Čtení: Iz 35,3-10
Text: Mk 5,1-20
Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů. Ti zlí duchové ho prosili: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce. Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se. Ti, kteří to viděli, vyprávěli jim o tom posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo. Tu počali prosit Ježíše, aby odešel z těch končin. Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním. Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.
___________________________________________________________
Sestry a bratři, milí přátelé,
napínavý příběh - o nemoci, která člověka změní k nepoznání, příběh o bezmoci těch, kteří byli kolem něj, příběh o pomoci z druhého břehu. A také o tom, že blízkost Boží moci kupodivu nepřinesla všeobecnou radost.
Učedníci a Ježíš přistávají se svou loďkou na druhém břehu jezera. První, co na pobřeží spatří, je hřbitov. Město mrtvých, Nekropolis. A jednoho člověka - formálně ještě živý, ale de facto zaživa mrtvý. Žije tam o samotě, křičí, ničí sám sebe a nikdo mu nedokáže pomoci. Bojuje s něčím v sobě, čeho je na něj moc. Čteme, že je posedlý. Už to slovo hodně vysvětluje: někdo je v jeho sedle, někdo jiný je nad ním, řídí ho jiná moc a určuje, co bude dělat - tak jako jezdec v sedle určuje, co má dělat kůň. Ten člověk je řízen cizí zlou silou - to vidíme - vždyť je uprostřed hrobů a bije do sebe kamením - to může dělat jen někdo, kdo sám sebe neovládá, koho řídí někdo jiný, zlá síla, která má nad ním navrch, je v jeho sedle.
Známe lidi všeličím posedlé. Třeba prací nebo sportem, počítačovými hrami nebo facebookem. Lid posedlé dietami a touhou být krásní, taky lidi posedlé penězi, alkoholem, svou kariérou, někdo je posedlý sám sebou, svou důležitostí a touhou vyniknout, další je posedlý touhou se pomstít. Anebo naopak touhou všem pomáhat, atd. Lidé zaujatí a zapřažení nějakou hodnotou natolik, že určuje veškeré jejich konání, že je neustálým motorem jejich jednání a uvažování. Už vlastně ani sami neurčují, co dělají, ale jsou ve vleku své posedlosti. Mnohdy si také říkáme: To přece není on, jak ho znám, co to do něj vjelo, co to na něj sedlo, on je úplně posedlý, je to úplně jiný člověk.
Ten člověk do sebe bije kamením. Ano, posedlost, když člověka pohltí - taky vede k sebedestrukci - že člověk sám sobě ubližuje - když nejí a moří se dietami, když pije, nebo jezdí rychle na motorce, když si píchá drogy, sám sobě ubližuje, když se soustředí jen na to, aby pěstoval svou pověst a jiný zase všechno přepočítává na peníze. A všichni tím sami sebe ničí, pracují proti sobě - aniž by si to uvědomovali. A jak v tom vězí, tak už to ani nevidí a už vůbec se tomu nedokážou vzepřít.
Je to silnější než oni. To ostatně potvrzuje i sdělení: „Mé jméno je legie, poněvadž je nás mnoho." Legie Římanů - obsadily cizí zemi, aby ji vysáli. Legie je dobře organizovaná, těžko s ní bojovat. Vlezou vám všude. Posedlost je podobně ničivá, spolčená se smrtí, těžko nepřemožitelná a destruktivní jako cizí armáda.
Četli jsme ten text s několika skupinami mládeže po rolích: vypravěč, posedlý, duchové, Ježíš. A tady na místě, kdy se Ježíš ptá: “Jaké je tvé jméno?“ dochází obvykle ke konfliktu - odpoví ten kdo čte posedlého i ti, kdo čtou duchy. A to ukazuje na jednu důležitou věc - že ten nečistý duch se jmenuje legie, ne ten člověk. Ten člověk není nečistý, démonský, je jen dočasně obydlený démonem, který ho nutí, aby jednal sám proti sobě. Dočasně umístěné vojsko. Ten člověk je jinak dobrý - bez posedlosti by se s ním dalo žít. Všimněme si, že Ježíšovi jde předně o člověka - bere ho vždycky ne jako člověka zlého, ale jako člověka nemocného zlem. Ježíš lékař.
Někteří se ho pokoušeli zkrotit, čteme v textu. A jistě u toho prožívali velkou bezmoc. Nikdo ho nedokázal spoutat ani řetězy, vždy je roztrhal.
Podobnou bezmoc prožívají ti, co se i dnes snaží pomoci bližnímu, který je něčím posedlý. Málokdy se toho dotyčný dokáže zbavit sám.
Musí je z toho někdo dostat. Nněkdo odjinud, ne z branže, ne z party podobně posedlých….někdo odjinud, z druhého břehu.
Ježíš přijíždí z druhého břehu.
Ten příběh nese také dosti osobní otázku: Kdo je vlastně v mém sedle? Kormidluji svou loď já, anebo někdo jiný, nějaká jiná síla, věc, člověk, idea? Neotročím něčemu? Kdo je za volantem mého života? Kdo je můj Pán?
Ježíš přijíždí z druhého břehu - tedy Ježíš ne jako produkt naší společnosti, náš reprezentant, esence toho nejlepšího, co lidstvo může nabídnout. Ne. Ježíš přijíždí do naší společnosti, jako reprezentant toho božího, toho jiného, toho pravdivého, toho laskavého, toho svobodného. Z druhého břehu do naší „nekropole“, kde leckdo jen tak přežívá, (a není těch lidí v samotě a v depresi a v sebeubližování vůbec málo) přijíždí do našich končin, kde leckterou posedlost a závislost snažíme se zvládnout, ale jde to těžko...
Když se blíží Ježíš, démoni vidí, že musí pryč. Jsou to pro nás trochu těžko představitelné věci - to stěhování duchů .... Snad se v tom zrcadlí zkušenost tehdejších lidí, že zlo nejde zničit úplně. A když se ti duchové dostanou do vepřů, hned běží střemhlav do moře - utopilo se jich dva tisíce. Opět sebedestrukce. A ty člověče, díky Bohu, můžeš jít domů. Z místa smrti zpátky do života. Duch nečistý je pryč, Duch boží, Duch života má prostor. Obyvatel hřbitova - ze společenského hlediska vlastně už mrtvý člověk - je opět živý, mluví srozumitelně, nezraňuje se, nekřičí a vrací se. Končí jeho příliš hlučná samota.
Hle gerasenští, váš spoluobčan. Ale co to? Žádná radost, sousedé se zděsili. Zděsili se Ježíše - ten musí být mocný. To může být i nebezpečné. Být nablízku někomu mocnému - to může být zrádné. Udělal něco dobrého, ale kdo ví, čeho všeho je schopný…
Dva tisíce mrtvých vepřů a v uvozovkách „jeden uzdravený obecní blázen“. To je vlastně dost vysoká cena. Dnes by to bylo patrně víc než pět milionů korun, možná i dvojnásobně. Tu ztrátu poneseme všichni, bude nás to nutit se uskromnit. Ježíši, jdi raději pryč. Nechceme, abys vnášel neklid do našich pořádků, nechceme měnit své role, my jsme na to tady zvyklí, víme, kdo je co zač, a tak… a nechceme žádné změny. Vrať se, odkud jsi přišel.
A co my, chceme aby Boží moc skutečně platila a prosadila se? Chceme skutečně, aby na zemi začaly platit zásady jeho království a děla se jeho vůle? Anebo nám vlastně vyhovuje to, co je. Máme mnohá přání, třeba o spravedlnosti ve světě, o chlebu pro chudé, aby se všichni lidé na světě měli dobře, měli vzdělání, aby bohatí nevládli chudým a nezotročovali je, přejeme si nezničenou přírodu ……. ale uvědomujeme si, že to něco stojí? Kolik má vlastně cenu život člověka? A kolik zaplatil za člověka Bůh?
Závěr příběhu je překvapivý. Vděčný uzdravený se chce přidat k Ježíšovi – je mu vděčný, chce být jeho učedníkem a následovat ho. Ale možná chce také odejít pryč z místa, kde žil. Protože - budou mu ostatní věřit, že už je vyléčený? Může se vůbec vyléčený člověk vrátit do své rodné vsi? Nezůstane přece jenom pochybnost.... ? Nebude to pořád špinavý, podezřelý, „ten ze hřbitova“, víte kdo? Jak silný je takový cejch? Věříme v Boží moc očištění, obrácení člověka, v nový začátek?
Ježíš mu ale odejít nedovoluje - má zůstat a být sám svědectvím sousedům a příbuzným. To bude autentické, ale také velmi těžké. Svědčit o víře a dělat misionáře daleko, v cizích městech a zemích, to - přeženu - to umí každý. Ale být svědkem víry před sousedem, příbuzným, známým - to je teprve odvaha. Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš a všichni se divili.
Divení je začátek. Schopnost úžasu - to je začátek, abychom mohli uvěřit, že se děje něco nového, neobvyklého. Že je nám blízko Boží syn mocný, schopný proměnit naše životy, i životy lidí všelijak posedlých. Úžas, že je možný nový začátek že božího království vstupuje do života lidí na druhé straně. „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Ale nejen s lidmi tam na druhé straně. „Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.“
Pane, prosíme tě ať i my prožijeme onen svatý údiv nad tím, jak obnovuješ život. Jak vystrčené vracíš zpátky mezi lidi. Dej nám radovat se z toho. Pane, přijď se svou uzdravující mocí i k nám. Amen