Čtení: Lk 22,54-62
Text: J 21,15-17 Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!
_____________________________________________________
Sestry a bratři,
slavíme Kristovo vzkříšení. Ano. Ale proč? Jaký význam to má pro náš život? Jak se nás týká událost, o které lidé kdysi dávno kdesi daleko mluvili jako o vzkříšení? Zpívali jsme o něm, ale já chci spolu s vámi přemýšlet dál, o důsledcích Kristova vzkříšení pro náš život. Co ta zpráva dává do pohybu?
Zazněl jeden – modelový, jeden z prvních příběhů tohoto druhu. Příběh o vztahu mezi Petrem a Ježíše - byl mrtvý. Sledujme, jak byl oživen. O vzkříšení vztahu je to a také o vzkříšení Petrova sebevědomí. Život se obnovuje, vztah se obnovuje.
Možná se zeptáme: Měl Petr Ježíše rád, když ho zapřel? Mohli bychom mít někoho rádi a přitom se k němu neznat? V první chvíli se nám zdá jasné, že to nejde. To nedává smysl - přece pokud mám někoho rád, tak nemůžu jen tak při změně okolností dělat, že ho neznám. Ale sestry a bratři, můžeme se na sebe v tomto spolehnout? Kdo jste prožili válku, padesátá léta i ta pozdější totalitní – nebo nějakou jinou stísněnost, nátlak - máme za to, že se na sebe opravdu můžeme spolehnout, že nezapřeme?
Mezi posledním setkáním učedníka Petra a Ježíše leží Petrovo trojí zapření: „Ne, neznám toho člověka. Ten chlap a celé jeho náboženství, je mi úplně ukradený. Vůbec nevím, o kom to mluvíte.“ To je totální odstřižení. Spálení mostů. Co s tím teď?
Vidíme, že cílem setkání Vzkříšeného s lidmi není, aby je odsoudil, cílem není potvrdit odcizení, se kterým jsme si my lidé začali. Cílem je to uzdravit, opravit, obnovit. A proto připravil Ježíš jídlo a zapálil oheň, lepší oheň než ten, u kterého se Petr ohříval ve veleknězově paláci. A otevírá rozhovor. Už to je pozoruhodné, velkorysé, vstřícné. Ale Ježíš moc dobře ví, že ten, kdo zradil přítele, při opětovném setkání klopí oči a má jistě sucho v krku. A nemá sílu ani na to, aby ze sebe dostal otázku, která by tak strašně moc chtěl položit a která ho trápí: Ježíši máš mě ještě rád? Přes to všechno?
Ježíš to ví. A proto on - rozbíhá proces Petrovy rehabilitace. Ježíš přesto, že ho Petr zapřel, nepřestal uvažovat o tom, že by ho Petr stále mohl mít rád. Jak dobře ví o naší slabosti, a rozdvojenosti, která může být silnější než my.
A tak se ptá – terapeuticky, je to léčebné ptaní: „Šimone miluješ mne víc než ti zde?“ Miluješ mne víc. To byla vždycky Petrova touha, věřit víc, být silnější, morálnější, být vepředu, první, nebýt průměrný, jen jeden z učedníků. To on se odváží jako první říci: Ty jsi Mesiáš. To on vystupuje z loďky na hladinu jezera – neúspěšně. To on jediný zajde o kousek dál - do veleknězova paláce, kde Ježíše vyslýchají, a právě tam zklame. Ne, není náhoda, že se ho Ježíš ptá právě takto. Laskavě připomíná a ironizuje Petrovu touhu být víc, jít dál, stát o krok napřed. Asi bych na Petrově místě zčervenal. Ano Pane, uhodils hřebík na hlavičku. Takový jsem chtěl vždycky být. A ty víš, jak to dopadlo.
Petr ovšem vyrostl, a tak je menší. Ano vyrostl a tak je menší, je pokornější a říká: „Ano Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Jakoby říká: “Už nechci předbíhat s plnou pusou silných slov. Já vím, proč ses tak ptal.“
Ovšem zpracování, překonání tíživé minulosti (je to těžké, ale zkusme si představit setkání s člověkem, který by se k nám náhle neznal) – to nejde překonat jedinou větou. A tak Ježíš pokračuje v tom hojivém hovoru a ptá ještě jednou. A pak ještě jednou, aby Petr k tomu svému trojímu zapření, k těm slovům: „Nepatřím, nejsem, neznám“ mohl nahlas pronést to, co bylo stále, ale nebylo to pro lidskou slabost vidět. A jako kontrapunkt k tomu, co jsme slyšeli při prvním čtení teď zní: „Mám tě, rád, mám tě rád, mám tě rád.“ Ježíš dobře ví, že ho Petr má rád, chce to však slyšet nahlas od něho. Připomíná to známou hru milujících: „Řekni, že mě máš rád. Mám tě rád. Řekni, že mě miluješ. Dyť víš, že tě miluju. Ne, že řekni, že mě opravdu miluješ. Opravdu tě miluju.“ Oni to vědí, ale chtějí to slyšet znovu. Ježíš zná naše vyznání, a přece ho máme znovu opakovat. Petr s Ježíšem třikrát společně objevuje a přijímá odpuštění. Ježíš mu už odpustil, (to by ani nezačínal rozhovor) ale Petr to neví, nebo si není jistý a taky je třeba, aby odpustil sám sobě. Ježíš mu k tomu dává čas a vede ho. Je to dobrý pastor. A jejich vztah je oživen, vzkříšen, obnoven.
Ovšem zpracováním a překonáním tíživé minulosti rozhovor nekončí. Otevírá se budoucnost. A v ní úkoly, spousta práce. A Ježíš dělá nábor, nebo možná přímo ordinuje, či instaluje prvního služebníka církve, která je ovšem ještě v prenatálním, totiž předsvatodušním stadiu. A je to zajímavý nástupní pohovor. Ježíš vůbec nežádá vyznání vin z minulosti, neříká (tak jako říkáme svým dětem) Tak už ses polepšil? Petře, už vidíš, jak nemožně ses choval? A není tam kupodivu vyžadován ani slib do budoucnosti - tak jak se to třeba při kazatelské ordinaci dělá? Slibuješ… to a to a ono. Petře, už sis to rozmyslel? Slibuješ, že už to nebudeš dělat? Ne, milí přátelé, žádná taková otázka. Ježíš se ptá pouze na přítomnost, na Petrovu lásku. Ve vztahu ke Kristu, nejde o životopis, o výkony a závazky a splněné normy, ale jde o vztahu, jeho sílu, jde o pouto důvěry.
A my domýšlíme, že pro úkoly v křesťanském sboru je způsobilý ne ten, kdo nikdy nezklame, ale ten kdo žije z odpuštění Kristova a je s Bohem ve vztahu důvěry, lásky. Ano kapitánem lodi, zvané církev, nebude Petr suverén, ale ten Petr, který ví, že pouhou vlídností Vzkříšeného dostal možnost obnovit vztah. Takový Petr teď může vést druhé. Buď pastýřem mých ovcí.
A přijde mi důležité, že ho nepověřuje, aby byl kazatelem, učitelem, liturgem, ale pastýřem. Pastýř především je se svými ovcemi, stará se co je třeba, podle počasí, roční doby, nálady, upozorňuje na nebezpečí, vede ke zdrojům - pastva, voda, však víte, co to znamená, že Hospodin je náš pastýř. A nejde tu jenom o povolání Petra, aby byl pastýřem, ani o kazatele a pastory, že mají být pastýři - tedy nejen kazateli, protože pak se stávají pouze karateli, nejen učiteli, protože se stávají mučiteli a nejen liturgy, protože pak jsou jenom zavřený v kostele. Jestliže uznáváme všeobecné kněžství věřících, pak to znamená i všeobecné povolání k pastýřství. Buďme si navzájem pastýři, buďme druhým pastýři - ukazujme na zdroje života, posilu, buďme spolu, buďme s nimi, upozorněme na nebezpečí a neopouštějme, když je jim těžko.
Tak, aby se mohly vyprávět další a další příběhy o vzkříšení vztahů i vzkříšení sebevědomí a naději. Amen