Čtení: 1Kr 21,1-16
Text: Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ Ex 20,1-2.17
___________________________________________________
Milí přátelé,
posledního slovo Dekalogu. Na rozdíl od předchozích čtyřech (nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit) se zde nemluví o žádném činu. Jde o myšlenku - klíčové sloveso je toužit, dychtit.
Toto přikázání, ačkoli je poslední, stojí na začátku mnoha průšvihů. Jde o varování v zárodku. Pozornost je soustředěna na sílu, která dříme v člověku, v jeho nitru, v hlavě a je připravena spustit akci, do níž pak zapojí ruce a nohy, ústa, …
A i tady jde, tak jako u všech slov dekalogu, jde o to, aby se člověk nenechal okrást o svobodu. V tomto případě tím, aby se nestal štvancem svého stále nového a silného chtění. Má toho dost, a přesto nemá nikdy dost. Je otrokem nenasytnosti a nenažranosti. Jde o varování před jakousi vnitřní šelmou, která člověka může i rozsápat. Dychtivost po cizím, po něčem, co patří Bohu nebo jinému člověku.
Řekne někdo, že není osloven? Nebo nikoho z nás ještě nenapadlo, že bych si také zasloužil to, co někdo jiný nabyl zdánlivě bezstarostně a lehce? Nebo nikoho z nás ještě nenapadlo, že by chtěl být někdo jiný, být v jiné kůži, žít jiný život – a ten že by byl jiný, lepší, zajímavější?
Je třeba říci, že existuje i dobrá touha, dobré toužení. Totiž ta, co člověka inspiruje a vede a hecuje k podobným výkonům. Existuje tvůrčí nespokojenost, pohled na druhého může být výzva k sebezdokonalování a k růstu. To je chvályhodná dychtivost. Není řešením (a už vůbec ne řešením biblickým) touhu ořezat, vnitřně vyhasnout, a stát se sebespokojeným a lhostejným. Ne, neučíme se po ničem netoužit. Bible, pokud se do ní začtete, nám nelíčí lidi vyrovnané, vyhaslé, lidi, kteří vytěsnili hnutí své duše a odhodili všechny své vášně. Právě naopak – jsou to lidé emocí, velkých výkřiků, velkých tužeb i velkých propadů, lidé velkých modliteb a duchovních zápasů. Jak starý, tak nový zákon. Žádné doporučení zlaté střední cesty a vlažnosti. Naopak v Janově Zjevení se praví: „Kéž bys byl studený nebo horký, ale že jsi vlažný, jsi nestravitelný.“
Touha může mít kladné nebo záporné znaménko. Podle toho, kdo je jejím společníkem. Pokud se dá touha do holportu se závistí, je to špatné. Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu - to není nepodstatný ocásek Desatera, to je pohled ke kořenům. To je přímo odhalení ledovce, ze kterého obvykle kouká jen pověstná špička. Od desíti k šesti můžete počítat překročená přikázání v příběhu Kaina a Ábela, Achaba a Nábota nebo Davida s Batšebou. My vidíme vraždu, krádež, nevěru, křivé svědectví, ale začátek je závist. Závist – to je stan odkud se vyráží ochutnat zakázané plody, odtud se vykročuje ke stavbě věže výš a výš, odtud se vyráží zabrat majetek, který mi nenáleží, tak jako Nábotovi, ve stanu závisti se obléká voní před rande s manželkou souseda, krásnou Bat-šebou. Smutně barvité příběhy, na jejichž počátku stojí dychtivost.
Druhý špatný společník touhy je nevděk. Tedy zaslepenost pro to, co už člověk má, co dobrého v životě máme. Ve svých rodinách, v celém životním okruhu, kam patří přátelé, sborové společenství, opory, i ty hmotné. Navíc, závist radí nevděku, aby viděl na tom druhém jenom to, co ji přitahuje, a nevšímal si jeho starostí a těžkostí, které také má. A vůbec, vždycky tady bude platit Ježíšovo varování: I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. Proto pomni, člověče, že záchrana a svoboda není v tom, co máš, co by sis mohl nadychtit, ale v tom, co už pro tebe učiněno bylo, z toho žij, měj oči pro to, co se ti dává, pro to "dost", které už máš - tohle hledej, po tom pátrej a o to usiluj. O boží kralování, o vládu milosti a víry v životě, to předně a pak všechno ostatní dostaneš, ono to přijde, neboj se.
Je dobré přemýšlet také o celkové situaci – jak nahrává dychtění. Naše doba - co jiného je reklama, než fabrika na dychtění, která sama produkuje dychtidla. Naproti tomu Martin Buber ukazuje do prostředí chasidů na rabiho Jechiela Michala, které říká svým synům: „Můj život byl požehnán tím, že jsem žádnou věc nepotřeboval dříve, než jsem ji měl.“ Ano vlastně by možná neškodilo trošku rehabilitovat to, co jsem před chvilkou napadl: jistou netečnost, vědomé vynechání toho, na čem jinak člověk získává rychlou závislost. A naučit se spokojenosti v prostotě, s tím, co je. Proti novým sprejům, novým pracím práškům, nový autům nezavrhovat ty staré. Ne ze zásadního staromilství, ale proto, že jsme prokoukli léčku dychtidel novosti.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Protože nebudeš muset. Nebudeš pošilhávat a nebudeš si chtít přivlastnit celé životní postavení svého bližního. Budeš budovat svůj dům. Nechtěj být někým jiným - buď ty. Vždyť Bůh se mě nebude ptát, Jak to, že jsi nebyl apoštolem Pavlem, proč jsi nebyl Janem Husem, proč jsi nebyl spisovatelem, poslancem, synodním seniorem, ale Proč jsi nebyl sám sebou? Jak to, že tam, kde jsi byl postaven, jsi dost nebyl ty, ale pořád jsi pošilhával kolem? To 10. přikázání míří stejným směrem: nechtěj být někým úplně jiným tím, že bys pobral věci, prostředí, slávu, ženu toho druhého. Buduj svůj dům, svůj život.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Pochopíš, že důležité je, jak miluješ svou ženu, všímej si, co ti dává tvá žena, co ti slibuje, čím tě obdarovává. Měj oči a vděčnost pro tvou ženu, pro tvého muže.
Nebudeš dychtit ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni. Nebudeš druhému závidět jeho postavení, jeho funkce, jeho podřízené, moc nad nimi. Nechtěj nezvaně a násilně vstupovat do vztahů, které utváří někdo jiný. Ty sám stojíš v pavučině vztahů jako pavouk, který tká a spřádá svou síť - buď tedy tkalcem a utvářej vztahy, v nichž stojíš sám. Rozvíjej to, v čem stojíš ty a k čemu jsi vybaven.
A nakonec Nebudeš dychtit ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Nebudeš, protože nemusíš. Vděčně se raduj ze svého býka i osla, z auta i kola, co patří tobě. Vždyť tím nejméně šťastným bývá ten, kdo jenom sní sen o tom, jaké by to bylo krásné, kdyby... kdyby měl to a to, kdyby to a to bylo jiné,... Kéž bychom se na taková kdyby nevázali a žili v tom co je a navíc si na to žití troufli jít s radostí a vděčností za Boží dostatek. Abychom žili v takovém " a i kdyby ne".
Dávám konfirmandům úkol: najít pozitivní formulaci jednotlivých přikázání. Proti Nezabiješ - Budeš mít v úctě život. Proti Nezcizoložíš - Budeš věrný. Proti Nepokradeš – Budeš darovat, proti křivému svědectví – Budeš zůstávat v pravdě. Tak i tady se pokusíme vyjádřit cestu kladně - Budeš druhému přát:
Nebudeš dychtit, nebudeš závidět. A třeba tě ta myšlenka přepadne, i když zazávidíš - tomu se neubráníš, myšlenka přijde sama kdy chce, kdy jí to napadne, tehdy tě napadne. Ale, jak říkal Martin Luther -Nemůžeš zabránit, aby ti ptáci lítali nad hlavou, ale můžeš zabránit tomu, aby si na tvé hlavě udělali hnízdo. Tak i naše poslední šipka na cestě ke svobodě: Napadne tě leccos, ale kdyby to vypadalo vážně, zaplaš tu hloupost silným Kšá, kšá, můry cizoty, které si hrajete na motýly světla - mě buduje Bůh, nemusím být někdo jiný, abych našel jeho milost, nemusím mít víc, abych se mohl v životě radovat, nemusím mít moc a úspěchy, aby můj život měl cenu. On mě vyvedl z otroctví. Také z otroctví žádostivosti. Naopak milé můry, chachá, já můžu druhým přát. Ťukáte si na čelo? Já můžu být štědrý, můžu přát štěstí a hojnost všeho i proto, že mě o hojnost, která mi byla darována, nemůže nikdo a nic připravit. A to, co patří mému bližnímu, by na této hojnosti beztak nic nepřidalo. Jsem díky Bohu svobodný, a tak můžu druhému žehnat a přát. Amen.