Čtení: L 7,11-23
Text: Žalm 39
Milí přátelé,
necháme dnešní text rozeznít dvojím způsobem. Nejprve ten 39. žalm zkusíme přemítat, přežvykovat, vstoupit do něj, nechat se jím nést, plynout spolu s ním. Slyšel jsem jednu farářku, jak na začátku výkladu žalmu řekla: „Žalmy - to je moje potrava.“ Žalmy jako duchovní strava k přemítání, přežvykování.
V druhé části pak zkusím spíš přehledně formulovat: „Pět dobrých rad 39.žalmu.“ Podle nátury či temperamentu přijměte jedno nebo druhé, anebo obojí.
Hlavní postavou dnešního kázání není ani Abraham, Izák nebo Jákob, ani Mojžíš nebo David ani nikdo z proroků, ani Ježíš ani žádný apoštol. Hlavní postavou je jeden člověk. Neznámý, běžný, jeden ze 150, žalmista s číslem 39. Nic o něm nevíme, než to, co zní v jeho písni. Je zapsaná do bible, protože by se i nám mohla líbit. Mohli bychom se v ní dobře poznat, možná i nám by ten žalmový dres s 39 docela padne.
Protože jsme si taky někdy řekli: Budu dbát na svoje cesty - tedy rozumějte cesty života. Dám si bacha, budu se starat o to, jak žiju, co dělám. A řekli jsme to možná i před Hospodinem: Bože, já chci, aby moje cesty nebyly křivé, chci být na tvé cestě s těmi, co jdou upřímně a přímo, s tebou a za tebou.
Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil. Tak o to jde 39 nejvíc, ví že hrozí, že něco (pěkně od plic) řekne. Že řekne něco, co říct nechtěl, že řekne něco, co ho pak bude mrzet. A už to vysvětluje. Dokud budu před sebou mít svévolníka. Tak to je asi hlavní důvod sepsání žalmu. V jeho blízkostí je někdo, s kým je problém, kdo mu působí nepříjemnosti, zlý člověk, bídák či křupan či hulvát či ............. Možná to byl člen jeho rodiny, možná někdo, s kým je nucen úzce spolupracovat a stýkat se s ním. To je opravdu nepříjemná situace. Mít někoho takového před sebou. Zbavit se ho nejde. Dobře chápeme, že se náš žalmista bojí, že něco řekne. Nechci hádku, nechci být ten, kdo uráží. Budu držet na uzdě svá ústa, dám si do pusy roubík, já se znám, radši si dám náhubek, než abych něco neřekl. Prosím vás, bratře, sestro, dejte mi někdo leukoplast na pusu, já se jinak neznám. (Ano ano bratře žalmisto to znám.)
Zkoušel jsem to. Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý. Tutlal jsem to v sobě. Sžíral jsem se v sobě, ale křivé slovo jsem neřekl. Zmlkl jsem, vypadal jsem klidně a tiše. Ale tím se vůbec nic nezlepšilo. Naopak moje trápení se ještě víc rozjitřilo. Jak jsem na to pořád myslel.
Srdce mě pálilo v hrudi, v mých myšlenkách hořel oheň, napětí hrozné, byl jsem rozpálený jak papiňák. Vždycky když jsem toho ničemu viděl, zase se to rozjelo. A tak stále dokola a pořád stejně špatný. Když jsem mlčel.
A pak jsem promluvil. Ke komu? No k Bohu. Ano modlitba. Vykřikl jsem: Hospodine Jako když otevřete ventil, jako když se pustí stavidlo - tam jsem to mohl říci naplno, tak jak si to myslím, jak to vnímám, mluvil jsem jak o překot, padalo to země, radši ani nechtějte slyšet co všechno. A pak jsem zase dlouze mlčel a plakal. Kdo jiný by mi měl rozumět kdy ne Bůh. Mému mluvení i mému tichu.
Hospodine, kdy to skončí ? Kdy to všechno skončí. A kdy skončím já. Kolik mám života dnů? Ne to nevybádáme vědecky, nezjistíme ve hvězdách ani na spiritistických seancích. To je tajemství u Boha skryté. Vím, Pane, že mi to neprozradíš, ale já tu otázku stejně řeknu, to se smí: Hospodine, dej mi poznat kdy přijde můj konec. A kolik dnů je mi vyměřeno.
Náš život, vždyť je to jen chvilka, jako nic jsou moje roky ve srovnání s věčností. Člověk je jako pára nad hrncem, pomíjivost, hebel, mlha mlhoucí.
Je to opravdu - k smíchu nebo k pláči - jak člověk životem kráčí, i když je podobný stínu, jak je hlučný, marně se trápí, marně hromadí, nevěda ani kdo to podědí. Nadarmo člověk kvaltuje, shromažďuje a neví, kdo to pobéře. Sklidí, uklidí a zlikviduje. Hřmotí a kupí hromady - a neví ani pro koho. Vždyť to rez sežere všechny ty naše meče a auta i vyznamenání. Vždyť ani malým molům neodolají naše svetříky, kabáty a klobouky.
Ach Bože, v co budu doufat, co bych očekával, na co spoléhal, jakou mám naději ?
Když se zastavím a přemýšlím, o co se opřít, co odolá času a pomíjivosti? Když to všechno proberu tak vidím, že moje naděje je v tobě. Jen ty jsi stálý, stabilní, ty jsi moje naděje, čekám od tebe.
A prosím Tě Bože úpěnlivě: Odpusť mé - v různých překladech Pane píšou: nevěrnosti, přestoupení, provinění. Zní to tak vznešeně. Prostě stojím o to, abys mi odpustil, co jsem zvoral. Nezvlád. Pokazil. Neodtáh. Pokřivil. Zlomil. Minul. Zničil. Prosím ať se mi můj hřích pořád nepřipomíná, ať mě to už nestraší. Prosím přikrej to, ať už to zmizí z mého zorného úhlu, ať to zmizí z pracovní plochy na mém monitoru.
A jestli můžu ještě prosit, ať nejsem bláznům pro smích.
Hospodine, vyslyš mou modlitbu. Přijmi mé volání do svých uší. Nemůžeš přece mlčet k mým slzám.
Člověk je jen vánek, jen jako host, jako kolemjdoucí jako všichni moji otcové jsem. Vím to, že můj život je před věčností nic. A přece volám a prosím. Pro těch pár let co mi zbývají, anebo jen měsíce či týdny, co já vím. Přece to má smysl, volám a prosím: Dej mi odpočinout. Dej ať vydechnu, ať se zotavím, ať pookřeju, ať se můžu rozveselit. Dřív než odejdu a už nebudu.
-----------
Žalm 39 v podání skupiny Oboroh např.na https://www.youtube.com/watch?v=AX6-tD4bCl0
-----------
Autor žalmu se na svoji aktuální životní situaci dívá z celkového hlediska pomíjivosti lidského života.
Mohli bychom z žalmistova přemýšlení zformovat pět rad.
1. Rada (vzhledem k pomíjivosti lidského života): odložit hněv a vztek.
Je možné si vztek zakázat. Ale obvykle to moc nepomáhá - pořád ho srdce pálilo v hrudi a v zneklidněné mysli mu plál oheň. Žalmista se ovšem rozpomene na adresu, na které můžeme položit, vyložit, vykřičet všechen svůj hněv a vztek. Lepší adresa není. Sám Hospodin nám ji dal, abychom k němu mohli volat v soužení a úzkostech. Vždyť nevíme, jak dlouho tu budeme, člověk je jen vánek. A žít zbytek život s hněvem a vztekem ? Je to zbytečné, když je díky Bohu možno mnohé z nákladu hněvu a vzteku odložit.
2. Rada (vzhledem k pomíjivosti lidského života): přestat hromadit poklady
Nemá to totiž cenu. A není potřeba žádných kdovíjakých mocností, démonských sil či co. Ale obyčejný mol a rez a vezme to za své.
Soustřeďte se na zázemí, které vám nikdo nemůže vzít. Vzít vám můžou skoro všechno. Nebo to samo může vzít za své. Tak se soustřeďte na něco, co vám nikdo nevezme, co - obrazně řečeno – můžete deponovat v nebi. A budete to tam mít schované na lepší časy.
3. Rada (vzhledem k pomíjivosti lidského života): Přenechat plány Bohu.
Ne že by člověk neměl plánovat, ale abychom to celé naše plánování měli pod podmínkou - formuloval jí apoštol Jakub. Velmi moudrá: A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: "Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono." Jk 4,13-15 Velmi důležitá pro nás, co jsou nám plány posvátné a hroutíme se, když nevyjdou přesně. Člověk je jen vánek.
4. Rada (vzhledem k pomíjivosti lidského života): Žít vědomě
Každý den si uvědomit - jako dar, jeho hodiny a minuty, věcí kolem sebe si všímat a lidí a toho, co potkávám a být „při vědomí“, vnímat. Je to trochu klišé: „žít jako by to byl poslední den“
5. Rada (vzhledem k pomíjivosti lidského života): Řešit otázku viny
No ale to je strašné složité, řešit otázku viny, kolik papíru bylo napsáno, jak to rozhodnout. Ale ne sestro, bratře, to není na tobě ji řešit. Ty jsi, my jsme na druhé straně té otázky viny, mezi těmi, co jí nesou. A když se přidáme k žalmistovi „vysvoboď mne ode všech mých nevěrností“ - pravda chce to odvahu to přiznat, že nejsem ideální, dokonalý, ale že odpuštění potřebuju, ale tím už se ta otázka viny začíná řešit. Boží ucho není hluché a Hospodin přikrývá naše nepravosti, když k němu upřímně voláme a o odpuštění stojíme.
A abychom tomu skutečně uvěřili, proto poslal svého syna Ježíše, aby nám to s tím odpuštěním řekl, ukázal, zvěstoval, zpřítomnil. Taky pozváním k hostině.
Že ho poslal, to už je téma adventní. Tak nepředbíhejme. Ale těšit se můžeme. Amen