U notáře 17.10.2021
Čtení: Sk 9,1-19
Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi 2 a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. 3 Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. 4 Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" 5 Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. 6 Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." 7 Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. 8 Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. 9 Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. 10 V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." 11 Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí 12 a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." 13 Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. 14 Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno." 15 Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. 16 Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno." 17 Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." 18 Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. 19 Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.
Text: Ex 19,3-6
Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: "Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: 4 Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. 5 Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. 6 Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele."
_______________________________________________________________________________________________
Bohatý strýček nebo tetička v Americe. Nesnili jste o nich někdy ? Že se nečekaně u vás objeví právník a sdělí vám, že jste bohatí dědicové. Báječná představa. Peníze, pro které člověk nemusí udělat ale vůbec nic. Ani ten tiket do sportky nemusí vyplnit a zaplatit. Prostě dostat dědictví. Ale asi právě proto je to tak pohádkově ojedinělé - protože dědictví je obvykle výrazem vztahu. Ať jde o velké nebo o malé věci, vždycky je tu napřed vztah, který se v tom dědění zrcadlí. Pozitivně především vztah předků k dětem, vnoučatům nebo k přátelům, pokud jde třeba o vědce, tak ke spolupracovníkům, kterým něco odkáže. Může to být i vztah k nějaké organizaci, třeba i k církvi, na kterou někteří lidé pamatují ve svém odkazu. Negativně se v závěti zrcadlí vztahy pokažené, ztroskotavší, příběhy o vydědění.
Dědicové se obvykle snaží naplnit vůli toho, kdo jim něco odkázal.
V bibli se také píše, že lidé dostali dědictví. My tu knihu nazýváme Starý a Nový zákon - ale v mnoha jiných jazycích je tam slovo testament - tedy svědectví, závěť, poslední vůle, poslední ne ve významu časovém, ale co se týče kvality – rozhodující vůle. To, co mluví Bůh se prosadí s konečnou platností. A také jeho testament je výrazem vztahu který má k lidem.
A dědicové se obvykle snaží naplnit vůli toho, kdo jim něco odkázal.
Dnešní text: boží lid je na poušti, z nejhoršího venku, pryč jsou problémy s jídlem, s vodou, s nepřáteli. Jsme na úpatí hory Sinaj. Jsme. Ano Boží lid čte biblický příběh jako svůj příběh. Takže pokud jde o dědictví, o otevření testamentu, tak bez sandálů, písku a dobových hábitů jdeme na notářství. Sedíme v pracovně notáře - velká temná místnost s těžkým tmavým nábytkem, obrovský psací stůl. A za ním v tomto případě samozřejmě Mojžíš.
Na stole má pár stránek papíru – testament, vůli boží, a chce předčítat svému lidu.
A před Mojžíšem sedí v místnosti všichni židé všech věků. Pracovna je nepředstavitelně obrovská, všichni chtějí být přítomní otevření božího testamentu. I ti, kteří tak nepřestavitelně trpěli za války a při pogromech právě proto, že si je Bůh vyvolil. Jsou tu i proroci, co mluvili v boží síle a jeho jménu, jsou tu autoři žalmů a textů moudrosti. Je úplně ticho. Mojžíš začíná předčítat:
"Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: 4 Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. 5 Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. 6 Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele."
Mojžíš, má samozřejmě ještě co číst, hned vzápětí má přijít na řadu Desatero. Podívá se do obličejů plných napětí, ale ještě než se opět nadechne, kdosi mezi posluchači si nápadně odkašle. Kdo si to dovoluje rušit notáře, když předčítá boží vůli ?
Povstane jakýsi muž. Podívá se kolem a trochu koktavě začne: „Jmenuji se Pavel, a jsem Žid z Tarsu. Mám problém, tedy spíše nevyřešenou otázku. Existují lidé, říkají si křesťané. Jde o Ježíše z Nazareta. Oni věří, že Ježíšova slova, život, celý Ježíšův příběh byl úplně skrz naskrz prodchnut Božím Duchem, že byl absolutně pravdivý, totálně autentický, maximálně odvážný,100% nadějný, nekonečně milosrdný…. Prostě oni věří, že Bůh sám byl v Ježíšovi. Tedy, já vím, je to těžko k uvěření.“ A lidé v místnosti přikyvují: "Ano, to je těžko k uvěření." „Já jsem tomu taky nevěřil“ pokračuje Pavel “dokud, jsem se ním nesetkal. A teď úplně nevím jak dál. Protože, tento Ježíš, mě pověřil, že mám jít vyprávět o našem Bohu pohanům.“
Mojžíš na chvíli zapomněl na testament, co má před sebou, a říká: „Ale, to by znamenalo, že také ostatní národy by byly vyvoleny Bohem?“ To už ale nikdo nesedí na své židli a nemlčí. A proroci vyprávějí o viděních, že na konci dnů všechny národy také nežidé přijdou do Jeruzaléma. Zvláště Izajáš to říká. Abraham říká, že taky slyšel, že skrze něj….. najde." Ano, to by mluvilo pro to, že i ostatní národy jsou do Božího dění zahrnuty. A byli tam jiní, kteří volali: „Ano, na konci všech dnů ano, ale teď ještě ne!“ A tak se to mlelo sem a tam. Dokud Mojžíš shromáždění neuklidnil.
„Obávám se, Pavle, že tvoji otázku vyřešit nemůžeme.“ Právě toho se apoštol obával. „Budu prosit Nejvyššího, aby mi ukázal cestu.“ Pověděl Pavel a odešel z notářství.
A pak, se hodně modlil, a premýšlel a četl a modlil se. A pak to napsal v dopise křesťanům do Říma. (A protože Boží lid čte bibli jako vlastní přítomnost, tak jako bychom ten dopis dostali my.) Poslechněte si úryvky z 11. kapitoly:
Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, ….. Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! …. pokud jde o vyvolení, zůstávají Židé Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná….. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!'
Tyto pasáže se dlouhá staletí v církvi moc nečetly. A často, až přespříliš často tvrdili křesťanští teologové (i ti, ke kterým se rádi hlásíme), že Bůh Izrael zavrhl. Že došlo ke střídání a nyní je ve výsadním postavení u Boha církev a všechna zaslíbení teď dědí ona. Usoudili že Izrael je vyděděn, a tak ať se prvorozenému mezi národy klidně vede jako vyděděnci - uprostřed pogromů organizovaných tzv. křesťanskými panovníky. (Považte, že Marie Tereze se se židem bavila pouze přes natažený kus látky.) A i dvě nejhorší totality v křesťanské Evropě – komunismus a nacismus měly právě na židy tak zvláště spadeno.
Zdá se mi, sestry a bratři, že je v této věci třeba jasného postoje a slova. Je třeba sledovat naše mluvení o Bohu, naše písně – jestli nejsou skrytě protižidovské. Je třeba nepřidat se ke zesměšňování židů, ani k hovorům o možných židovských spiknutích či o žido-zednářském tajemném řízení běhu zeměkoule. Je třeba jasně odmítnout antisemitismus na fotbalových stadionech, i ten skrytý na internetových stránkách. A pokud se objeví pokusy o hanobení židovských symbolů, tak je třeba proti tomu zasáhnout. Je třeba se modlit za toleranci k židům ve světě a za pokoj v Izraeli. Je třeba připomínat hrůzu vyhlazování židů za 2. světové války. Včera bylo 80. výročí 1. transporu z nádraží Praha Bubny - je to od našeho kostela vzdušnou čarou ani ne 1,5 km. A ti lidé šli ulicemi, kde mnozí členové našeho sboru bydlí. Včera se na nádraží symbolicky bubnovalo, aby se nazapomnělo. K tomu je výstava, do kin jde film Zpráva. Je to důležité.
Chce to jasný signál, jasné slovo. Tak jak to např. učinil synod porýnské evangelické církve už v r.1980: „Věříme v trvající vyvolení židovského národa jakožto božího lidu a poznáváme že církev je do svazku Boha s jeho lidem přijata skrze Ježíše Krista,“
Lakmusovým papírkem by mohlo být, že si řekneme, že není třeba misie židů. Že respektujeme specifický vztah Hospodina s jeho lidem. Ostatně misijní model židovský je také velmi korektní. Zájemce je několikrát odmítnut, než se možnost přičlenění ke komunitě vůbec začne zvažovat. Za tím stojí myšlenka, že když okolní národy uvidí Izrael, samy se přijdou na Sijon podívat a ptát.
Tedy: nevadí nám, že my nejsme kmen, že jsme oliva, původně planá a naroubovaná. A do smlouvy, do testamentu, mezi dědice jsme byli přibráni. Tu listinu aktualizoval a novou smlouvou zpečetil krví jeden, co byl žid, Jošua se jmenoval, bylo za něj v chrámu obětováno, když se narodil, byl obřezán, chodil do židovské školy, učil se modlit žalmy a znát Tóru, četl v synagoze a říkali mu Rabi a o velkých židovských svátcích putoval do Jeruzaléma. A církev, jistě z Ducha svatého, se rozhodla ponechat hebrejskou bibli jako součást svatých Písem. (Však o co bychom byli ochuzení, kdyby to tak nebylo – o všechny příběhy hrdinů víry, jejich pády a vrcholy, jejich důvěru a zoufalství, jejích lásku i nenávist, jejich boje s nepřáteli, se sebou samým i s Hospodinem. Já bych neměl o čem kázat.)
Milí přátelé, netřeba (celý život marně) čekat na právníka, co přinese zprávu o bohatém strýčkovi či tetičce, co po nich pohádkově dědíme. Notář Mojžíš a apoštol Pavel nám Izraelcům i křesťanům to už sdělili: jste dědicové, jsme dědicové ohromného duchovního pokladu - víme jak nasměrovat život, aby nebyl marný, aby byl plný, radostný i odpovědný.
Dědicové nemusí nic, jen to dědictví převzít, nedomítnout.
a pak - dědicové (ale to už je nikdo nedonutí, to udělají z radosti)
dědicové se obvykle snaží naplnit vůli toho, kdo jim něco odkázal. Amen