Čtení: L 11,1-13; Př 30,7-9
---------------------------------
Sestry a bratři,
představme si šest lidí, kteří sedí u stolu, na stole je pecen chleba a probírá se otázka: O co vlastně prosíme, když říkáme „chléb náš vezdejší, dej nám dnes“? šest lidí, šest pohledů:
První říká:
myslím tím: Bože, dej nám prosím chleba pro tuto chvíli. Prosíme o dnešní příděl. Pro to, co je teď. Aby tato chvíle byla k životu, aby dnešní den měl smysl, abychom tu teď mohli dobře být. Ty víš, co nás teď nasytí a postaví na nohy. A dodal: Vědci, co dělají vykopávky a zkoumají staré listiny zjistili, že to slovo, co se překládá jako „vezdejší“ (a kterému moc nerozumíme) – se našlo ve starověkém účetnictví. A znamená denní dávku k účtování anebo jinde v rozpisu armádního proviantu znamená denní příděl vojáka. To stačí, Pane. V tuto chvíli, kdy se zase modlím Otčenáš, tak prostě prosím o posilu na jednu další etapu cesty. Být ustaraný ohledně toho, co bude ve vzdálené budoucnosti - kolikrát už jsem zjistil, že to nemá cenu.
Druhý u stolu naváže:
Jojo, tak vnímám to podobně, jen jsem k tomuhle názoru došel až s věkem. Důležité je to slovo každodenní. Bože, dej nám i dnes náš každodenní příděl. Prosíme, každý den znovu. Prosili jsme Tě včera, prosili tě lidé před námi. Dnes je nový den, a nová situace. I dnes potřebujeme z Tvé ruky přijmout to základní, nosné, osvobozující. Prosíme o chléb náš každodenní. Vzpomínám na Izraelce, jak šli po poušti. Nebylo co jíst. A byli obdarování, dostali manu. Každý den. Mohli se na to spolehnout. A měli si nasbírat vždy jen dávku na jeden den. Někteří opatrníci si přesto nasbírali víc, do zásoby, ze strachu, kdyby snad zítra nebylo. Ale mana jim přes noc zčervivěla a páchla, a tak měli ve stanech zkažený vzduch. Tak to je. Obavy a ustaranost o budoucnost otravují ovzduší - v rodině, ve společnosti, i v církvi a otravují atmosféru. Kdo je takto úzkostlivě utrápený do budoucnosti, sám sebe ničí i své okolí. Starosti o budoucnost mu cloní, aby neprožíval přítomný den. Však „dost má den na svém trápení“. To není úlevný výdech uklízečky po náročné směně. To řekl Ježíš. A je to moudré. Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nemějte tedy starost. Každý den má dost vlastního trápení.
Třetí říká:
Dík téhle prosbě si přemítám a hledám: Co vlastně potřebujeme k tomu, abychom byli. Je nějaké minimum? Co je opravdu potřeba každý den... a co je už sváteční, mimořádné, nadmíru, nebo dokonce, navíc...Já, když se modlím „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, myslím na to, co je nezbytné, aby nám (a každému) Bůh daroval k životu. O to, tě Bože prosíme. O to, co potřebujeme na přežití. A jsem rád, že se můžeme modlit i za ty věci tělesné a hmotné. Za ty věci vezdejší, obyčejné, za to, co k životu potřebujeme. Věřím, že Bůh neopovrhuje naší tělesností, našimi potřebami - a my se za ně nemusíme stydět. Mám rád seznam, který k této prosbě sestavil napsal do katechismu Martin Luther. Otázka: Co znamená denní chléb?
Odpověď: Všecko, čeho je třeba k tělesnému životu, jako je pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, příbytek, pole, dobytek, peníze, majetek, laskavý manžel, zdárné děti, věrná čeleď, spravedlivá a mírná vrchnost, řádná vláda, příznivé počasí, mír, zdraví, pořádek, počestnost, dobří přátelé, spolehliví sousedé a ostatní potřebné věci.
Nestihli jste to vnímat. Tak ještě jednou
Co znamená denní chléb?
Odpověď: Všecko, čeho je třeba k tělesnému životu, jako je pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, příbytek, pole, dobytek, peníze, majetek, laskavý manžel, zdárné děti, věrná čeleď, spravedlivá a mírná vrchnost, řádná vláda, příznivé počasí, mír, zdraví, pořádek, počestnost, dobří přátelé, spolehliví sousedé a ostatní potřebné věci.
O to prosím, a za to děkuju.
Čtvrtý je trochu filosof:
A má to tak, že se mu naopak nechce v modlitbách příliš zabývat hmotnými věcmi: Říkám tu stejnou prosbu spolu s Vámi, ale myslím trochu jinak. Myslím spíš na dary duchovní, na každodenní slovo, na duchovní posilu. Bez chleba se dá i pár dní vydržet, (však nejen chlebem živ jest člověk – to také řekl Ježíš) ale to, co nás přesahuje, to potřebujeme každý den znovu. Mít životní cíl a zažít lásku. Co by byl plný stůl, kdyby u něj nebylo ani kousek vlídnosti. Co by byl plný byt vymožeností, ovšem bez citu, bez soucitu, bez naděje. Co by byl zajištěný život, (a to všechno, co k tomu říká Luther), kdyby to celé nemělo směr, smysl. Potřebujeme myslet na to, co je nad námi, potřebujeme přesah a nadhled. I stravu duchovní, Pane, dávej nám na zítřejší den, prosíme.
Pátý dodal po chvíli mlčení:
Krásné je, jak je ta prosba mistrně formulovaná: Ne chléb Můj, ale chléb Náš. Ne dej Mi dnes, ale dej Nám dnes. A tak můžeme souznít s ostatními kolem stolu a vedle nás, i navzdory rozmanitosti. A můžeme a vlastně musíme prosit i za ty, kdo na tom jsou jinak. Za ty, kdo zrovna teď mají hlad. Možná hlad duchovní, možná hlad po spravedlnosti, ale možná i hlad docela obyčejný. Znám k tomu jednu modlitbu z latinské Ameriky: Ó Pane, dej těm, kdo mají hlad, chléb; a nám, kdo chléb máme, dej touhu po spravedlnosti.
Chceme-li chleba, tak si přejeme, aby ho měli také ostatní lidé. Modlitba Páně se tu vlastně stává docela výrazně přímluvnou modlitbou. A vede nás k přemýšlení, jak to vlastně mám ve společnosti a ve světě uspořádáno. Jak špatně to máme ve společnosti a ve světě uspořádáno, když jedni se přejídají a hledají diaty a druzí hladoví. Není divu, že následuje odpusť nám naše viny. Naše vina ohledně toho, že není chléb pro všechny. Každý den mě vede Otčenáš k přemýšlení, jak to na světě ohledně chleba přeuspořádat.
Šestý pak říká
Mám za to, že prosíme, abychom si, Pane Bože, mohli – jako při večeři páně – už dnes podávat chleba ze stolu budoucího tvého království. Už dnes nám Bože podej v podobě chleba to, co máš pro nás připraveno jednou v plnosti. Přicházející věk. Přicházející království. O slíbenou budoucnost. prosíme, aby už přišla. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Aby už dnes přišlo, to, co čekáme a vyhlížíme.
Sestry a bratři, jak vám přijde těch 6 lidí a šest pohledů? Přidali byste k nim svůj sedmý? Nebo bychom je mohli sjednotit - alespoň do dvou skupin by to jít mohlo. Ty kdo se shodnou, že si v té prosbě říkáme o nutnou obživu, o přiměřený příděl hmotných potřeb..... a vedle nich ti, kteří se modlí o kousek Božího království, alespoň o jednu porci zaslíbené budoucnosti už dnes.
I tak se ale všichni mohou modlit najednou.
Když se modlíme o chléb vezdejší – možná by to mohl být i docela dobrý začátek rozhovoru nejen s druhými lidmi, ale i rozhovoru s Bohem. Bože ty víš, co tím chlebem dnes myslíme a považujeme dnes za nezbytné. Ale nás by také zajímalo, co myslíš ty, že my dnes opravdu potřebujeme. Nechali bychom si dnes od tebe rádi poradit a podat ten chléb, který ty sám nabízíš k životu. A tak dáváme trochu do závorky to, co my sami upečeme a představujeme. Ty víš lépe než my, co je potřeba.
Všecky hlady se tou prosbou nevyřeší, ale dej nám už dnes Bože aspoň tolik, abychom měli naději pro zítřek.
A pak tam, ač byly dveře zavřeny byl mezi nimi Ježíš, vzal chléb (ten, co ležel na stole), vzdal díky, lámal jej ...... a oni byli společně každý trochu jiný, jedli z jednoho chleba, mysleli a pak i mluvili o těch, co chleba nemají, a později ......, a v duchu se za ty lidi co nemají chleba modlili, a pak se přidali i k nějaké charitativní akci. A mysleli na ten přicházející čas a prosili v modlitbě sobě i druhým, aby byla porce na dnešek a na zítřek. A taky prosili, aby zažili aspoň kousek toho přicházejícího, toho, co je už u Boha a přejeme si, aby bylo i mezi námi. A někteří si říkali - i uprostřed běhu, klokotu a stresu bychom to Pane rádi zažili a jiní říkali uprostřed samoty a jednotvárnosti bychom to Pane rádi zažili. A chléb se rozdával, lámal a pak ještě víno. A taky se zpívalo. Amen