Základem dnešního kázání a kantáty, kterou bezprostředně po něm uslyšíte, je sedmnáctý verš ze třetí kapitoly epištoly Koloským.
Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
Rozdělení prostoru, rozdělení času – to je téma dnešního kázání.
Nejprve krátký pohled do Starého zákona. V té době měli lidé za to, že v určité oblasti vládne místně příslušný bůh, božstvo. Božstva měla v rámci tehdy známého světa takové obvody. A když člověk žil v oblasti, kde vládl dejme tomu bůh Marduk, nebo Kémóš, tak ho alespoň formálně ctil, protože bylo jasné, že je to jeho oblast a tam je uctíván. Stejně tak Izrael. To je prostor, kde vládne Hospodin, tzv. zaslíbená země.
Přemýšlel jsem už dávno, zda by se nad tímto tématem dalo postavit kázání – když člověk mnohokrát ve SZ čte o Izraelcích a jejich potýkání se sousedy Edómci, Moábci, Amónci, Aramejci a Pelištejci, kde působí jejich bohové. Napadlo mě zkusit hledat paralelu v tom, že v našem světě jsou také různé okrsky, kde se lidé chovají podle pravidel, která nastavuje jaksi ten příslušný mikrosvět. Např. svět sportu, nebo obchodu/ekonomiky, svět skautů, zdravotnictví je takový mikrosvět, nebo hudební branže, nebo věda, atd. V každém z oněch obvodů panují různé zvyky, nepsaná i psaná pravidla, která člověk, který tam chce působit, bere na vědomí, více méně se jim přizpůsobí, převezme je, akceptuje… (to je asi přirozené) Někdy je to zajímavé, když potkáte nějakého svého známého v jiném kontextu – znáte se ze skauta a on se v orchestru nebo ve vodácké hospodě chová trochu jinak, ale pokud ho potkáte jako obchodního zástupce nebo v laboratoři, tak ho možná ani nepoznáváte…. A možná i sami sebe takhle nacházíme, že možná i docela nevědomky přepínáme z jednoho modu do druhého. Asi se tomu nelze vyhnout… i když, můžeme o tom popovídat. A co má být pointou tohoto přemýšlení?
Izraelci postupně zjišťovali, jak je možné mít víru i za hranicí zaslíbené země. Definitivně to (s radostí) objevili v Babyloně, v zajetí. Objevili Hospodinovu univerzalitu.
Tedy že člověk může být v různých obvodech a okrscích, a přidat se k mluvě, humoru, pravidlům…. Ale tím se nezříká svého základního životního nastavení víry. Nemusí ji odložit u vstupních dveří. A zároveň asi bude vnímavý – může všimnout, jestli se tam neuctívá nějaký bůh, božstvo…. Kde by to kolidovalo s vírou v Boha, o kterém píše bible a kterému důvěřujeme. Ono se může stát, že v obvodu obchodně ekonomickém se zdar a zisk (což není nic špatného) stane bohem, a člověk ho (možná nejdřív nevědomky začne uctívat) a je kvůli němu schopen třeba lhát nebo podvádět, nebo se upracovat. Anebo v oblasti sportu – jistě není divu, že se trénuje pro výhru, ale pokud se úspěch či medaile stane bohem? Tedy tím, co je nejvyšší a čemu člověk obětuje všechno, a kvůli tréninku přestane navštěvovat příbuzné, kvůli růstu svalů se pustí do dopingu, atd. tak je to špatně. A já nevím, v hudebním okrsku se může stát, že čistota a dokonalost se stanou božstvem, takže se ztratí radost z hudby a možná i pár kamarádů, kteří nebyli úplně přesně v rytmu… Anebo touha po výsledku výzkumů vidí rysku na teploměru přece o něco blíže výsledku, který bychom potřebovali.
To vše jen jako příklady. Biblická víra – mám za to – objevila: Můžeš být kdekoli, můžeš dělat cokoli, jen u toho nezapomeň, kdo je tvým bohem. On je Bohem v zaslíbené zemi, ale i když musíš utéct k Pelištejcům (jako David) i když tě odvlečou do Babylona. I tam je tvým Bohem, ty můžeš tam dělat kde co, hospodařit, kulturu dělat, vzdělávat se, ale stále v odpovědnosti tomu, který je Pravda, Odpuštění, Radost.
A nejen jaksi defenzivně (že tě to neohrozí) ale naopak ty to tou vírou, co ti dává Bůh, proměníš – a obchod bude spravedlivější, kultura vkusná, sport férový, zemědělství ohleduplné k přírodě atd.
Náboženství vůbec mají takovou tendenci rozdělovat prostor, čas, lidi, věci – na posvátné a obyčejné. Na prostor, čas, lidi věci sakrální a prostor, čas, lidi, věci profánní. Na čisté a obyčejné, na to, co je jakož bohu blízké a to normální. Mám za to, sestry a bratři, že Ježíš tohle rozdělení zrušil.
A chci to zdůraznit a říct, protože slyším od různých lidí věty jako: no já mám pane faráři takové fakt duchovním věcem vzdálené povolání – já jsem prodavač, úředník, já nemám takovou tu pomáhající profesi, víte, my hodně času věnujeme zahradě, nebo stavění modelů letadýlek, já vím, že to člověka k Bohu moc nepřivede, ….. atd. atd.
Ježíš rozdělení na svaté a všední, posvátné a běžné zrušil. Svědčí o tom i určité symbolické činy – třeba uzdravení v sobotu (ve svatý čas), nebo třeba to, že ve chvíli Ježíšovy smrti se roztrhla chrámová opona (tedy už není oddělen nejsvatější prostor od toho svatého (chrámu) který je oddělen od zbytku města). Ježíš to sousloví neřekl, ale po něm teologové, refomátoři určitě – „Bohoslužba všedního dne“. Vše lze vztáhnout k Bohu. Naše práce, náš odpočinek, naše záliby, vše může být bohoslužbou.
Pomůžu nám ještě jedním veršem, na který jsme nedávno narazili při biblické hodině: „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.“ (1 Tm 4,4-5)
V době novozákonní byly tendence něco zakazovat, třeba pokrmy, nebo vyzdvihovat askezi. Ale apoštol říká: netřeba, nic není samo o sobě špatně. A ke všemu je možné mít dobrý přístup – ke všem činnostem, i věcem. Pokud k tomu přistoupím s děkováním a s otázkou, k čemu to bude dobré a kde je nebezpečí.
Věci i činnosti samy o sobě špatné nejsou, jde o směr jejich užití – proto i v tom dnešním verši jsou důležitá ta slovesa cokoli mluvíte nebo činíte…. Nůž je neutrální, kladný je když krájím maso či jablka, negativní, když někoho ohrožuju. Nakonec i pistole může být použita špatně i dobře (třeba k obraně před násilníkem). Stejně se dá použít negativně i pozitivně – já nevím: vliv, znalost zákonů, výřečnost, peníze, schopnost ovlivnit mínění lidí, svaly….
A udělal bych ještě o krok dál – a ten směr nám ukázal i Pavel Hošek v přednášce před 14 dny, když referoval jak intenzivně chasidští židé vnímali, že celá země je plna Boží slávy, a že při kontaktu se vším můžeme děkovat, či jen myslet na Boha. Když vidíme strom, svítící slunce či slyšíme kuňkání žab.
Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. Modlitba, nebo jen myšlenka směrem k Bohu posvěcuje cokoli. Myšlenka na Boha nemusí být jen před jídlem, může být když ráno otevřu oči a když pouštím vodu ve sprše (díky Bože, že máme vodu, prosím, ať jí užívám rozumně), když se oblékám a dívám do denního plánu (díky Bože že mám co dělat), cestou do práce při pohledu z tramvaje....
Narazil jsem na jednu knihu modliteb - myslím že byly irské, kde se nabízely modlitby k úplně konkrétním situacím – při věšení prádla, při dojení, při sečení, atd.... Ano to vše se může stát radostí ze života, ze života před Bohem. Když natírám plot, když hledám hlouby, když dodělám uzávěrku. Když se ohřívám o hrnek s čajem ...
A ještě jedna věc – čiňte ve jménu Ježíše Krista. Dělat něco něčím jménem, to je jakoby tam ten dotyčný byl. Překlad bible Slovo na cestu překládá ten náš dnešní verš: Všechno, co činíte a mluvíte, dělejte tak, jak by to na vašem místě dělal Kristus. To je výborná pomůcka, měřítko.
Rozdělení prostoru, rozdělení času – to jsem nahlásil jako téma dnešního kázání. Ale pointa je právě opačná – jde o nerozdělení prostoru, nerozdělení času. Žijeme v jednom světě, žijeme jeden život.
A proto všechno, cokoli mluvíme nebo děláme, čiňte ve jménu Pána Ježíše. Nemusíme být rozdvojené osobnosti. Za to děkujeme Ježíši Kristu. Že spojil nebe se zemí, že při jeho smrti se roztrhla chrámová opona. A je jeden boží a zároveň náš svět, náš a zároveň boží.
A my nemusíme být nervózní a zjišťovat, v prostoru kterého boha či božstva se nacházíme, abychom se začali chovat jinak (tedy abychom ho nerozhněvali a dařilo se nám dobře).
Můžeme dělat cokoli, a (třeba jen kratičká) myšlenka na toho, který ztělesnil lásku na 100%, nám ukáže, aby to bylo k dobrému – nám i těm okolo. Amen