Texty: L 5,3-11: „Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“
Jan 1,35-51: Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře ), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr ).“ Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“
Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“
Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Milí přátelé,
možná jste se při slovech o lovení lidí lekli. Určitě nejste ani první ani poslední. Apoštolové jako lovci lidí !?! Fantazie dokáže z této větičky vykreslit docela děsuplnou scénu – učedník s udicí, na které visí polapený hříšník, faráře s harpunou, která míří do nic netušícího davu, křesťany s chytacími sítěmi. Jakou zvolit návnadu nebo past?
Jistě, je to obraz. Ale je podezřelý. Neříká snad Ježíš v evangeliu zřetelně, že máme své bližní milovat, a ne lovit? Bojím se, co ta slova mohou nastartovat, když se jich chopí fanatici a náboženští radikálové. Brrr. Lovící šelmy si vybírají slabší, zranitelné jedince. Hodit sítě, pomaloučku kroužit, zvolna zatahovat. Bohulibý nábor, takže účel světí prostředky. Zaměřit se na slabší, všelijak handicapované - nemocí, chudobou, osamělostí, tragickou událostí... pak uchvátit. A udělat si zářez na pomyslné misijní pažbě. S každou další obětí se lovec cítí mocnější.
Měli bychom sestry a bratři, jako křesťané jasně vyznat, že se takto nevybíravě a kořistnicky křesťanská církev často chovala (často bohužel - tedy Bohu k žalu - pod hlavičkou misie) a měli bychom to zástupně vůči všem takto polapeným, civilizačně znásilněným národům a kulturám vyznat jako hřích. OPAKOVANĚ vyznávat jako hřích.
Tímto úvodem ovšem nechci dnešní text a téma MISIE / téma POVOLÁNÍ k UČEDNICTVÍ zatratit. Naopak, chci pro něj a ty texty připravit čistý stůl.
Ježíš je na loďce se Šimonem, kterému se v noci nepodařilo vůbec nic chytit. Najednou však prožívá zázrak hojnosti, nečekaný příval božích darů. A je zděšený. Ano, milí přátelé, setkání s Boží mocí nepřináší jen radost a vděčnost, ale nese i poznání, vlastní nehodnosti, hříchu, totální nedostatečnosti: moje sítě se, Pane, trhají, od tebe přichází mnohem víc, než jsem vůbec v životě počítal. Když se ze mělkosti všedního dne dostanu na hlubinu a potkám se s Kristem, tak teprve vidím, jak strašně moc moje vlastní síly a kapacity nestačí. Kolaps. Nemůžu to utáhnout, Když přijde zátěž, nárok, tak je všechno moje slabé a děravé. Až se toho lekám. Milí přátelé, setkání s Kristem není přátelská beseda. Blízkost, svatost je vlastně k neunesení, nepřístupná, fascinující a zneklidňující. A Šimon to tak prožívá a dokonce prosí: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!"
Jenže Ježíš ho neposlechne a na upřímném vyznání hříšnosti odpovídá Petrovi slovem milosti, posily. (stejně je to při VP) "Neboj se.“ „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi."
Důraz není na tom lovit, ale na tom lovit lidi. Rybář Šimon je poslán k lidem. Šimone, zažil jsi mimořádnou chvíli, ale nemůžeš tu zůstat, strnulý - ani ve svém zděšení nad vlastní nesvatostí, ani fascinovaný tímto setkáním. Musíš se vrátit. K lidem. A nezapomeň, rybářem lidí jsi právě jako ten nesvatý.
Sestry a bratři, to je opravdu velmi podstatné. Vyjít k lidem máme jako ti, kteří byli v hlubině své duše, na dně svého života otřeseni. Jedině tak se snad budeme umět vyvarovat povýšenosti, které mívají majitelé pravdy. Nejdeme si pro lidi, jdeme k lidem a spolu s lidmi.
A když už bychom chtěli vzít vážně to slůvko lovit - tak ano vylovit je, vytrhávat je ze sítí, z nichž se nemohou sami vymotat. Tahat je z průšvihů a hlubin, ve kterých tonou, lovit ty, kteří se brodí a topí v záplavě práce, starostí nebo smutku. A zase - ne pro zvýšení vlastní moci prestiže či sebevědomí "Hle, jaký jsem zachraňovač" ne pro posílení stavů své svého sboru či církve. Budeš lovit lidi pro království Boží. Neboj se. A jdi.
Mám sestry a bratři u tohoto příběhu vždycky pocit, že to učednické uvěření je dost náhlé, rychlé a že to tak u každého není - pojď a následuj mne a oni šli. Víra se přece rodí různým způsobem. A tak je dobře číst o povolání učedníků i z Janova evangelia. Tam to není zdaleka tak příkré - budoucí učedník je k Ježíšovi přiveden někým jiným - bratrem, nebo přítelem, který už Ježíše zná. Jak to bylo?
Jan Křtitel ukáže na Ježíše a říká: Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa. Slyší ho to dva jeho žáci – Ondřej a …jméno druhého neznáme. Jsou vedle někoho důležitého - ale jak ten rozhovor začít? Ježíš jim pomohl – rozhovor otevřel. Co chcete?
Mohli se zeptat na to podstatné, kdo tě poslal, kdo jsi, jaký je cíl tvého poslání. Ale někdy to třeba skrze trému nejde. A tak položí nečekanou otázku: Kde bydlíš? Ježíš se nezasmál ani se neurazil. Pojďte a uvidíte.
Prostě - ti dva měli odvahu Ježíše kontaktovat. Co řekli, nebylo asi úplně přiměřené. Šlo o Mesiáše a oni se ptají, kde bydlí. Ale měli odvahu! Aspoň něco ze sebe vydat. Ta odvaha může být cennější než vhodně formulovaná otázka. Možná i my promarníme leckterou šanci tím, že nám chybí odvaha něco říct, myslíme si, že to nebude dost moudré. Řeknu to tak nebo takhle - přemítáme, a příležitost je pryč. I u setkání s Bohem, prostě nějak vstoupit do kontaktu, něco ze sebe dostat, i když se to bude zdát neuspořádané a málo trefné.
Oba zůstali celý den u Ježíše. Pozvat si návštěvu na celý den, to chce kus odvahy - tam se člověk odkrývá. Ale zároveň - a to věděli i žáci u mistrů - nejvíc se učíme ne z toho, když někdo něco říká, ale když vidíme jak to žije, když to žijeme spolu s ním. Činili stejné věci, stejně se ptali, stejně u něj bydleli.
Jeden pak s Ježíšem zůstal a druhý ne. Znovu a znovu se ptáme, jak je to možné? Tehdy, i dnes. Znovu a znovu musíme odpovědět, že nevíme. Setkání s Bohem je tak originální, tak jedinečné, že nejde definovat žádné podmínky vzniku víry. Každý jsme originál, každý máme cestu jinou. A ten muž, co odešel, není označen posměšně. Žádná výčitka. Odešel.
Ondřej pak vyhledal svého bratra Šimona a řekl mu: "Nalezli jsme Mesiáše." Tak, z čista jasna, bez úvodu. Než uslyšíme od Šimona jediné slovo, už na něj Ježíš pohlédl a řekl, budeš se jmenovat Petr, tj. skála. Někdy to jde opravdu rychle. Dalším učedníkem se stane příští den Filip. Ježíš ho vyhledal. Neptal se ho, co chce, jak se má. Řekl, následuj mne. A Filip jde. Bez otázek, bez pochyb a protestů.
Takže, čtyři se potkali s Ježíšem. Reakce každého je jiná. Ondřej se doptal, protože ze sebe cosi vysoukal v pravý okamžik, i když to moc nemělo hlavu a patu a byl s Ježíšem celý den. Jeho kolega udělal totéž a odešel. Petr slyšel hutné vyznání a aniž sám co řekl, dal mu Ježíš nové jméno. Filip byl nalezen a šel.
Filip potom přivede ještě pátého - Natanaela. Povídá mu, že našli Mesiáše a že je z Nazareta. Natanael by měl žasnout, že nalezli Mesiáše, ale on je především udiven, že by něco dobrého bylo z Nazareta. Taková díra, copak by odtud mohlo vzejít dobrého? To mě podrž. Brblá, nevěří, má pochyby, ale jde.
Ježíš jej spatří a vysekne mu poklonu. Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti. Dost překvapivé - tenhle ubrblaný Natanael. Kdo tedy máte problémy s tím, abyste rychle vzpláli nadšením, když slyšíte převratnou novinu, kdo vidíte nejprve chyby a pak až věci dobré… Taky máte naději. Ježíšovi asi ani takový typ nevadí. Chválí Natanaele, muže s pochybnostmi a s pocitem, že je to celý nějaký divný…
Pět mužů se v Janově příběhu setká s Kristem. Každý z nich to prožívá. A pak ten příběh o Šimonovi v loďce u Lukáše. - abychom věděli, že dění mezi člověkem a Bohem je vždy nové a originální, a vznik něčeho tak vzácného a křehkého jako víra, je jedinečný. Příběhy věřících nemusí být jeden jako druhý. Tak abychom ten svůj nepokládali za normu a skvost. I když to se až tak nebojím, spíš, abychom ten svůj příběh s Bohem nepokládali za obyčejný, špatný, horší než mají ostatní. Mám svůj příběh před Boží a píšeme ho dál… Amen