Čtení: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Ex 20,8-11
Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Dt 5,12-15
Text: Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu. Iz 58,13-14
______________________________________________________________
Co dalšího má, milí přátelé, člověk vědět, aby byl jeho život vydařený – aby žil ke spokojenosti Boží i vlastní? A jak se má společnost zorganizovat, aby pro takový dobrý život (před Bohem i před sebou) vytvořila podmínky?
Čtvrté slovo doporučuje pravidelně přestat pracovat, ša-ba-ta – znamená přestat. Pravidelně zabrzdit. Člověče, tvůj život ať má rytmus - 6+1, šest dnů budeš pracovat a dělat všechnu svou práci ale sedmý den odpočineš.
A proč? V bibli jsou odpovědi dvě. Desatero tam najdeme na dvou místech. Ve 2M 20 a v 5 Mojžíšově 5. ta znění desatera jsou až na drobnosti totožná – kromě čtvrtého přikázání.
Ex - odpočívá i JHVH
Druhá Mojžíšova odkazuje na onu píseň o světě a člověku, co je na úplném začátku bible. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. V oné, zazní jako refrén pětkrát, že Bůh (po té, co oddělil ...... ) viděl, že je to dobré. Po šesté sloce, kdy šlo o člověka zazní, že to bylo velmi dobré. Už už by si člověk myslel, že on je korunou stvoření, vrcholem, nad který už není. Jenže cílem a dovršením je sedmý den, šabat, den, kdy Bůh dokončil své dílo. Věnoval se sám sobě, nic dalšího netvořil, nadechl se, rekreoval a s radostí se díval na svět. Tak jako turista, když vyleze na vysokou horu, tak se na ní zastaví, sedne si, rozhlédne, často i vytáhne svačinu. Dílo je dokonáno teprve s odpočinutím. Oddělení dne odpočinku od pracovních dnů je úplně stejně důležité jako oddělení světla od tmy, souše od moře atd. Dělejme to jako Bůh - šest dní pracoval a sedmý den odpočíval.
Přiměřený vztah k práci
Čtvrté slovo Dekalogu tak ovšem otevírá důležité téma: Jaké má v našem životě místo práce?
Když se někdo zeptá: A kdo to je? Tam ten, co sedává v druhé lavici? Co to je za člověk – od vás z domu? Tak velmi často, skoro vždycky, zmíníme jeho zaměstnání: to je učitelka, to je řidič autobusu, to je ten instalatér..
Ale - jsme opravdu tím, co děláme? Není více možností, jak odpovědět. Je to milá babička, máma, je to potápěč, vášnivý čtenář, amatérský houslista, hlavní vedoucí táborů; je to takový optimista, dobrý diskutér, vtipný chlapík. Čím to, že obvykle zmíníme práci?
Samozřejmě, že v ní strávíme spoustu času. Ale být mámou zabere toho času možná ještě víc. A když byl někdo před rokem 1989 topičem, moc to o něm nevypovídalo.
To přikázání práci nijak nezpochybňuje – koneckonců je to 6 ku 1. Práce znamená, že můžeme poctivě získat prostředky k životu – lepší než krást. Práce může být i povoláním, posláním. A nejenom ta, kde to trčí na první pohled jako zdravotní sestra, sociální pracovník či policista. Posláním a povoláním může být každá práce, kterou člověk dělá jako službu druhým: být dobrým kominíkem, vstřícným úředníkem, poctivým finančním poradcem, nebo vlídným řidičem autobusu.
Malér je, když se práce stane bohem. Když se člověk začne cítit tím povolaným a v práci nenahraditelným – často právě proto, že mu to jde. A navíc, narozdíl třeba od alkoholu, když někdo propadne práci, tak není na první pohled vidět, jak je to pro něj a jeho okolí zničující.
A tak 4. přikázání není úkol, ale především slovo osvobozující: Člověče - nejsi jenom tím, co děláš. Nenech se zdeformovat, zmrzačit, nemusíš se redukovat jenom na svou práci. Nenech si ukrást veškerý svůj čas a krásu, na kterou pro samou práci nemáš čas. Buď moudrý. Brzdi. Dávám ti šabat, čas darovaný, kdy je dokonce přikázáno, abys vystoupil ze své pracovní role. Nejsi svojí prací. A kdyby mělo na tvém pohřbu zaznít jen: „Měl rád svou práci.“ Je to přece jen trochu málo ne? I když ti jde. I když jsi v ní úspěšný. I když tě živí. I když jí máš třeba jako službu bližním. Den odpočinku, ať ti tohle stále připomíná.
Dt - byl jsi otrokem
Je tu ještě druhé odůvodnění – to z 5.Mojžíšovy: Pamatuj, že jsi byl otrok. Nenech se znova uvrtat do otroctví, do chomoutu svého výkonu, vyššího platu, společenského uznání nebo pocitu nenahraditelnosti. Izraelcům, kteří šlapou po poušti je to jasné – musí si občas odpočinout, jinak by padli únavou. Právě tam, kde chceš dělat věci dobře, si musíš umět dát pauzu. Protože vyčerpaný, nadoraz, na pokraji zhroucení neprospěješ ani sobě ani svým bližní ani té práci.
Ale předně - to přikázání má chránit sociálně slabší. Milý Izraelče (co jsi byl v Egyptě – a to není údaj geografický – Egypt to je každé místo nedobré k životu), Ty víš, co je to být otrokem, víš, co je to makat celý den a každý den a bez odpočinku. A proto to nebudeš dělat druhým. Když slavíš svobodu, nebudeš ji nikomu upírat. Proto podrobný výčet, koho všeho se to přikázání týká (bylo potřeba to říct). Byla na tu dobu neuvěřitelnou sociální vymožeností Izraele, že spolu s odpočívajícím Izraelcem – hlavou rodiny – mohly odpočívat i jeho děti. Ale pracovat nebude ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. Tedy ne: Já odpočinu a vy na mě pracujte. A není to ani tak, že by ředitel, šéf dal milostivě volno, že by se vrchnost uvolila - je to řád nařízený samotným Bohem, a platí i pro šéfy, pro vrchnost. Celé stvoření, celý svět, který máš zdánlivě k dispozici ti nepatří, abys ho uštval, ale je tvým partnerem, který má stejnou cenu před Boží tváří jako ty.
Nešlo by to, aby kromě těch, co v neděli opravdu musejí službu konat – poklidit u zvířat, sloužit v nemocnici a být na nádraží, - aby ti ostatní mohli den odpočinku slavit. I tvá prodavačka, protože si rohlíky můžeš nakoupit jindy. I tvůj pumpař, protože pro benzin se skoro vždycky dá zajet i v sobotu. I tvůj zedník, který by mohl k tobě na melouch. Protože možná teď chybí na nějaké oslavě...
Šabat
Prvním významem neděle je že se nedělá (to české slovo vystihuje původní obsah výborně). Ale „sedmý den“ je ještě víc. Chasidští židé říkají královna šabat. Šabat to není jen „dáme si na chvíli pauzičku“. Je to svátek života (dostal jsi život - raduj se), je to svátek svobody (byl jsi otrokem, slav vysvobození). Co nám pomáhá, aby to byl svátek života, svátek svobody?
A ještě otázka: Je to den bez práce nebo je to den Páně. Stačí odpočívat, nebo se musí jít do kostel? Na ryby nebo do shromáždění – vypointoval název svého kázání jeden kolega.
Jak je to s tím kostelem? Abyste pak neřekli (a někde na mě neřekli), že vám farář povídal, že se do kostela chodit nemusí. Jenže ono se, bratři a sestry, opravdu nemusí. A většina lidí toho zhusta využívá. A myslím, že nedělají dobře. Ale stejně tak není dobře, kdyby se do toho kostela muselo povinně. Bohoslužby jsou pozváním k oslavě. Života, svobody, společenství, Boha....
A ještě něco - sedmý den jako předobraz božího království. Bohoslužba - chvíle, kdy je jedno, kdo je bohatý a kdo chudý, kdo je úspěšný a kdo ne, kdo má dobré a kdo špatné známky. Den, kdy je jedno, kdo má jakou barvu kůže, všichni jsme dcery a synové boží a můžeme to slavit. Přepracovaný se může zvednout hlavu od povinností a termínů, a zastavit a slavit. Nezaměstnaný může aspoň na chvíli odhodit svoji starost o hledání práce a slavit. Mladí můžou v den Páně nechat být úkoly a povinnosti, staří, ti, co už své odpracovali a jsou doma sami, mají důvod se vypravit na slavnost.
Smyslem života, ani mírou jeho ceny není podaný výkon, produktivita, efektivita. Sedmý den je plný boží přítomnosti. Kdo pláče, může se nadechnout naděje, kdo už nemůže, nemusí spěchat, kdo má radost, může ji vykřičet, vyzpívat před Bohem (a protože varhany hrají nahlas, tak se nemusí cítit trapně). Sedmý den nás nemusí trápit plynutí času. Dost diktatury času. Jakoby se čas zastavil a nevládne nám. Nemá nás, ale my jeho. Máme čas. Pro vděčnost, čas pro posouzení vlastních kroků. Čas všimnout si přehlíženého. Čas pro vděčnost, čas odpočinout, čas dát odpočinou svému okolí, čas pro krásno. Čas být spolu - mladí staří, bohatí a chudí, úspěšní i neúspěšní - být spolu na boží slavnosti. Podávat se bude chleba a víno. Ve víře, že tím posledním výhledem nad vším naším hemžením je „věčný šabat“, odpočinek po tom všem, velká slavnost, která bude bez konce.
Amen