Text: Matouš 13,44-46 „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.
__________________________________________________________
Milí přátelé, přečetl jsem dvě podobenství. Jsou to skoro dvojčata. Na dvojčatech je zajímavé pozorovat, co mají společného a čím se naopak liší.
První rys: Obě jsou krátká. Dohromady tři verše. „Království nebeské je jako…“, Ježíš řekne pár prostých ale výstižných slov, a stačí to. Život ve víře, to je jako dům s dobrými základy. Království nebeské – to je hostina, na kterou jsou zváni všichni, kdo si udělají čas. Království nebeské? To je obrovský úžas a vděnost, jako když se nám nečekaně návrátí ztracené dítě... Mluvit o víře pro Ježíše nebyla žádná věda. Rozhlížel se a z okolního světa bral příklady, na kterých objasňoval, jak to vypadá, když se někde prosadí Boží vliv. Teologové po mnoho staletí vymýšlejí teorie, sepisují knihy, studují filosofii, … Jestli bychom se neměli více věnovat poezii, nechat se inspirovat (in-spiró znamená vdechnout), tedy vdechnout božího ducha a vymýšlet metafory, a nová jadrná přirovnání …. Boží království je jako vlak, kde je, možná i nekonečně míst, a počká i na opozdilce, co si popletli jízdní řád, a jízdenka je zadarmo, jen je třeba si ji vyzvednout. Boží království, to je jako, když v počítačové hře vstoupíš do vyššího levelu. A Večeře Páně, to je jeho demoverze. Anebo křesťanská naděje – Věřím, že sestoupěj z nebe velký Boží kleště a rozstříhaj vostnatej drát, rozstříhaj všechny vostnatý dráty, co jsme my lidi postavili. Prostě pár trefných slov v metafoře poví víc.
Takže království nebeské jako poklad, jako vzácná perla – tedy jako cenný objev. Rozdíl je, jak se k němu dostat. V prvním kdosi nalezne na poli poklad, jen tak. Čistě náhodou na něj zpod drnu vykoukl hrnec plný mincí, či truhla se šperky (ano v dobách válek a nejistoty lidé takto schovávali svůj majetek). A ačkoliv je to dost možná sen každého rolníka, tak je nálezce překvapen. Rozhodně ale chce poklad získat.
Ve druhém podobenství je tomu přesně obráceně. Léta soustavné píle a dřiny. Roky promyšlených obchodů a sbírání informací o výhodných nabídkách. Žádná náhoda, hrdina v druhém podobenství cílevědomě hledal, až nalezl.
Také každý z nás má různou cestu k víře. Někdo moc hledat nemusel. Vrostl do životní polohy zvané víra. Na druhé straně jsou ti, kdo hledali, hledají. Lidé, co prošli různými zkušenostmi filosofických směrů a náboženských skupin. Jako obchodník pátrali po krásných perlách, hledali na různých místech, než nalezli to pravé. A teď jsme tady, společně - my co žijeme z darovaného pokladu. A je jedno, jak se kdo k víře a do církve dostal. Víme, kolik zla obecně přineslo zkoumaní původu rasového či třídního. Ať se božímu lidu vyhýbá pátrání, kdo byl katolík, evangelík, nevěřící, v sektě... Prostě ti, co odedřeli dlouhá desetiletí na boží vinici, stojí společně před Bohem s těmi, kteří se objevili teprve před pár měsíci. To je skvělé!
Zkoumání to může pokazit: Oběma směry: Aha, no tak ty seš z té tradiční evangelické rodiny. Anebo naopak, aha takže vy jste uvěřil až v dospělosti.“ Prostě někdo to má přímo a někdo s oklikami. Proto to dvojčecí podobenství. Hledající i tradiční, chudý a bohatý (nádeník a klenotník) jsou vedle sebe před Bohem bez rozdílu, a pokračujme: muž a žena, starý i mladý, město i venkov, řemeslník i intelektuál, extrovert i introvert,…. Atd.
Ježíšova podobenství jsou provokativní také proto, že klidně přirovnávají boží věci k příběhům z šedé zóny ekonomiky nebo z politického zákulisí. (Vskutku nelze Ježíše podezírat z naivity, že neví, jak to ve světě skutečně chodí.) V tom první příběhu člověk, který našel poklad, jedná nepoctivě. Podle tehdejších zákonů totiž nalezený poklad náležel králi, v některých zemích část i majiteli pole. Nálezci nic. (Ostatně, jinak by neměl důvod poklad znovu skrývat.) A i když to pole koupí a vezme si poklad, pořád obere státní pokladnu. Ten člověk nejedná morálně, ale jedná pochopitelně. A když o skrytém pokladu víme, tak pochopíme i to, že obětuje všechno co má. Ačkoliv ho ostatní nejspíš mají za blázna. Ale on vůbec nejedná bláznivě. Jedná vlastně docela pragmaticky. I když odvážně. A tak je to i s vírou - vypadá to bláznivě (věřit), ale kdo ví, o jak cenný poklad jde, tak ví, že je to to nejrozumnější, co se dá udělat a je to úplně pochopitelné.
Druhý hrdina, co obchoduje s perlami, může být také považován za blázna - vrazit všechny peníze do jedné perly. Ale kupec ví, že se mu ta transakce mnohonásobně vyplatí. Ví o ceně té perly víc než ostatní. Taky může vypadat jako blázen - ale on ví, že je to životní koupě - o které sní každý obchodník. Oba dva životní šanci nepustí - jeden skrytě, druhý veřejně. Tajemství a veřejnost. To také můžeme vztáhnout na víru. Někomu je bližší způsob skrytý - vždyť o víře se těžko mluví, přece nemůžeme o tématu tak osobním a intimním mluvit, některé věci lze Bohu svěřit jen o samotě. A zůstanou mezi námi. A Ježíš říkal ať při modlitbě vejdeme do svého pokojíku a zavřeme za sebou dveře. I před těmi nejbližšími. Však ty nejhlubší smutky a nejhlubší radosti nejde ani dost dobře vypovědět. Skrytost.
Jenže pak je setkání s Bohem také jako draze ceněná perla. A ta je ceněná, když se o ní ví, když se ukáže. Víra je také záležitostí veřejnou. Svou víru vyznáváme. Třeba tím, že jsme tady. Ve společnosti utržené z řetězu se právě kvůli Pánu Bohu držíme určitých zásad, a když se nás zeptají, tak jim řekneme proč. Tak jako kus své víry máme schovaný pro sebe, tak kus víry zároveň taky projevujeme.
Ta podobenství - dvojčata mají takřka stejný konec. Hlavní hrdina jde, prodá všechno, co má, a koupí tu perlu, to pole s pokladem. Jak námezdní dělník, tak zámožný „klenotník“. Oba potkali životní příležitost, jaká se už nemusí opakovat. A rozhodli se ji využít.
O to jde: využít šanci. Rozhodnout se, a jednat. Buďto se promění od základu celý dosavadní život. Anebo ne. A pak se nic nezmění a bude přemýšlet „jaké by to bylo“ kdyby tak někdy zakopl motykou o poklad nebo ho potkala životní koupě.
Vědět o pokladu totiž ještě není ho získat. Že Boží slovo, odpuštění, víra, milosrdenství atd. - jsou vzácné poklady, k tomu přitaká leckdo. Ale že bychom kvůli tomu měli zcela konkrétně něco
podniknout, něco důležitého, odvážného a pro ostatní možná i bláznivého, to už vůbec samozřejmé není. Řekneme si: to možná dokáže nějaký světec, ale já jsem takový obyčejný člověk. A to podobenství říká: omyl - vždyť právě tak jedná každý obyčejný člověk, dokonce člověk nevalných mravních kvalit, v okamžiku, kdy má na dosah ruky, něco o čem snil. Nejedná nijak heroicky či sebeobětavě, ale jedná docela pragmaticky. Pochopili, jak je to vzácné. A to je klíčová otázka: Pochopili jsme, jak vzácné je to, o čem Ježíš mluví.
Obyčejnost je kupodivu základní kulisou. Poklad je nalezen během všední práce, na poli, v našich všedních dnech. Někdy jsou ty dny šedé a únavné, plné kamení, úrodné více i méně. Ale nemusíme, hledat někde jinde, mimo všední realitu, v úniku do nebeských sfér ani do krásných zážitků, třeba i náboženských. Jistě jsou na svět různá prostředí nábožensky inspirativní – chrámy, poušť, hory, atd. Ježíš tedy mluví o Božím království, co je skryto doma, na poli a zakopnou o něj lze tohle úterý dopoledne.
Jen je třeba nezpanikařit, nedat na to, že možná budeme vypadat jako blázni. Ale udělat přesně to, co je potřeba. Ten poklad, tu perlu získat. Jen – slovy jednoho aforismu: „Spasení není něco za něco, spasení je všechno za všechno“.
Království nebeské je jako ohromná výhra v loterii, kterou člověk vyhrál. Ovšem vyplácela se na druhém konci světa. A on - aby měl na letenku - prodal všechno, co měl, a letěl si vyzvednout výhru.
S královstvím nebeským je to jako když se jeden člověk v roce 2012 dozvěděl, že za deset let budou ceny bytů v Praze trojnásobné. Šel prodal vše co měl a vzal si půjčky, co to šlo a koupil několik bytů.
Tak je to s pozváním k víře. Udělat to, co je třeba, je stejně pochopitelné, moudré, jasné, pokud věříme, jak je cenné.
A ačkoliv čteme, že to dotyčný člověk dělá „z radosti“. Je pochopitelné, že se člověk zachvěje, když prodává to svoje, to jisté, byť je toho málo, a velký zisk ho teprve čeká.
Tak v těch chvílích, kdy se zachvějeme, a nejsme si jisti cenou pokladu evangelia, prosíme Bože podrž nás a dej nám odvahu. Amen