Když byl Petr dole v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a když uviděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ On však zapřel: „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ A vyšel ven do předního dvora. Vtom zakokrhal kohout. Ale služka ho uviděla a zase začala říkat těm, kdo stáli poblíž: „Ten člověk je z nich!“ On však opět zapíral. A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: „Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje!“ On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ Vtom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče. Mk 14,66-72
Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými. Př 16,9
Milí přátelé,
dnešní bohoslužby a kázání jsme připravili společně s Karolínou. Nad biblickými texty jsme mluvili o tématu moc a bezmoc, zvláště o situacích, kdy někdo moc zneužívá.
Možná vám hned v hlavě naskakují jména diktátorů a totalitních vůdců a na druhé straně obrázky bezejmenných zástupů lidí, kteří kvůli nim trpěli a trpí. Ovšem my chceme k našemu dnešnímu přemýšlení nabídnout jiné východisko a kulisy. Všednější. Náš život, naši realitu. Všechny ty situace, kdy se s hierarchií moci a jejím zneužitím setkáváme my. V práci, ve škole, v obci, v sousedství, v kontaktu s úředníky a institucemi. Všechny ty někdy velmi nenápadné a drobné situace, kdy někdo, kdo má moc (razítko, funkci, uniformu), ty pod sebou lehce využívá, anebo více využívá, nebo přímo zneužívá a šikanuje. Odstíny jsou různé. A zisky mocných také: pocit převahy, zesměšnění druhého (a tím posílení vlastního ega), fakt, že druhý za mě udělá práci, kterou je v mé odpovědnosti, zisk může být finanční, anebo může někdo být tím, kdo má nad ním moc, zneužit sexuálně.
Asi byste sami mohli jmenovat konkrétní případy – vedoucího, který nedodržuje pracovní dobu a když už v práci je, stejně si dělá své soukromé věci. Ale má moc, a tak všichni radši drží hubu, aby neměli problémy, aby dostali odměny, aby nebyli vyhozeni. Mají strach. A mlčí. A snášejí ironické komentáře, nechají si naložit víc práce, nechají si líbit styl jednání, který je vulgární, nepříjemný, nekomentují že se nedodržují předpisy. Mají strach. Strach – to je hlavní nevýhoda na straně bezmocných. Strach studenta, že neudělá zkoušku, když se zeptá, proč vyučující nedodal, co měl, nepřišel ani neodpověděl na mail, a ještě změnil podmínky zápočtu. Strach má samoživitelka, které se šéf nepříjemně dotýká, bojí se, že když se ozve, bude jí vyhodí a ona bude bez peněz. Strach má člověk, který radši prodá levně překupníkovi svůj pozemek, i když nechce, protože slyšel o hrozbách a výhrůžkách jeho vymahačů. Atd.
A asi všichni známe ty situace, kdy zvažujeme, jestli nám to stojí za to, se ozvat, upozornit na pravidla, na nepoměr v odměňování, pojmenovat chybu mocného.
Moc je. Dá se využít dobře, dá se zneužít. A i mezi námi jsou ti, co pod mocnými úpí a trpí, ti, co nejsou spokojeni s tím, jak jejich nadřízení řídí obec, školu, nemocnici, bytové družstvo, sportovní klub. A jsou mezi námi i ti, co vedou a moc mají. Dnešní kázání nabízí pohled zespoda. Těch co jsou v nevýhodném, nižším, méně mocném postavení.
Jsme zvyklí hledat orientaci v bibli. Je to kniha o životě a pro život. S onou základní lidskou situací zneužití moci se setkáváme v mnoha příbězích. Situace strachu, kdy se člověk bojí říct pravdu, postavit se za sebe, situace, kdy je mu pak špatně ze sebe samotného, protože udělal co nechtěl, případně, že neudělal a neřekl, co chtěl.
Například králi Davidovi stoupla moc do hlavy. Dokonce jednou ani už nejel se svými vojáky do boje a relaxoval. Když uviděl na střeše sousedního domu krásnou ženu, co se koupala, dal pro ni zavolat a vyspal se s ní. Myslel si, že jako král může všechno. A když hrozilo, že to její manžel zjistí, dal ho zabít. Ovšem přišel k němu prorok Nátan a nastavil královi zrcadlo. Šikovně, tak aby to král musel přijmout, mu řekl pravdu: jsi cizoložník a vrah. V tomto příběhu ten, kdo řekl pravdu neskončil špatně, protože král svou vinu uznal.
Hůř dopadl prorok Míkajáš. Když všichni dvořané králi Achabovi podkuřovali a kývali na všechny jeho nápady, on mu k nápadu okupovat území sousedního státu, které by se mohlo hodit, řekl své. No spíš řekl, jak to vidí Pán Bůh. Prorok, ten vždycky vyřizuje, jak se na situaci dívá Bůh, Takže říká pravdu. A ta pravda zněla, že je to hloupý, pyšný a nemravný nápad, brát sousední zemi kus jejího území. Ale mocný král ho za ta slova vsadil do vězení o chlebu a vodě.
Podobně dopadl i Jan Křtitel. Který veřejně kritizoval krále Heroda, že si vzal ženu svého nevlastního bratra. „To se nesmí“ – jen citoval zákon, který platil v zemi, které Herodes vládl. A za to citování zákona byl vsazen do vězení a nakonec mu i hlavu usekli. Mimochodem Charta 77 nebylo nic jiného než výzva k tomu, aby se dodržovaly zákony. A jak to s mnohými signatáři dopadlo ?
Situaci totálního strachu znali i Izraelci v době Gedeonově. Lupičů a nájezdníků se báli, schovávali se ve skalních štěrbinách, nechali si líbit na svém území znamení, kůly a vlajky cizího národa a jejich božstev. Protože byl silnější. A taky si nechali líbit, že jim ukradli všechny zásoby.
A jak jsme slyšeli i apoštol Petr zná tu situaci, kdy je v prostředí někoho mocného – na dvoře veleknězova paláce. Má strach. A když padne otázka na Ježíše, zapře. A když kohout kokrhá, tak pláče, je mu smutno ze sebe samotného, popřel přítele, popřel pravdu. Vlastně osobní katastrofa.
Zrovna tak by se dalo mluvit o Jeremjášovi a dalších prorocích, co promluvili, řekli nepříjemnou pravdu mocným a zaplatili za to vězením nebo i životem.
Byly i v naší zemi doby, kdy šlo o hodně – i o život, když se někdo zastal kulaka, politického vězně, když pomohl. Dnes jde obvykle o míň, i když jsou to nepříjemné vyhlídky, ztratit práci, nedodělat školu, přijít o peníze, muset se stěhovat…
Známe ty situace. Člověk váhá, jestli se má ozvat nebo mlčet. Jestli má otevřít horké téma nebo ne. Jakoby mluvily k člověku dva hlasy. Jeden za lidskou zkušenost a druhý – hlas víry. Hlas světa a hlas bible.
Když neupozorníš, bude to dělat dál.
A proč mám upozorňovat já, je tu dost jiných
Až zas tak moc ti udělat nemůžou, to přece uneseš.
A proč bych se měla hrnout do problémů.
Hrdinů jsou plné hřbitovy.
Ne, hrdinů je především plné boží království.
Tak se zastaň pravdy, je to přece jasný.
Co je pravda ? Všechno je relativní a život je krátký
A co si o sobě pomyslíš, až budeš umírat
To ti není jedno, jaký budeš mít ze sebe pocit.
To nevím, ale jde o tak drobnou věc, ta svět nezachrání
Ve finále, na Božím soudu, tam jde o maličkosti
A tak bychom ve fiktivním dialogu mohli pokračovat dál.
Je to těžké. Však i Sváťa Karásek zpívá: V práci se chci zastat pravdy, pak si říkám bacha dej, zase držím hubu na špagátě. Z toho já jsem stounavej.
My tušíme, my víme, co je správně, ale jak k tomu získat sílu. Jak přemoci strach? Co pomáhá?
Myslím si, že pomáhá společenství. Když si o těchto svých zápasech vyprávíme, třeba s lidmi v mládeží, ve sboru. Když člověk ví, že někdo další taky stojí v zápasech o pravdu, tak to posiluje.
Myslím, že pomáhají příběh statečných lidí, když si je člověk čte, nebo je vidí zfilmované. Asi bychom mohli jmenovat nějaké velikány jako je Jan Hus nebo Milada Horáková. Ale ještě inspirativnější a víc pomáhají příběhy skoro bezejmenných hrdinů, kteří se neohnuli a za pravdou stáli za všech okolností.
Myslím, že pomáhá modlitba. Prosit Boha, aby mi pomohl najít ta správná slova, když kritizuju. A prosit ho, abych unesl případné následky.
Myslím, že je dobré být dobře zakořeněn, vědět, co jsem, kam patřím, co je v životě důležité a co ne. Takový pořádek ve svět hodnot, pevnost. To pomáhá.
Myslím, že pomáhá sdílení dobrých zkušeností – že když si jinde stěžovali na nedodržení pravidel bezpečnosti práce, že se jim podařilo něco prosadit. Založili spolek na ochranu lesa, a on skutečně nebyl vykácen. A stejně tak, když jde o jednání v bytovém družstvu nebo v jiné škole, kde si někdo zasedl na žáka.
Myslím, že pomáhá představa, že každým svým činem přiložím polínko na oheň. Buď na oheň, kde se vaří výborná nebeská polévka anebo oheň, kde se chystá jedovatý pekelný lektvar. A když si uvědomím kdo všechnu na nebeskou hostinu patří, tak si řeknu, že chci být v jejich společnosti.
A co konkrétně dělat ?
Řekl bych, že každý máme trochu jiné možnosti, různou porci síly i odvahy, různá obdarování. A tak někdo svede jen něco, někdo dokáže víc a dojde dál.
Taková základní, nultá rovina je všímat si mechanismů moci: Kdo kde koho využívá, manipuluje, kdo kde zneužívá svůj úřad. Základ - všímat si, vnímat.
První rovina – popsat zneužití moci, zveřejnit, že se to děje. To už chce víc odvahu, ale třeba novináři (které vnímám v podobné roli, jakou měli dříve proroci), novináři ji mívají, ale jistě i mnozí z vás dostanou odvahu popsat, co se děje. Už to mnohdy stačí. (Myslím že po zveřejnění případů sexuálního obtěžování v poslední době si další vlivní dají pozor).
Druhý krok je iniciativa k odstranění těch, co moc zneužívají. To může být různým způsobem, psát stížnosti, povolat audit, kontrolu, iniciovat spolek, který bojuje proti nějakému nešvaru atd.
A třetí krok, to je asi nejšiřší: vytvářet prostředí, kde pro zneužívání moci není prostor. Je důležité, aby byla možnost si stěžovat anonymně, třeba schránky důvěry. Nebo ombudsman – úřad ve škole, nemocnici, bance, který bere vážně stížnosti občanů. Usilovat o zákonné změny – tak aby do funkcí byli lidé voleni a jmenování jen na omezenou dobu, a třeba jen dvakrát po sobě atd. Prostě vytváření dobrého prostoru k životu. Životního prostoru, kde se člověk nemusí bát.
Možná vás napadne Boží království. Prostor k životu, kde se nikdo nemusí bát a už vůbec ne zneužití moci. Prostor, kde jsou všichni bráni stejně vážně. To je vlastně v samém začátku bible: člověk podle Božího obrazu. Každý člověk! Každý člověk má hodnotu. Nikdo nesmí být nikým mocným považován za číslo nebo položku v seznamu. Boží království, to vyhlížíme. A to jsme už zpátky i v občanském a církevním roce. V tom občanském – protože v pátek 10.12 je Den lidských práv a proto budete dnes pozvaní ke psaní dopisů pro politické vězně. A v tom církevním roce, kde vrcholí advent, vyhlížení příchodu Božího, vyhlížení Krista a jeho kralování.
A i ten příběh vánoční. Marie s Josefem se museli harcovat do Betléma – protože si mocní vymysleli sčítání lidu, aby mohli vybrat víc daní a počítat vojáky. A pak jako ti nejbezmocnější nocují Josef a Marie v chlívku a Boží syn se právě tam narodí. A hned se do toho vloží místní mocnář Herodes a zabíjí bezmocné děti v Betlémě, Ježíše je však na útěku, zcela solidární s lidmi na cestě, co si s nimi mocní mohou dělat co chtějí.
A pak dospělý Ježíš – beze strachu a vždy na 100% pravdivý. Mocných se nebál. A odnesl to nakonec i životem.
Hrdinů jsou plné hřbitovy, říká se. Ale hrob, kde ležel Kristus, je prázdný. Víme, že stát za pravdou, být laskavý a spravedlivý tak jako on, má budoucnost. Absolutní, tu nejposlednější, definitivní.
A to nám může být posilou i do našich zápasů a váhání. Amen