen dřív, než ustanoví Večeři Páně.
Proto konspirace. Ježíš učedníkům neřekne, kde slavnostní večeře bude. Dvěma z nich, asi těm, kterým důvěřuje, řekne: Jděte do města a potká vás muž, který nese džbán vody, jděte za ním. Tedy i tihle dva mají jen jednu indicii. (je to skoro jako detektivka). Muž se džbánem. To je konspirační znamení tak akorát nenápadné, aby se utajilo, a tak akorát nápadné, aby zafungovalo. Muži se džbánem obvykle nechodili. Nosit vodu ve džbánech byla ženská práce. Pokud měl muž u sebe zásobu vody, měl obvykle měch. Ale vyloučit, že jde (výjimečně) se džbánem muž, nelze, a nikdo to na ulici řešit nebude. Ale kdo takového muže vyhlíží, ten si ho všimne, jiný totiž asi v okolí nebude. A skutečně se tak stalo, beze slova ho následovali na správnou adresu, patrně do domu jednoho z Ježíšových příznivců, který poskytl prostor ve svém soukromí.
Jak to souvisí s námi? No my jsme skrze víru spojeni, jsme ve společenství těch, co se kvůli víře, kvůli společenství s Ježíšem, scházeli v utajení, s těmi, co dali k dispozici své domy, byty, co museli použít i konspiraci a domluvená znamení. A někdy znal člověk jen jednu indicii. Pár ilustrací: křesťané prvních třech staletí – scházeli se po domech, tajně, za městy, v jeskyních. Měli tajná znamení – (ryba nebo AVV sloužilo jako symbol toho, „že patříme k sobě“, kdo ho znal, tomu mohl křesťan důvěřovat), lidé co pro víru riskovali, mnozí zemřeli. Stejně tak například evangelíci v době pobělohorské – pobožnosti po chalupách, bible kralická schovaná pod podlahou a když přijel farář z Uher, tak se konalo tajné shromáždění v lese. Možná jste někdy byli u studánky Páně na úpatí Javořice na Vysočině. Scházeli se tam v domluvený čas ze všech světových stran. Pověst praví, že když tam jednou slavili večeři Páně, přišlo císařské vojsko, a tak kalich hodili do studánky a leží tam dodnes, praví se. Možná se pousmějeme, ale odvaha a schopnost žít v konspiraci a utajení kontrakulturu víry, paralelní struktury božího království, je pozoruhodná. Riskovali. A stejně riskovali mnozí odvážní během války – a pak dále odvaha těch, co pro víru, pro pravdu riskovali během komunistické totality, smluvená znamení a zase – ochota dát k dispozici své soukromí, svůj byt pro nehlášené setkání křesťanů, svou chatu pro úschovu pašovaných biblí, své auto pro rozvoz samizdatových zpěvníků pro mládež, svůj čas, své věci, své nápady.. tak to také je s Kristovou družinou. To jsme, to máme být. Odvážní a vynalézaví uprostřed rozbouřeného světa.
Navečer usedl s Dvanácti ke stolu.
Je to hodně, hodně rozmanitá skupina - těch dvanáct - stejně jako náš sbor, stejně jako my, když stojíme při večeři Páně. Chudí rybáři, celník, zbojníci - zélóti i muži s řecky ušlechtilými jmény........... Přátele si člověk vybírá, ale příbuzné ne. Ale my – jsme tu jako sestry a bratři - nevybrali jsme se, ale jsme tu společně, protože jsme společně ve víře. A možná je to pro někoho těžké být s tím či oním v jednom sboru nebo při večeři Páně, ale právě že o to jde, dokázat spolu být, i když to třeba není jednoduché. Žít v malém, to, co svět potřebujeme ve velkém. Být spolu, vedle sebe, v domě, v sousedství v obci, nebo ve třídě, v práci. Tak aby všichni mohli být. A my zkoušíme tohle spolubytí. Sbor - je jaksi laboratoř, cvičiště toho, co chce Bůh pro svět. Aby lidé spolu byli jako bratři a sestry (to je dosah myšlenky, až máme společného nebeského otce). Už jsem kdesi zmiňoval příběh o tom, jak se v jednom sboru večeře Páně změnila v karikaturu večeře Páně. Sbor byl totiž rozdělen – nevím kvůli čemu – na dvě části. A tak to dopadlo tak, že do prvního kola VP chodila jedna skupina a do druhého kola ti druzí, aby nemuseli stát u stolu Páně společně. O jedné neděli se stalo, že v prvním kole bylo nápadně málo lidí. Kazatel pokynul shromáždění, aby ho doplnili. Ale ne. Ti z druhé party zavrtěli hlavami, půjdou do svého kola… Nevyprávím to proto, abychom je soudili. Chci abychom byli za svornost ve sboru vděčni a abychom o ni pečovali. Abychom se za ni modlili. A mysli měli ten obraz, kdy Ježíš sedí se všemi dohromady, co chtějí být jako sestry a bratři.
A když jedli, řekl jim: Amen pravím vám, že jeden z vás mne zradí.
Ježíšův zrádce byl mezi nejbližšími a i s tímto zrádcem Ježíš večeří. Žádný, ani náš sbor není skupinou bezchybných věřících, elitní jednotkou věrných. Ale právě že takovou skupinou hříšníků - větších či menších, které Ježíš pozval ke stolu. A může být, že je mezi nimi i někdo jako Jidáš. Je hned v úvodu zdůrazněno: Jidáš, jeden z dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Možná se zeptáme: Jak to, že s ním Ježíš jedl, když to věděl? Ježíš s ním jedl, přestože to věděl. Píše v padesátých letech o jednom sboru komunistický církevní tajemník: „sbor je svým negativním či lhostejným postojem k socialistickému zřízení jednotný, přece je však ve sboru člověk, a dokonce člen staršovstva, na kterého se vždy můžeme obrátit“. V dogmatických knihách se píše, že církev je Corpus mixtum – útvar mixovaný, smíšený. To zamrzí. Stejně tak to zamrzelo učedníky.
Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhé ptát: Snad to nejsem já, Pane?
Je sympatické že nikdo nevykřikne: Kdo to je? Že hned neřeší „a na kterého člena staršovstva se církevní tajemník vždycky mohl obrátit“, je sympatické, že učedníci nepřemýšlejí inkvizičně, nýbrž začnou od sebe. Je to sympatické (ale vlastně hrozivé), že nikdo z nich si vlastně není jistý sám sebou, zda nezradí. Patří to k cestě víry, že člověk pokorně přiznává, že sám sebe nezná. Natolik, že neví, jak by se choval po tlakem, v nouzi - Petr to zažije vzápětí na vlastní kůži - že udělá něco, co by do sebe nikdy neřekl. Tato zdravá nejistota ohledně sebe, tato pokora a neukazování na druhé... To, co moderní vykladači možná odvážně, ale možná výstižně popíšou tak, že kus Jidáše je uvnitř každého z nás. Nechal bych se tímto rysem uvažování učedníků inspirovat. A nechat do své mysli dosednout myšlenku, že Ježíš pozval a jí s učedníky, kteří si nejsou jisti sami sebou, dokonce třeba i tím, že ho nezradí…
A ještě jedna věc - detail ale významný – právě dnes. Když Ježíš vzal chléb - vzdal díky. lámal atd. Vzdal díky - řecky eucharisto. Eucharistie – tak se večeře Páně nazývá v některých jiných církvích. Díkůvzdání. Člověk – křesťan, je eucharistickou existencí. I náš sbor ať je děkující eucharistickou existencí. Amen