Čtení: Sk 16,23-34
Text: Lk 14,15-24: Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím." Ježíš mu řekl: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: 'Pojďte, vše už je připraveno.' A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: 'Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.' Druhý řekl: 'Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!' Další řekl: 'Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.' Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.' A služebník řekl: 'Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo.' Pán řekl služebníkovi: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.'"
I. „Já nemůžu“
Sestry a bratři,
ti tři pozvaní nemají nijak hloupé výmluvy. Ono ani to slovo „vymlouvat se“ není přiměřené. Oni se docela seriozně omluvili. Jeden si jde prohlédnou pole, druhý potřebuje vyzkoušet voly, třetí se oženil. Všichni mají oprávněné starosti - ano starají se o zaslíbenou zemi, o rodinu, jsou dobrými Izraelity. Nejdřív práce, pak zábava, nejdřív rodina, pak to ostatní. Tak to mají Zákonem nastaveno. Teď nemůže mít přednost nějaká hostina. A přece má !
Podobenství o tom, co má přednost. Jaké hodnoty jsou pro tebe pro mne výš? Žebříček hodnot - to je takový vznešený pojem. Vyjděme spíše z naší všední zkušenosti. Totiž že určitým věcem, aktivitám dáváme přednost před jinými - podle osobního gusta: někdo práci, někdo sportu, jiný divadlu, návštěvám,další lenošení atd. A podle toho máme i naplánovaný čas.
Jsou ovšem situace, kdy tuto svou standardní hierarchii měníme. Nemocné dítě - to znamená, že hrát fotbal nepůjdu, brácha se žení - jasně, divadlo oželím, lístky nabídnu sousedovi. Do našeho sboru přijede na návštěvu papež nebo americký prezident? To by si asi skoro každý nějak zařídil, aby se s ním setkal. I když návštěvu prezidenta polského nebo biskupa českobudějovického by možná vynechal, protože chce být radši na chatě být se zedníkem. A někdo ne. Každý to máme nastaveno jinak. Každou volbou pro něco, jinou možnost odmítáme. My odmítáme.
Často to není zřetelné. Třeba když říkáme: „Já nemůžu“, nebo „já už musim“, tak to vypadá jakoby něco, nebo někdo jiný o nás rozhodoval. V té větě „já nemůžu“ nejsme za sebe. Vlastně by tam patřilo „já nechci“, resp. „já bych chtěl, ale dávám přednost tomu a tomu“. Byla by to asi docela komunikační revoluce, kdybychom začali říkat návštěvě „já už chci jít“, nebo „já nechci přijít“. O co mi jde: podtrhnout klíčovou myšlenku bible, že my žijeme svůj život za sebe a máme svobodu rozhodnout se pro jednu či druhou hodnotu. Pro fotbal nebo pro práci, pro rodinu nebo pro pěvěcký sbor, pro útok nebo pro ústup. A tuto svobodu nám sám Bůh dává a garantuje. To je skvělé. Za svá rozhodnutí neseme odpovědnost - to někdy bývá tíživé.
Zdá-lo by se, že jsou situace, kdy na výběr není. Třeba situace útisku - vnějšího či vnitřního. Ale i tady má člověk na výběr: postavit se a bojovat anebo to přijmout a nést. I v situaci extrémního sevření - třeba ve vězení, na lůžku v nemocnici, v zajetí - má člověk stále svobodu volby - přijmout anebo odmítnout. Slyšeli jsme při prvním čtení o tom, jak Pavel a Silas v situaci velikého sevření poznali darovanou svobodu, svobodu víry a zvolili zpěv, a když mohli, přece neutekli. Víme, že Izraelci se proti faraonovi postavili a utekli. Víme, že Ježíš své utrpení přijal a zakázal tasit meč na obranu. I přijetí utrpení je aktem svobody, rozhodnutí pro postoj k dění je mým svobodným rozhodnutím. Právě Ježíšova slova z kříže ukazují tuto jeho svobodu.
II. Naše předvolby
Jestli ti tři říkali, že musí jít za polem, volem nebo manželkou, tak nemuseli, ale chtěli. Oni nebyli proti hostině, ani proti hostiteli, ale zrovna se rozhodli jinak.
Je to veliký nárok, a vlastně to ani není možné si v každou chvíli uvědomovat, pro co se rozhoduji a co vylučuji. Těch možností je totiž nekonečně. Vlastně už máme i takový filtr, že některá pozvání či letáky ani nebereme vážně. Nemůžeme se rozhodovat stále znovu, máme nastavené obvyklé postupy při volbě - "z těchto kruhů, obvykle nic dobré pro mne neplyne, knihy tohohle autora nestojí ani za prolistování, stejně jako program onoho televizního kanálu.....".
Mám za to, že je dobře tyto osvojené a zabydlené postupy přezkoumat - s otázkou jestli jsem se neodřízl od něčeho, co je vlastně pozváním k dění Božího království.
Je dobře kriticky všímat nastavení životních předvoleb. Kontrolovat nastavení směru. Jestli nemáme v zápisníku "vykřičník - akutní“ u mnoha věcí a u evangelia poznámku: „vyřídit později“. A co je vlastně vždycky akutnější… a trůní v popředí.
III. Rozpoznání času
Ježíš to podobenství o rozpoznání priorit říká právě těm, co si myslí, že to mají srovnané, že vědí, co je důležité a co méně. Vypráví jim podobenství o rozpoznání času. To rozhodování je stále nové. Neptejte se, co je důležité obecně. To je sice báječná teoretická debata, ale nic z toho. Ptejte se, co je teď pro mne (v Boha věřícího) důležité. Ne, co jsem si kdysi stanovil. Je to stále tak? Platí priority, které jsem stanovil? Čas není stále stejně rychle běžící chronos. Určité věci mají svůj konkrétní čas, ta hostina má lhůtu, čas konání. Nelze počítat, že dorazím až potom, když hostina začíná už teď.
Jak to rozpoznat, jak poznat „volání na hostinu“ chvíli božího království a chvíli, kdy je na místě jít na pole a za manželkou. Dobrým prostorem pro ptaní se a rozpoznávání je chvíle modlitby. Kdy je nám dáno poznat, co je „skutečná šířka a délka, výška i hloubka“ (viz Ef 3,14-19). Ptát se před Bohem, a s jeho pomocí přezkoumávat svá rozhodnutí, a být vnímaví na to, k čemu je teď čas…
IV. Osoby a obsazení
Jen pro pořádek zmiňuji, že se mýlili ti vykladači bible (a nebylo jich málo), co tvrdili: smysl toho podobenství je v tom, že židovský národ odmítl Ježíšovo pozvání a tudíž je navěky zavržen. Jistě - je tu varování, že může dojít k proměně hostí, namísto oslovených může být pozván opravdu kdokoliv. Namísto vzdělaných lidí kolem chrámu, běžní lidé z Galileje. Anebo dokonce pohané. Namísto solidních a vlivných - otrhanci a pobudové, co neodmítli. Pokud bychom chtěli myslet celosvětově - napadají mě dvě možnosti: do role pozvaných, co nepřišli, bychom mohli obsadit křesťany z tradičních rodů a rodin, kteří sice proti víře a Bohu nic nemají, ale nemají čas. Přijdou, až budou mít volno, v domnění, že abonenetku u Kristova stolu zdědili. Anebo evropské tradiční křesťany - "Ne, my nejsme proti, ale nezdá se nám to tak urgentní (to víte: pole, volové, manželka…)" A mezitím to Kristovo pozvání přijali v Koreji a v Latinské americe, protože vypnuli počítač, odložili noviny, hoblík a vařečku a slaví s Ježíšem.
Stejně tak nelze to podobenství zúžit na závěr, že „se má chodit do kostela“ a nic není přednější. Říkám to naschvál provokativně. Ano, věříme, že církev je prostorem zaslíbení, místem, kde se děje boží kralování, ze společných shromáždění je veliká síla, užitek, služba... Ale nelze pozvání do církve ztotožnit s pozváním do Božího království. A jistě byly (a jsou) doby, kdy opravdové přijetí Ježíšova pozvání znamenalo spíše do některého kostela nechodit a radši se scházet k modlitbám a nad Písmem někde v lese. A naschvál provokativně chci říci, že může nastat chvíle, kdy pozvání k dění Božího království může znamenat právě nejít na církevní akci, plánovanou. Ano i církevní události se můžou stát výmluvou.
V. A přece se slaví
A je tu ještě jeden důraz. Vystupují v tom příběhu rozmanité postavy. Možná nás nenapadlo, že tou hlavní by mohl být hostitel. A evangeliem - dobrou novinou je fakt, že hostina přece jen bude. Že to ti pozvaní nezhatili, tedy naopak, že si to hostitel zhatit nenechal. To je senzační zpráva. Bůh nechce být sám, má trpělivost a posílá pro jiné hosty. Podobenství o hostině, která se přece jen koná. Lidský hřích a natvrdlost jsou na boží odhodlání krátká. To je veliké povzbuzení pro ty, kdo jsou zvlášť nešťastni z natvrdlosti lidstva ohledně priorit, hodnot a vnímavosti k času.
O Velkém Pátku to vypadalo na triumf těch, co odmítli změnit smýšlení, priority, těch, co božím pozváním k radosti pohrdli. Velikonoční neděle je však zprávou o tom, že hostina přesto zrušena nebyla. První, co Ježíš dělá, když potká ty původně otrhance od plotů, sítí a ze škarpy hříchu, - je že s nimi stoluje. V Emauzích, a na břehu jezera.
VI. Hostina chudých
A ještě něco, jde o pozvání k hostině - k hostině Božího království. I když je Večeře Páně svátostí církve, věříme, že je to hostina, ke které zve Bůh, a tedy i dnes tady jde o hostinu Božího království. Není to na pozvánky - pro zvané, místa je dost pro všechny. Jenom nám nesmí vadit, že to není akce pro V.I.P., ale pro unavené, chudé, těch zpoza plotu. Pro ty, co se nemají čím odvděčit. Je to pozvánka pro nezasloužilé. Sneset-li to, pak přijďte. A hlavně ať nám do toho nic naléhavého nevleze. Amen