Čtení: 2Sam 6,1-2.5.14-23
Text: Mt 26,3-15
Tehdy se sešli velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš, a uradili se, že se Ježíš zmocní lstí a že ho zabijí. Říkali: "Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nebouřil." Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného, přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu, jak seděl u stolu. Když to viděli učedníci, hněvali se: "Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!" Ježíš to zpozoroval a řekl jim: "Proč trápíte tu ženu? Vykonala dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. Amen, pravím vám, všude, po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila." Tehdy šel jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: "Co mi dáte? Já vám ho zradím." Oni mu určili třicet stříbrných.
_____________________________________________________________
Jeruzalém plný poutníků, budou Velikonoce. Náboženské špičky mají poradu, jak Ježíše šikovně odstranit. Dohodnou se. "Jen ne ve svátek", to by se davy mohly vzouřit a římská moc by zasáhla - jako vždy krvavě. Brzy bude následovat další porada - s Jidášem. Dohodnou se. Třicet stříbrných za zradu.
A zatímco panstvo v Jeruzalémě kuje pikle a Jidáš se vypravuje do chrámu, tak
nedaleko v Betanii se odehraje scéna jakoby z jiného světa. U stolu, během jídla jedna žena, jejíž jméno neznáme, vylije olej či voňavku v hodnotě roční mzdy na Ježíšovu hlavu. Učedníky rozčílí. K jejich dobru můžeme dodat, že v tom rozčilení myslí na chudé. Mohli taky navrhnout, že se za ty peníze mohly koupit zbraně (což by v té chvíli bylo i pochopitelné). I když Jiří Mrázek ke jejich sloům o chudých v komentáři vtipně poznamenává, že cituji "je to podobné pohoršení jako, když vyhodíte kus chleba a někdo vám vyčte, že děti ve světě hladovějí, zatímco vy plýtváte. Málokdy se to sejde tak, že by ten, kdo se pohoršuje nad vyhozeným chlebem, sám něco posílal hladovým dětem. Většinou na ně myslí tím, že ten svůj chleba sní do posledního drobečku, aby se neplýtvalo."
Ale ke cti oněch mužů - učedníků a později apoštolů hovoří především, že tenhle příběh nezamlčeli. Nevytěsnili příběh, ve kterém byli zahanbeni. Ve všech evangeliích je zapsán....
Dobrý podnět v době postní přemýšlet - o příbězích, kde jsme byli zahanbeni, a o jejich zamlčování. Mám za to, že k benefitům víry patří, že ke svobodě Božích dětí patří i svoboda přiznat a vyprávět své nepovedené příběhy, příběhy o tom, jak jsem něco nezvládl, špatně odhadl, zklamal. Právě v jistotě, že díky Bohu - a jeho odpuštění - nás tyto příběhy nediskvalifikují, nedeklasují, neničí - a jejich vyprávění může někomu být pomocí….
O té ženě nevíme skoro nic. Jen to, že svou víru, svůj vztah k Ježíši vyjadřuje podivně, zvláštním činem. Nekomentuje ho. Nemluví, ani když je její čin zpochybněn - nehájí se. Ona prostě jen dává průchod svému citu, vyjadřuje - po svém - svůj vztah k Ježíšovi, svou lásku tím, že mu dává něco velmi cenného.
Ježíš se jí zastává. Ekumenický překlad říká trochu formálně: Vykonala na mě dobrý skutek. Ale tam je slovo krásný. Krásný skutek. Udělala pro mne něco krásného. Udělá to ovšem po svém, svou důvěru vyjádří, tak jak to ona cítí - a je to nestandardní a pro někoho i pohoršující.
Vezměme vážně, že Ježíš se zastává někoho, kdo svou víru vyjadřuje po svém, nestandardně, emocionálně, silně. Tady je spojující můstek k prvnímu čtení - ke králi Davidovi, který při převozu schrány úmluvy do svého města tak jásal a křepčil za doprovodu různých nástrojů. Čteme že dováděl, točil se a bujaře vyskakoval. Až tak, že jím jeho manželka pohrdla.
Ukazuje mi to k toleranci, pochopení, zastávání se těch, co svou víru vyjadřují nestanardním způsobem, trapným, pohoršujícím. Zastání se těch, co pro Hospodina zvedají ruce a tančí, nebo malují avantgardní náboženské obrazy, v jejich básni, co je modlitbou, jsou sprostá slova. Jejich divadlo je provokativní. Jejich písně jsou neučesané a kytary rozladěné. Ale tak je to jejich vyznání.
Učedníci - pojďme se teď podívat na ně - se diví. Kdoví, jaká jména bychom pro ni spolu s nimi našli my: Hysterka, extravagantní prostopášnice, lehkomyslná hýřilka. Co dělá, je opravdu společensky neúnosné. A to, co dělá, navíc nemá smysl, je to plýtvání, zbytečné, je to marnotratnost. Kdo má z takového chvilkového gesta užitek ? Dalo by se to draho prodat a rozumně použít.
Všimněme si, jak jsou učedníci aktivní při rozhodování o cizím majetku. Oni přece nejlépe vědí, co má žena se svou mastí udělat. Takových je, co vědí, co by měli dělat druzí se svým majetkem. Takových je, co vědí, co by měli dělat věřící...
Když dostanete krásnou kytku, je na místě vyčítat mu, že moc utrácel? Kdyby vám někdo z lásky předal loď v láhvi stavěnou ze sirek, řekli byste mu, že měl ten čas věnovat něčemu užitečnějšímu? To by přece znamenalo nepochopit a znevážit vztah, který se nedá měřit a posoudit mincemi. (Stejně jako malá kytka z lásky utržená na louce můpže mít nekonečnou cenu). Nedal nám Bůh city právě proto, aby v nás rozkvetly? Jistě, nemají nad námi vládnout, ale to platí stejně tak o chladném kalkulujícím rozumu. Ten totiž také dokáže druhé tyranizovat, když chce určovat běh věcí podle námi rozumně nastavených měřítek. (To přece musí každý uznat, že rozumně). Přesně jako ti učedníci.
Ježíš ty řeči učedníků o dobročinnosti odkázal do patřičných mezí. Nikoli k necitlivosti a sobectví, ale k umění dělat správné věci v pravý čas. A nadto - dělat charitu za své, ne za cizí. "Chudé máte přeci stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře. Mne však nemáte stále." Až do soudného dne můžete dělat charitu, kolik jen budete chtít. Ale tohle je ale můj jedinečný čas, těžký čas.
Další směr přemýšlení - Jak to je ? Jen to, co má praktické vyústění, jen to má hodnotu, jen to se počítá ? Má se všechno měřit účelností, užitkovostí, pragmatičností? Musí být ze všeho předně a vždycky užitek ? Copak třeba oslava Pána Boha, copak to není hodnotou samo o sobě? (některé klasické reformované katechismy praví: „Největším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z něj radovat, mít v něm potěšení.“) Dá se tohle nějak posuzovat přes užitečnost? Jak užitečné je třeba psaní duchovní písně a její zpěv a nácvik ? A nebylo by praktičtejší scházet se namísto kostela v kulturním domě? Proč investovat čas do pěkně svázané bible, když tentýž obsah může být nakopírovaný a secvaknutý sešívačkou? Jak změřit účinek modlitby ? A je to ztracený čas, když chválíme Boha? Když mu říkáme a zpíváme, že je náš Bůh a že jsem za to rádi? Jak moc je to efektivní, když čekáme při večeři Páně na trochu chleba a hlt vína?
To vše ostatní na cestě víry: odpovědnost a obětavost, citlivost k nouzi druhých atd., to je důležité, neodmyslitelné, to je jasné. Ale dnešní příběh, milí přátelé, je na druhé misce vah: abychom nepodlehli diktátu pragmatické doby, že měřítkem všeho je užitečnost. Ať zazní chvalozpěv na onu dávnou neznámou ženu, která učinila velmi neužitečnou věc a marnotratnou, když dala naplno průchod svému pohnutí, a vyjádřila - velice svérázně a originálně svůj vztah ke Kristu, svou lásku k němu a vylila mu na hlavu luxusní, předrahou vonnou mast za 300.000,- Kč. Zastal se jí sám Boží syn.
Její gesto přijímá. "Proč trápíte tu ženu? Nechte ji!" Je lidský, dokáže vytušit a zarazit trapnost. Sám prožije, brzy bude v podobné roli. Ježíš bude obklopen nepřátelstvím protivníků i neporozuměním od vlastních. (Ano, je ten příběh mezi dohodou mocných a dohodou s Jidášem) A mezi tím je blízko Ježíše ona, citlivá, emocionální nepraktická žena. Není sám. Ona mu vlastně dá najevo, co učedníci v Getsemane nezvládnou - být mu blízko, když to potřebuje, konkrétní, hmatatelná sympatie v těžkém čase.
A možná ani neví o tom, že pomazáním hlavy olejem byl označen král Izraele. Pomazaný - mašíach, tedy Mesiáš. Ovšem Ježíše čeká brzy smrt. Ona se ho jemně, něžně dotýká, když ostatní od něj dají ruce pryč. Je pro ni Pánem, i když se mu smějí, i když je sám, i když mlčí a i když umírá.
Investovat čas a peníze do někoho, kdo nemá budoucnost, kdo umírá. Být v blízkosti toho, kdo trpí, je sám, je na cestě na druhý břeh, to je doporučeno.
Bible nám ukládá, abychom si tu ženu, co udělala krásné gesto víry připomínali.
Tak tedy - ač víme - jak řekl Martin Luther, že "Bohoslužby je možné konati i v prasečím chlívku." tak o této ženě kážeme v hezkém kostele. A při Večeři Páně pijeme dobré (ne podřadné) víno z krásného nádobí, čteme z krásně svázané bible a těšíme se z krásného zvuku varhan. A ten příběh domýšlíme:
Blaze každému, kdo s Ježíšem spojuje své naděje, má ho rád.
Blaze každému, kdo se nebojí dát svou víru, svou lásku k Bohu najevo, byť po svém, překvapivě i originálně.
Blaze těm, co nesoudí projevy víry druhých a respektují jejich originalitu.
Vůbec blaze těm, co nesoudí a respektují originalitu druhých.
Blaze těm, co všechno nepřepočítávají na peníze a neptají se hned po účelu a výtěžku.
Blaze těm, co v Ježíši vidí Krále, i když je tento Ježíš právě na cestě ke smrti.
Blaze těm, co navzdory všem starostem a tíži přítomného času dokážou udělat pro druhého něco krásného.
Blaze těm, co jsou blízko umírajícím a udělají pro ně něco krásného.
Amen
______________________________________________________________________________________
Přímluvná modlitba:
Pane,
prosíme za odvahu vyprávět i naše nepovedené příběhy. Tobě, v modlitbě a v síle od Tebe i před druhými. Abychom byli pravdiví.
voláme: Pane smiluj se.
Prosíme za ty, co se projevují neobvykle, co se těžko zařazují, co vyjadřují svou víru jinak.
voláme: Pane smiluj se
Prosíme za ty, co jsou blízko umírajícím. Za práci lidí v hospicech a Léčebnách dlouhodobě nemocných. Za ty, kdo se o své umírající blízké starají doma.
voláme: Pane smiluj se
Prosíme za sílu pro všechny zdravotníky, lékaře, sestry, sanitáře, sociální pracovní za personál nemocnic a sociálních zařízení. Pomáhej jim v jejich službě v této těžké době.
voláme: Pane smiluj se
Prosíme za vnímavost ke kráse. Ať objevujeme krásu tebou ve světě nabídnutou, užíváme si ji, povídáme o ní. A prosíme za ty, co nic krásného vidět neumí, nebo nemohou.
voláme: Pane smiluj se
Prosíme za místa ošklivá, ponurá, kde je těžko - věznice, uprchlické tábory, země pod nadvládou násilí - dnes se přimlouváme za lidi v Barmě. I další místa hladu a bídy.
voláme: Pane smiluj se
Prosíme za práci charitativních organizací. Prosíme požehnej i práci Diakonie. Přimlouváme se za její projekt v Libanonu a prosíme za lidi tam.
voláme: Pane smiluj se
v tichosti ti svěřujeme své osobní prosby
a modlíme se společně….