Čtení: Lk 5,27-32 ; Lk 7,31-34
Text: J 15,12-17: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.
___________________________________________________
Sestry a bratři,
když vidíme herce, zpěváky, politiky, papeže, sportovce, tak je všechny vnímáme v jejich slavné roli. To, že jsou také lidskými bytostmi už vnímáme méně. Že jsou to také lidé tápající a zranitelní, všelijak úzkostliví, lidé s normálními touhami a vadami. A jestli jste někdy viděli nějaký pořad typu "13. komnata", možná i vás jejich obyčejný lidský rozměr zaskočil.
Ale ono se to vlastně netýká jenom jich. V malém to prožíváme možná podobně: že jsme druhými lidmi vnímáni skrze svou funkci, přes roli, kterou máme, přes jednu charakteristiku. To je ta učitelka, víš to je policajt, to je ten lékař apod. A dalo by se jít dále ve ztotožnění člověka s jeho údělem: to je ten vozíčkář, to je ten, co seděl, to je ten Žid, to je ten, no co maj 6 dětí, to je ten co propad, to je ten homosexuál, to je ten tlustej, to jsou ti charismatici ... A zdá se, že tím je o člověku řečeno to podstatné. A přitom, jak strašlivá je to redukce lidského příběhu…
Kolem Ježíše se pohybovali různí lidé - také všelijak společensky označení, onálepkovní, zařazení. Třeba prostitutka Marie M., Josef K. ten malomocný a Matouš Z. - to je ten celník. Marie M. je zkrátka děvka, a nikoli žena s tragickým životním pří¬během, a kdoví kdy a kde a kvůli komu tahle její tragédie začala.
Malomocný je předně malomocný, nikoli Josef K., kovář, co má 3 děti, poslouchá rád hudbu, uklízí v synagoze a když má chvíli, tak pije rád se sousedy dobrý čaj (a kterého někdo nakazil infekční nemocí - a kdoví jestli přenašeč není mezi těmi, co se na něj ukazují).
A Matouš je celník je kolaborant a hamoun a gauner, a sotva by někdo pomyslel, že je to člověk s velkou zátěží vin a dost možná i nemenším rancem touhy to změnit. Takových byl Ježíš přítelem. Přítelem celých jejich příběhů. A tak vznikla i Ježíšova charakteristika, kterou nám evangelia zachovala - že je žráč a pijan vína a stýká se s celníky a hříšníky.
Kolikrát si i my přejem, aby nás někdo bral vážně ne jen s vnější fasádou, rolí, funkcí, zkratkovitou charakteristikou, ale se vším. Prostě aby se s námi někdo setkával jako s člověkem. Je to vůbec možné ?
Myslím, že je - v přátelství. Přátelství, to je právě takové přijetí. Když někoho na¬zveme přítelem, je to něco jiného než titul, funkce nebo nálepka. (Přiznám se, že mě mrzí posun v užívání slova přítel, přítelkyně, ke kterému došlo v posledních letech – tedy jde obvykle o označení holky či kluka se kterým chodím, nebo životního partnera, se kterým sdílím domácnost, ale nejsme manželé. A chí nám slovo pro někoho, kdo je víc než známý nebo kamarád, ale není to životní partner.)
V přátelství prožíváme atmosféru radosti a svobody, že někdo přijímá právě nás a ne nějaký ideál nás, že nečeká, až budeme jiní. Přátelství se nedá nijak vynutit. Přátelství je synonymem důvěry a věrnosti. S přítelem nikdy nejednáme z pozice síly, moci či nadřazenosti. Na přítele ani neshlížíme dolů, ani k němu nevzhlížíme nahoru. Přátelství je vzácný prostor, kde se může mluvit a opravdu se naslouchá, kde je vždycky čas, když je potřeba. Přátelství jako vzácný prostor, kde se nemusí mluvit, stačí spolu být a člověka to sytí. Přátelství, to je tam, kde jsme se léta neviděli, zavoláme si, a začínáme tam, kde jsme skončili. Přátelství je prostor, kde si nemusím nic hrát, prostor, kde smím být takový jaký jsem.
Proč tak dlouze o tom mluvím? Protože chci, aby znělo a v našich srdcích zarezonovalo slovo z Janova evangelia, že Ježíš nazývá své učedníky přáteli. Takhle vážně je bere. Učedníci mu neslouží jen jako křoví pro jeho příběh, pro jeho slova a mocné činy. Není tak obvyklé slyšet, že Ježíš Kristus chce být vnímán jako přítel učedníků. A když ho nepřátelsky naladění lidé v okolí chtěli znemožní, nařkli ho, že je přítelem celníků a hříšníků. Jenže oni vlastně říkají hlubokou pravdu a přitom nevědí, že říkají o Ježíši hlubokou pravdu. On je přítelem celníků a hříšníků. Ježíš skutečně nabízí nemilovaným lidem přátelství Boha.
My (počítajíce se mezi učedníky) samozřejmě nemáme žádné přirozené právo nazývat Ježíše Krista svým přítelem. On s tím přišel jako první. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsme vyvolil vás a ustanovil vás, abyste šli a nesli ovoce. Iniciativa je na jeho straně. A samozřejmě, že se v nabídce -přátelství božího neskrývá žádné nehorázné tykání s božím tajemstvím a ochočení Božího Ducha, to by bylo zneužití (a to je vždycky smutné, když se zjistí, že někdo přátelství zneužil)
Milí přátelé, pro vyjádření významu Krista používáme různé tituly: Ježíš Prorok – když jde o břitkost a výstižnost jeho slov. Ježíš Král – když chceme podtrhnout jeho autoritu, Ježíš kněz – když mluvíme o jeho prostřednictví mezi námi a Bohem, Pán – když vyznáváme jeho vliv a moc. Tak k tomu přiřaďme vědomi, že Kristus je mezi námi a s námi také jako přítel a – pozor - jako ten, který vytváří přátelství. To je velice odvážné. Víme, že přátelstvím člověk riskuje, obnažuje se, dává se všanc, když říká: „Máš ve mně přítele.“ A my odpovídáme: „Vítej k nám hoste přemilý, nejlaskavější příteli.“ Je Ježíši pro nás moc důležité, že přijímáš nás a ne nějaký ideál nás, nečekáš až budeme jiní, dobří, zbožní, slušní (to by ses načekal). Přicházíš a nenutíš. Nabízíš důvěru a důvěrnost, no jako přítel, otevíráš vzácný prostor, kde se naslouchá, kde je na druhého čas - a kde i v mlčení lze prožívat spolubytí.
Přátelství Kristovo je i v tom, že i když jsem se mu léta neozval, a zavolám mu, tak nevyčítá a pokračuje tam, kde jsme skončili. No jako mezi opravdovými přáteli. Nemusím si na nic hrát, smím být takový jaký jsem, a všechny moje role, funkce, tituly jsou Kristu Pánu upřímně fuk. A je to přátelství, které trvá i když všichni naši přátelé zklamou, zemřou, vytratí se, přátelství, které platí i když jsme zcela sami, v cizině, v žaláři, ve smutku, v opovržení……
Bůh přátelství s lidmi riskuje. Bůh s námi spojil svůj život, svůj kříž s naším křížem - o tom je přátelství - spolubytí, spolunesení, sdílení…
Má to nebeské přátelství - tak jako každé přátelství - jednu podmínku: potrvá když v něm bude láska a svoboda. Kde je Duch Páně, tam je svoboda. O svobodě se nemůže mluvit tam, kde je člověk sluhou druhého. Služebník žije v úzkostech o svou budoucnost. Neví, co ho čeká. Co si Pán zamane. Tento vztah mezi milujícími a Bohem skon¬čil. Ježíš nastolil přátelství. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. My už víme. Bylo nám dáno poznat, byli jsme v Kristu zasvěceni do toho, co s námi a se světem Bůh zamýšlí. Zamýšlí s ním dobré.
Mezi přáteli je svoboda a není jednou provždy dáno, jak se chovat v určité situaci, jak být správně přítelem – těžko na to použít příručku – to nejde. Záleží to na situaci, citu a tvořivosti. Stejné je to i ve svobodném přátelství s Ježíšem. Jsme jako malíř, skladatel, který nikdy nemůže mít nějakou vnější záruku své práce. Nikdy ho nikdo nemůže ujistit, že to dělá dobře, maluje skládá správně.
I my, chceme-li ze síly Ducha svatého žít v důvěrném společenství s Bohem, musíme se zbavovat nervózního přístupu k životu podle příruček a zaručených receptů. To nám pro přátelství s boží vznešenou a nekonečnou svobodou nijak nepomůže. „Kde je Duch páně, tam je svoboda“. psal Pavel do Korintu. A o 3 století později Augustin volá: Miluj a dělej, co chceš. Pokud miluješ – druhého i Boha, sám poznáš, co je přiměřené, co je vhodné. Bude ti to dáno poznat, přijde to samo. Miluj a dělej co chceš. Přátelství si v zásadě žádá jenom to – ale taky ani o píď méně. amen