Čtení: L 3,1-15 V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘ Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.
Text: Iz 40,3-5 Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“
Advent je časem očekávání, vyhlížení, těšení se - na Pána Boha, milí přátelé. V temných chvílích našeho života, i našeho světa ho postrádáme, jeho vliv, jeho slova. Čekání na Boha ovšem v sobě nese riziko překvapení. Bůh je jinak než čekáme. To je hlavní zpráva Jana Křtitele nás podle plánu církevních čtení dnes zdraví na cestě adventem. A tak vás zvu na tři adventní studijní cesty do pouště.
Rozhodnutí pro život - uprostřed pouště vesmíru
Výprava první. Poušť – to je písek, kameny, nekonečný obzor, mrtvá hmota a vítr. V poušti vidíme, že život vůbec není samozřejmý, je křehký, ohrožený. Zelená města a vesnice jsou jen ostrůvky. Tak jako celý náš lidský živý svět je vlastně jen ostrůvek uprostřed obrovského vesmíru. Uvědomujeme si to, milí přátelé, že se v našich bohoslužbách i v našich osobních modlitbách spojujeme s onou obrovskou energií, která chce život ? Bůh chce život. Dal ho světu i nám osobně. Život uprostřed pouště, život navzdory poušti, život navzdory všemu co ho ohrožuje. Život křehký, nesamozřejmý.
Ovšem, když v televizi vidíme poušť, dost často jsou v ní tanky, bojovníci, vypálené domy a ranění. Ano, svět lidí není ohrožen jen zvnějšku (přírodními podmínkami), ale možná ještě mnohem víc je ohrožen zevnitř - kvůli naší neschopnosti žít vedle sebe společně, díky náboženskému fanatismu a nacionalismu, a vůbec díky tupému odmítání toho, co je jiné.
Hlas Jana Křtitele je kritický: Nenalhávejte si, že vám se nic stát nemůže, jen protože máte větší mozek než ostatní tvorové. Možná jste jen slepou větví ve vývojovém stromu. A možná bude třeba ji odříznout, protože jak tak koukám, mnohé plody jsou nechutné. Možná, že sekera je už přiložena na kořeni stromů.
Když si uvědomíme stav našeho světa - životní podmínky mnoha lidí, politiku, stav přírody, zdeformované náboženství a různá napětí....., tak možná není zas až tak těžké s Křtitelem souhlasit - že když se včas neobrátíme, tak na nás padne nemilosrdný soud. Je to ostré, ale je v tom naděje - ještě je možné obrátit.
Závěr z první studijní cesty: Když člověk na okraji pouště, celkem přirozeně, přemýšlí o hranici mezi životem a smrtí - a přitaká k životu, tak udělal naprosto základní rozhodnutí: pro riskantní život uprostřed pouště kosmických dálek. Pokud jsi přitakal k životu je to ozvěna toho, že už dávno bylo rozhodnuto pro život. Boží vůle k životu, jeho Duch svatý, Ducha života zasáhl také tebe.
Rozhodnutí pro slabší a ty, co přišli zkrátka
Vypravme se do pouště na druhou cestu. Do Izraele, kde působil Jan. Mladí by asi řekli - zajímavý týpek: šaty z velbloudí kůže, kožený pásek - oblečení, kterým protestuje proti jemnému oblékání bílých límečků v palácích. I jídlem (kobylky a divoký med) - protestuje proti rautům a banketům, které pořádají mocnáři velcí i menší.
Známe takové sympatické týpky: plandavá flanelová košile, ne moc udržované fousy, sandále Kristusky, ekostrava .... Už svým vzhledem zvěstují do okolí: Nežijete trochu divně? A mírně, dobromyslně, problematizují náš životní styl.
Máme se učit od Jana ? Máme hledat boží slovo u těch, co jsou na okraji společnosti ? A jak je odlišit od bláznů, demagogů a svůdců ? Takoví byli totiž už tenkrát. Proroci, kteří slibovali zázraky a znamení v poušti a mnohé svedli do záhuby. Existovalo společenství v Kumránu, kde také citovali Izajáše: „Připravte na poušti cestu Hospodinu!“ a úplně se odstřihli od zlého světa. A v poušti čekali na velkou řež a krveprolití na konci věků, ve kterém oni synové světla s boží pomocí porazí syny tmy.
Ovšem - a to je velmi důležité – Evangelista Lukáš Izajáše cituje dál: „Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány, co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné, každý tvor uzří spasení Boží.“ Tady Lukáš citovat přestal, protože to podstatné bylo právě řečeno. A je to je přesně to co odlišuje proroky od demagogů a svůdců. Spása, které mluví opravdový prorok, je pro celý svět, pro všechny národy. Pro všechno tvorstvo. Každý prorok, kteří spásu přislibuje jen vlastnímu národu - proti ostatním a k jejich ne-spáse, není pravý prorok. Boží spása je pro všechny, anebo to není boží spása.
Teď bychom mohli klidně říci: ano, boží spása platí všem. Svou víru budeme sdílet se všemi lidmi. Ale to další už nemusíme. Ani chleba ani máslo. Tak přízemních věcí se něco tak duchovního jako je spása, přece netýká.
Jako kdyby Lukáš podobné myšlenky předpokládal zmiňuje praktické důsledky:
1) Lidé se mají dělit. Kdo má dva kusy oblečení, má jeden dát tomu, kdo nemá nic. To samé pokud jde o chleba nebo máslo
2) Celníci, tedy státní úředníci, nemají být podplatitelní.
3) Vojáci (což byla tenkrát zároveň i policie) nemají plundrovat a utiskovat.
Jinými slovy: kdo má ekonomickou a vojenskou moc, nemá ji využívat proti slabším. Naopak.
Máme-li vyjít do pouště za prorokem Janem, rozumím tomu tak, že máme získat určitý odstup vůči naší společnosti. Vůči společnosti, ve které jsou také velmi nerovně rozděleny životní příležitosti. Možná nám mnohé připadá normální. Ale pokud se podíváme „zorným úhlem pouště“, tak musíme být zasaženi a možná i otřeseni, jaké jsou rozdíly mezi lidmi, jak různé startovací pozice mají - školák u nás a v Indii, vdova v Rakousku a v Africe, ale i v naší republice jsou mnohé rozdíly obrovské. Nemám po ruce jednoduché recepty, co s tím, ale bylo by velmi cynické, kdybychom daný stav věcí v pohodě akceptovali.
A tady jsme u druhého rozhodnutí, ke kterému jsme (i Janem Křtitelem) voláni. Rozhodnutí pro slabší, pro ty, co přišli zkrátka (formu, jak se projeví, nechme otevřenou…). A také toto rozhodnutí je ozvěnou, odpovědí na Boží rozhodnutí přijít k nám slabým. Pokud se tak rozhodneme, tak nás vlastně přemohlo, zachvátilo, zahrnulo Jeho Boží rozhodnutí pro slabší, chudé a odstrčené.
Rozhodnutí pro to slabé v sobě
A ještě třetí cesta do pouště: Jan tam volá k obrácení a ke křtu. Volá každého, každého osobně, aby se změnil. Můžou se lidé změnit? Křtitel používá odvážnou metaforu: očekává plody obrácení. Očekává je od lidí, které přirovnává ke stromům, které mají být pokáceny, protože nenesou ovoce. Ale jak se může strom obrátit ? Jak může přinášet lepší ovoce ? Dobrý strom dává dobré ovoce a špatný špatné. Tak to je a zůstane. Nebo jste snad viděli někdy strom, že by se obrátil ? Může změnit své chování strom ? A člověk ? Jak Křtitel není tak skeptický: Když si může Bůh udělat z kamenů děti, pak může i ze starého člověka udělat nového. A proto Jan nabízí křest - znamení naší možnosti se znovu a znovu obnovovat. Abychom nikdy nebyli sami se sebou hotovi. Znamení toho, že se můžeme změnit, že se smíme změnit.
Ale my víme, jak to v nás je, známe své třinácté komnaty, nemáme o sobě iluze, a mnohé se nám na nás samotných nelíbí a hnusí. Hýčkáme si pocity ukřivděnosti, myslíme na naše plány, které ztroskotaly, mrzí nás, že se nám nepodařilo být tím, čím jsme být chtěli. A právě proto nás Jan volá do pouště, abychom nově začali život tam, kde nemusíme být v našich důvěrně známých rolích a myšlenkových stereotypech. (v poušti je vám nic platný titul, nebo že máte číslo na někoho důležitého, v poušti nevadí, že jste měli dvojku z chování, ani že v garáži máte jen kolo…)
Hlas volající v poušti tvého života: Připravuj cestu Pánu, přichází. Hledá tě. I když si myslíš, že kořeny tvého života už ztrouchnivěly a vše je vratké, i když si myslíš, že sekera je už k nim přiložena, i tehdy, právě tehdy slyš: Můžeš se obrátit, nově narodit, být osvobozen od zátěže minulosti. Bůh je stále připraven vidět v tobě nového člověka. Bůh je připraven i o tom, co bylo ve tvém životě chybně, přemýšlet s výhledem na dobrý konec.
A proto třetí zásadní rozhodnutí. Nejen rozhodnutí pro život a slabou a problematickou kulturu uprostřed vesmíru, nejen rozhodnutí pro lidi slabé a problematické v této kultuře - ale i rozhodnutí pro to, co je slabé a problematické v nás samých. Smíme to vzít na vědomí, podívat se sobě slabému do tváře. Bůh, ten všechny věci myslí s výhledem k dobrému konci. Pokud přitakáme k tomu ztracenému a slabému v nás, stáváme se součástí Božího přemýšlení. - A Boží přemýšlení je přemýšlení s výhledem k dobrému konci. Amen
Podle kázání Gerda Theissena