Žalmy - jsou tak lidské! Myslím, že právě to nás na nich přitahuje a zároveň také přivádí do rozpaků. Zdá se nám, že někdy je to až trochu moc. Když autor písně okázale zdůrazňuje svou nevinu, nebo dokonce přivolává na své nepřátele Boží hněv. To že je v křesťanské bibli? A přitom právě tehdy je nám žalmista tak blízký, když naříká na nespravedlnost, když chce aby někomu zakroutili krkem, možná jsou nám ty texty bližší než výzva milovat i nepřátele.
V žalmech se nic nepředstírá, ani nezastírá - třeba to, že na zemi existuje neštěstí a šílené trápení, že je nepřátelství, nemoc, smrt…. A že se zlé věci nevyhýbají ani lidem dobrým a zbožným. Nic z toho není v žalmech zatajeno, zamlčeno nebo vyretušováno. Žalmy nepožadují povinný křesťanský úsměv. A nepožadují ani falešný heroismus víry - ve smyslu: „křesťan přeci unese všechno“, „no to by tě ani nemělo napadnout“. Žádný stoický klid, ani odevzdané přijímání všeho těžkého. V žalmech je často boj i vzdor, výčitka, nářek i protest. Až nás zamrazí: „Procitni, proč spíš Pane? Bože nebuď zticha.“ Zarazí nás i to dnešní: Bože můj, proč jsi mě opustil ?
To je dost drsná výčitka. Bože Můj, proč ses na mě vykašlal, proč jsi pryč? Tam nestojí: „Neopouštěj mě!“ I to by byla legitimní prosba. Ale tady jsme dál. Mohl by to být výkřik opuštěné manželky: Proč jsi mě opustil? Nebo dítěte, které na někoho, komu je zvyklé říkat „můj“, volá, proč jsi zmizel, zdrhnul. (Když jsi můj). Ty, o koho jsem se opíral, ses vypařil.
Existuje chasidská historka - tatínek se synkem šli do lesa a synek se ztratil a bloudí a volá „Tatínku!“ Ví totiž, že dokud volá, má naději na záchranu, když přestane volat, tak už ji nemá. Elie Wiesel tuhle historku dává do souvislosti s holocaustem - přestaneme-li volat, pak už naděje na záchranu není vůbec.
Žalm 22 je výkřik člověka, co stojí o boží blízkost. Pocit opuštěnosti Bohem – to je také pocit lidí naší doby - i leckterého věřícího. Ano i víra má i tyto polohy, - ne nevěra ! Pocit, že jsem najednou Bohem opuštěn, anebo postupně se pocit, že Bůh je při mně, vytratil. I to patří do víry. Rozdíl mezi vírou a nevěrou v této situaci je, že víra to říká Bohu. Bohu vyčítá, že ho opustil – tedy je s Bohem stále ve vztahu – byť ve vztahu naštvanosti, vzteku, lítosti. Jsi distancovaný, vzdálený.
Druhá možnost je jen o malinko posunuta – říkat o Bohu, že mě opustil. Ta první – vyčítat Bohu – může být překvapivě cestou…. Tím, že adresuje něco Bohu – adresa má smysl, dokud píšu někam stížnost, je možné, aby se věc posunula.
Bůh lidem přiznal právo naříkat. Lidem zoufalým a protestujícím dává takříkajíc adresu na které si můžou stěžovat, i tudy mohou vstoupit v jednání. A může to být i začátek cesty k uzdravení - vložit svou starost do jeho rukou. Je dovoleno říct všechno, všechno ze sebe před ním vysypat. On to snese, (Bůh je všemohoucí i v tomto smyslu) že unese, co mu řekneme, i kdyby to bylo třeba naše přání, aby na světě někdo nebyl.
Ostatní možnosti jsou totiž horší - potlačit to a spolknout, vytlačit z mysli - to jde na chvilku, ale vyhřezne to jinak a jinde. Přestat s Bohem mluvit znamená přerušit spojení s pramenem života, to znamená přijít o možnost, aby On naši situaci proměnil. Mlčet je nejhorší, nekomunikovat. K pokoji se můžeme přiblížit až tehdy, když svůj hněv vyjádříme, vyznáme, přiznáme, že se vlastně zlobíme. Když hněv nepřiznáme, tak to dusíme, tak Boží pokoj přijmeme těžko.
Nedokážeme rekonstruovat, co přesně autora této modlitby trápí. Ale cítíme, že je mu příšerně. Volá ve dne v noci, je to trápení, kvůli kterému se nedá spát. Nevíme, zdali jde o nemoc, nebo něco psychického, nějaká vztahová katastrofa, neopuštěná vina, výčitky.
A popisuje to barvitě a dnes jsou pocity stejné
„jazyk mi přisedl k patru“ mám sucho v ústech
rozlévám se jako voda
všechny kosti se mi uvolňují – bolí mě celý člověk, Luther píše: počítám si své kosti
jako vosk je mé srdce
A on ten autor i říká, proč to říká – no jednak vím, že moji předci v tebe doufali, a tys jim pomohl, doufali v tebe a nebyli zahanbeni. Tak proto doufám, že mi pomůžeš, tak jako jsi držel ty přede mnou.
Bolest onoho člověka má i svůj společenský rozměr. Lidé kolem ho vůbec nepodporují, žádná solidarita, pomoc, útěcha, ale naprostý opak – posmívají se mi, pošklebují, mají ze mě legraci, mají jízlivé poznámky.. To strašně deptá.
Ti okolo jeho utrpení posilují. Ono to úponě nevyzní v tom biblickém znění: množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili, rozevírají na mě tlamu jako řvoucí lev. Smečka psů, zlovolná tlupa, (to může být i ve snech, smečka co pronásleduje, něco říká, výčitky, nadávky, co ve snech pronásledují…) jednorožec – tady prostě autor žalmu nadává, na lidi a používá při tom zvířecí metafory. Tak jako my – Bože, jsou na mě jako psi, jsou to hovada, volové, krávy, a tamten had ten, co je s ním, to je takový chameleon, ten, ten je jenom osel a tamtem, to je jen taková lama, ale tenhle to je fakt zvíře, to dobytek, prase, to se nedá jinak říct. Možná vás to zarazilo – ale žalm je modlitba zprostřed života. Člověk opuštěný Bohem, a posměch protivníků jeho zoufalství umocňuje.
A pak - pak je v textu pauza.
V ČEP – pomlčka
A tys mi odpověděl. Neodpovídáš…. (to známe, když nepřichází dopis, úřední vyrozumění, nebo osobní smska.) Neodpovídá a odpověděl. Vztah je, obnoven. Komunikujeme…
Vůbec – ta hlavní prosba byla Nebuď mi vzdálen – 2x to tam je. Ta prosba nebyla vyřeš to, ale Buď mi blízko, nebuď mi vzdálen. Buď – i v téhle situaci se mnou. (To mimochodem velmi dobře souzní s žalmem 23 – i když půjdu údolím stínu smrti – TY SE MNOU Jsi. Ne že to údolí zmizí, nebo mě se nebude týkat, ale že v tom všem bude Bůh se mnou, to je to hlavní v prosbě. Nebýt sám. Aby byl Bůh se mnou.)
A pak vděčné pokračování. Nevíme jak, proč. Čím, najednou pokračování vděčné. Ono i ta Mendelssohnovo zpracování Žalmu 22 začíná v moll – tónině smutné a přelomí se do dur, nadějné, vděčné, ale vlastně úplně jsem nepoznal, jak se to udělá a kdy to přesně je. To je tajemství.
Něco se stalo. Katarze, uzdravení
Uzdravil se? Nepřátelé odešli? Anebo získal žalmista nadhled, jiný postoj ke své situaci….
Možná ho ke změně smýšlení někdo přivedl, tu možnost mu zvěstoval. Někdo přijde k zoufalému na návštěvu a dodá mu odvahu, nabídne pomoc. Nebo se ztrápený začte do knihy, a tam mu autor pohled víry před v literární formě. Otevře bibli a tam někdo mluví o božích činech věrnosti, které známe. Jde kolem kostela a slyší zpívat pěvecký sbor píseň o boží blízkosti v nouzi, nebo jde byť i jen ze zvyku do kostela a tam ho osloví jedna věta z kázání, nebo ho poponese společenství, nebo osloví obrázek dítěte z Nedělní školy. A on začne zpívat píseň o důvěře a naději.
Dokonce časem i referuje, aby ostatní povzbudil, a poví svůj příběh. (svědectví se tomu říká…..) A malý příběh má poměrně velký dosah a dopad
Možná si řekneme, jestli on trochu nepřehání a nenaparuje se, když řekne, že to bude až znamením pro všechny národy a dálavy země.
Jenže ono to tak vlastně je. Na začátku byl asi nějaký konkrétní příběh, ale ten už je rozmlžen – a v tom je vlastně jeho potenciál – protože ho v té větší obecnosti mohli použít další a další lidé, mohli si žalmistovu řeč vypůjčit pro svou situaci. Tak žalmy obnovují řeč. Lidem, kteří jsou v takovém smutku, úzkosti, depresi, že jim řeč dochází, žalmy nabízí propůjčují řeč, pár slov, úryvek, který jim pomůže vyjádřit se.
Ten žalm má tento potenciál, – je ostrý zoufalý, s výčitkami, posměváčci se titulují zvířecími jmény. Má takový potenciál, že ta slova Bože můj, proč jsi mě opustil – použil sám Boží syn. Na kříži. A tak stejně smíme i my volat – pořád v rámci víry.
A pak byla pauza, pomlčka, od pátku do neděle. Od Velkého pátku, do velikonoční neděle.
A pak: Tys, Bože odpověděl. Amen