Introit: Žalm 51,9-12
Čtení: J 13,1-15
Text: L 22,24-27
Písně: 639, 648
Milí přátelé,
bývalo v tehdejší době, v tehdejších krajích, také u Židů zvykem, že otrok umyl před hostinou nohy všem hostům. Tehdy se chodilo po prašných cestách, bosky nebo v sandálech a podle toho vypadaly i nohy - bylo nanejvýš smysluplné zbavit je prachu. Navíc umytí přineslo příjemné osvěžení. Protože však tehdy nenosili sandály zdaleka všichni, byly nohy často i zraněné. Poté, co otrok nohy umyl, opatrně je prohmatal a prohlédl, zda nejsou poraněné. Následně je potřel olejem, což byla v antice oblíbená regenerační procedura. Četli jsme, že takovou otrockou službu prokázal Ježíš svým učedníkům - postaral se o jejich nohy.
Janovo evangelium, ve kterém je tento příběh zapsán je nejmladší ze všech čtyř. A jako jediné z nich neobsahuje při vyprávění o Poslední večeři slova ustanovení večeře Páně. Namísto toho čteme o umývání nohou. Evangelista Jan píše v době, kdy už mladá církev a její bohoslužby začínají mít pevný rámec a večeře Páně v něm má své místo. A i z jiných textů se můžeme dozvědět o nebezpečí, do kterého se některé sbory tenkrát dostaly - totiž, měli za to, že slavením svaté Večeře Páně Ježíšův odkaz drží dostatečně. (ano, bylo to odjakživa a je dosud velkým nebezpečím božího lidu, že má za to, že splněním obřadů a symbolických úkonů je před Bohem vystaráno.) Takže poté, co si čtenář evangelia 3x přečte na památku Ježíše ustanovení večeře Páně, ve čtvrtém evangeliu je mu připomenuto, že obsahem Ježíšovy památky je právě služba - symbolicky ukázaná jako mytí nohou . Tedy k tomu poslednímu, co sdílel Ježíš s učedníky patří slavnost chleba a vína, ale také služba potřebným, laskavá pozornost k druhému, služba odpuštěním.
Je pravda, že ve chvíli, kdy se krátí čas, konec nějaké stanovené doby, tak se mnohem zřetelněji ukazuje, co je skutečně podstatné. Když se blíží závěr něčeho, tak to člověka mobilizuje, aby vyjádřil, o co doopravdy jde, co je mu důležité, případně aby to rovnou uskutečnil. Poslední dny dovolené - se mobilizujeme, abychom stihli to nejdůležitější, nejhezčí ještě před odjezdem navštívit. Poslední večer letního tábora nesmělý mladík přece jen vyzná lásku dívce, protože hrozí, že by ji už nemusel nikdy vidět. Na konci návštěvy si najednou člověk dodá odvahu říct to podstatné. (Je to tak, sestry a bratři, často teprve, když se po příjemně strávené hodince na návštěvě sbírám a už si v chodbě oblékám kabát, zazní: Pane faráři, vlastně jsem s vámi chtěl mluvit ještě o tom a tom.) Nejintenzivnější je tato zkušenost ukráceného času v blízkosti smrti. To prožíváme život silněji, intenzivněji, do hloubky. To je poslední čas, kdy je možné říct a ukázat, o co člověku vlastně jde, co má smysl, co je klíčové, co je podstatné. Co člověk chce, aby po něm zůstalo. Tlak ohraničenosti dává zaznít tomu, co má znít i dál.
Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci. Nastává čas pro to nejpodstatnější, chvíle, kdy odhaluje, oč jde. A sděluje to po způsobu starozákonních proroků názornou akcí, je to kázání dramatizací, divadlem. Je veskrze civilní. O Bohu tu nepadne ani slovo. Na scéně je pouze Ježíš, umyvadlo, lněný ručník a špinavé nohy učedníků. Ale je z toho zcela zřejmé: To poslední, co Ježíš dělá, je že slouží, o to mu šlo.
Je to vlastně velká změna rolí, překvapivá … podobně překvapivé bylo, když v roce 2013 probíhal obřad umývání nohou ve Vatikánu. Je to taková tradice, že papež po vzoru Krista umyje nohy 12 mužům, obvykle kardinálům nebo kněžím. Ovšem nový papež František šel tenkrát na Zelený čtvrtek do nápravného zařízení pro mladistvé delikventy a tam umyl nohy mladým zločincům.
Chtělo by se říci: "To nevěděl, co jsou ty lidi zač ?" Ale všimněme si, že v dnešním biblickém textu je výslovně napsáno: "Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu…. atd." I Jidášovi posloužil, i když věděl, co je ten chlap zač.
A v roce 2016 myl nohy uprchlíkům - mezi nimi i muslimům a jednomu hinduistovi a loni dvanácti vězňům, a byli mezi nimi i odsouzení mafiáni. Ne slovy ale činem, provokativním, ale naprosto zřetelným kázal. Všem je jasné, co chtěl říct.
Sloužit - o to jde, bez předsudků, bez bariér - o to jde. Myslím, že ten Ježíšův odkaz, tu výzvu chápeme.
Jenže - je to ještě trochu složitější. Ono to může být i tak, že sloužit, to my bychom brali. Protože…. protože i ve službě se člověk může cítit hrdě, jako ten, kdo život zvládá, kdo je schopen mít vždycky vyrovnané účty a ještě má na rozdávání, sloužit můžu jako ten, kdo od nikoho žádné milosti nepotřebuje. A dokáže velkoryse dát těm, co potřebují - rozuměj těm, co život nezvládají. Pak je taková "služba" především potvrzením vlastních schopností, nadřazenosti nad potřebnými, sebe-ujištěním, že na tom nejsem tak špatně jako oni. Cítíme, že taková Kristovská služba není.
A tak kurs křesťanské služby, tak jak ho pro své učedníky pořádá Ježíš, má nejprve překvapivou lekci, kterou nelze vynechat. Totiž uvědomit si svou potřebnost. A je to skutečně těžké - přijmout také svoji potřebnost, nechat si posloužit, přiznat si, že i já se bez služby druhého neobejdu. A jsou to často právě ti nejochotnější lidé a jsou to často lidé věřící, co nejsou schopni přijmout nějakou službu, snést pomyšlení, že bych někomu zůstal něco dlužen, že by můj život někoho nějak zatížil, něco stál, že by kvůli naší nedostatečnosti musel někdo udělat něco za nás a pro nás. My přece nepotřebujeme pomoci.
Jenomže zrovna o tomhle je ta Ježíšova hygienická lekce – o čistotě života, kterou si člověk sám zajistit nedokáže, o čistotě života, kterou může přijmout jedině jako dar. Kvůli téhle čistotě našeho života se Ježíš sklání s umyvadlem, kvůli ní se snižuje do plének, do chlíva a kvůli ní se ponižuje nakonec až na kříž. V tom tkví jeho služba. Očišťuje od hříchu. Odpuštění. Odpuštění je námaha, při které se jeden nasazuje, aby život druhého neurčovalo to, co si nadrobil. Aby náš život kvůli naší nedostatečnosti nezůstal vězet ve špíně, špiní se s ní Ježíš sám, ponižuje sám sebe a namáhá se. Celé jeho působení bylo namočením se v lidské špíně, abychom mohli být čisti. A kdo nedovede přijmout, že je to i kvůli němu, ten prohlašuje Ježíšovo dílo pro sebe za zbytečné, ten se z něho vydělí. A kdo si to nechce nechat líbit - tak jako teďka Petr, uslyší to natvrdo - tak jako Petr: Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.
K přijetí té milosti patří i důvěra, že to, co Ježíš udělal, stačí. Už za Jana, byli pravděpodobně ti, kdo víru měřili podle množství svých náboženských prožitků a chtěli mít plnou míru. "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!" Maximalisti. Ze strachu maximalisti. Jim, jako Petrovi, Ježíš říká: „Dejte si pohov. Co bylo třeba, to jsem už pro vaši čistotu udělal. A ten, kdo tomu opravdu věří, víc nepotřebuje. Stačí mu symbol, který ho na to upamatuje.“
Teď je teprve, bratři a sestry, čas na to, abychom slyšeli, že tu Ježíšovu roli máme naplnit i my, že začít se namáhat kvůli špíně druhého. Být služebníkem není nic nedůstojného, je to práce mistrovská. Teď si ji snad už nespleteme jenom s úslužností, se servilitou nebo lacinou dobročinností. To mytí nohou, služba může mít různé formy. Může jít o sociální výpomoc - prací, darováním času nebo peněz. Může jít o službu odpuštěním. Může jít o doprovod při hledání víry, Může jít o trpělivost s někým neskladným, … mnoho podob má služba druhým….
Mám naději, že poté, co také nám Ježíš posloužil - (a někomu možná takřka násilím přes jeho slepotu potřebu této služby ukázal a vnutil) budeme umět sloužit bez povýšenosti, bez blahosklonnosti, bez pocitu spasitelství a nebudeme v tom ani hledat vlastní čistotu a ospravedlnění. Nejsme na tom v zásadě jinak. Když druhým sloužíme, tak nikomu neděláme žádné milosti. Jenom tak vděčně potvrzujeme, co jsme sami dostali.
A že se ve službě, v ponížení ukazuje Kristova velikost, to je jedno z tajemství velikonoc. Amen