Čtení: Nu 11,11-12.14-17.24-29: Mojžíš vyčítal Hospodinu: "Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení." Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám." Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy. Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Médad v táboře prorokují." Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: "Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!" Ale Mojžíš mu řekl: "Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!"
Text: Sk 2,1-13: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!" Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: "Co to má znamenat?" Ale jiní říkali s posměškem: "Jsou opilí!"
-----------------------------------------------------------
Farář si během pracovního dopoledne chystal svatodušní kázání. A ne že by mu to zrovna šlo od ruky. Spíš naopak. Zrak mu stále přeskakoval kolem, a tak radši uklidil do šanonu nezajímavý oběžník z ústředí a odnesl vedle do kanceláře složenku za církevní tisk. A aby se trochu protáhl, že skočí dolů do schránky pro poštu. Mezi letáky a přihláškami na dětský tábor byla také jedna obálka bez známky. Otevřel ji a četl:
U příležitosti mého svátku, žádám Tě o vedení svátečních bohoslužeb. Přípravná schůzka se koná 21.května v 14 hodin v kavárně u Holubů.
S bratrským pozdravem
Duch Svatý
Co to má být za žert ? Farář si dopis přečetl ještě jednou. Vždyť to je už dnes, ani ne za pět hodin.
„No sám nevím proč tam vlastně jdu“, povídá si odpoledne, když vyrazil na určené místo. Bylo tam už kolem stolku dalších pět mužů a jedna žena.
„Taky jste dostal dopis od Ducha svatého ?“ povídá s šibalským pomrknutím silnější pětapadesátník.
„Ano.“
„Tak jste na tom stejně jako my posaďte se." Farář se pomalu posadil.
„Upřímně řečeno nevím, kdo ty dopisy posílal“ ujal se slova nejstarší přítomný, "v každém případě ale navrhuju, abychom ty svatodušní bohoslužby připravili. Co říkáte?“
Všichni poněkud neurčitě pokývali hlavami. Kdo by si taky troufl protestovat proti konání bohoslužeb.
„Jako hlavní čtení z Písma oddíl ze Skutků apoštolských z druhé kapitoly to je asi jasné, ne?“
Opět všeobecné kývání hlavami.
„Ale je třeba vybrat starozákonní čtení. Nepřemýšlel o tom někdo z vás ?“
Všichni sáhli do aktovek a batohů a vytahovali své bible.
„Já to vidím celkem jasně“, začal ten s šibalským úsměvem. „Přečteme text o stavbě babylonské věže. V Babyloně - i když byli jednotní, bylo také velké nedorozumění. A o letnicích v Jeruzalémě přesně naopak. Různě mluvící lidé z různých částí země, a najednou si rozumí. Slyšeli jste ten výčet zúčastněných národů? To je přeci něco! Letnice - to je komunikační zázrak. Díky Božímu Duchu. Takového nedorozumění je kolem nás. Ale skutečné porozumění, zvlášť tam, kde byla komunikace zablokovaná - to je opravdu Boží dar. Tolik bezduchých hovorů. To sám Duch svatý působí zázrak, že si lidé rozumí, vnímají se a naslouchají. Že se komunikace povede, to vám žádná technologie nezaručí, si myslim.“
„Souhlasím," říká jediná přítomná žena. "Je důležité nenechat se ovládnout technikou a technokraty. Bůh - to je Porozumění. Je třeba mluvit o laskavé tváři Boha, o tom, že Duch svatý je především Utěšitel - říká to pán Ježíš. Duch svatý, to je jako když matka obejme dítě, které k ní přichází s pláčem. Vždyť víme, že hebrejské slovo pro ducha „ruach“ je ženského rodu. Tedy laskavá, něžná mateřská tvář Boží, tak málo se o ní mluví. Na starozákonní čtení navrhuji text z Izajáše 66,13: „ Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Uzavřela ta žena.
„Milí přátelé,“ vzal si slovo mladší snaživě vypadající muž. „Myslím, že když vybíráme starozákonní čtení, ze Svaté knihy vyvoleného národa, měli bychom ho respektovat. Svatodušní příběh hebrejské bible je ve 4. Mojžíšově v 11. kapitole. Jak už docela vyhořelý Mojžíš nezvládá požadavky lidu utrmáceného cestou v poušti. A Hospodin sestoupil a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej sedmdesáti starším. Boží moc je svěřena skupině lidí, stejně tak o letnicích učedníkům (ale ne jen těm dvanácti) - proto by také měl být církvi vzdálen princip vůdcovství, kult zakladatelů a nedotknutelných osobností. Mám za to, že i busty a obrazy velikánů jsou v církevních objektech nepatřičné. Když je všechno jen na jednom, bývá potom ze všeho unavený - stejně jako Mojžíš. Církev je společenství Ducha svatého, a ne oduchovnělý jedinec a jeho fan klub. Nakonec - jestli dovolíte trochu teologie, při vší jedinosti je společenství v samotné Boží podstatě - Otec, Syn a Duch svatý.
A náš farář dodal: „Mně se tam líbí ti dva, Eldad a Médad, co prorokují nadplán, mimo zasedání minisynodu. Církve by někdy moc chtěly kontrolovat, jestli Duch svatý teče těmi správnými kanály, které mu vytyčily a jestli věje tím směrem, který mu svým učením vyhradily. A on si Duch svatý věje kam chce, klidně i mimo ty církevní orgány, a může v jeho moci mluvit třeba i někdo neordinovaný, nesvěcený, nepověřený - jako ti dva. A přece je to v Duchu svatém.“
„No právě,“ vzal si slova další duchovní , „já vůbec nejsem teologicky studovaný, jsem tu asi trochu jako Eldad a Médad, nadplán. A tak jsem otevřel bibli hned na začátku. A ono se píše o Duchu Božím hned ve druhém verši, že se vznášel nad vodami. A zase ve 2. kapitole, 7. verš. To bych četl. Duch boží jako duch života. Tam, kde s prosazuje život, vidím Ducha Božího. Možná vám to přijde málo náboženské, málo extatické a zajímavé, ale vidět Ducha svatého při díle v docela civilních věcech, děkovat mu za dech nového dítěte. Vždyť to je takový zázrak, že je a že se nadechlo. A netřeba velkých slov, možná spíš tajemství a obrazy, anebo úryvek básně - Moc předivná nás tiše obestírá - jestli ta píseň není o Božím duchu tak už nevím o čem. I když teda ta písnička se zpívá trochu dost často.“
„No a když už jsme u těch obezpívaných písní," vzal si nakonec slovu trochu nedbale vyhlížející čtyřicátník, "tak Údolí suchých kostí. To je starozákonní text o svatém Duchu jak něco, Izraelci v babylonském zajetí - hrůza, bída, zoufalství, naděje na bodu nula. Prorok Ezechiel vidí pláň, kde jsou rozházené kosti. A když Duch boží zavěje naděje vstane z mrtvých. Všude, kde po nějaké hrozné bitvě - osobní, národní, rodinné, sborové, kde to vypadá jako po boji, jen kosti vyschlo, marnost. Tam všude JE naděje. A o tohle jde podle mě o svatodušních svátcích - tomuhle znovu uvěřit. A vyslat členy sboru do světa jako agenty naděje.“
„To máš pravdu, že učedníci na tom byli stejně, zoufalí, skleslí sami a pak najednou nová energie, a i ten Mojžíš zničený a nová energie.“ ..... „ A církev dnes, vždyť vypadá jak suché kosti.“.... „Ale když bude trochu mateřštější, bude méně poučovat, a více utěšovat“ .... a rozproudil se rozhovor..... „a bude vidět dílo boží ducha i mimo svá rozhodovací grémia a pověřené jedince“..... „A kdyby taky bylo víc komunikace“..... „a jednota v různosti“.... „to je i v židovství“ ....
A tak si tam dál povídali, doplňovali se, měli různé názory nejen o tom, který z těch starozákonních textů dnes promlouvá víc.
A Duch svatý, který je pozval, se spokojeně usmíval (nebo možná usmívala), že je to tam skoro jak v nebi, když se lidé otevřou jeho moci. Každý mluvil tak trochu vlastní řečí. A přece si rozuměli, i když byli z římskokatolické církve, z církve československé husitské, z církve adventistů sedmého dne, z evangelické církve metodistické, z apoštolské církve, z církve bratrské, i z českobratrské církve evangelické (ty názvy jsou stejný jazykolam jako číst ty národy ve Skutcích 2), a všichni mluví o velikých skutcích Božích a jak o tom dnes mluvit. „Hmm," lebedí si Duch svatý, "o tomhle setkání budu muset vyprávět Otci a Synu. Kdoví jestli mi budou věřit, že je to možné. No zdá se, že s mojí pomocí se můžou dít věci…" laskavě se na těch sedm ještě podívá a věje kam chce.
A náš farář ani nevěděl, že si cestou domů zpívá (žalmy a písničky, jak mu dává Duch), nějaká radost ho přepadla po tom setkání, a když přišel do kanceláře, zjistil, že je otevřené okno a vítr mu rozfoukal spoustu papírů i ty oběžníky z ústředí. Posadil se a říká si: „To je teda hukot, když se do nás dá Duch svatý.“ Amen