Čtení: Mk 13,3-8.12-13.24-28 Když seděl na Olivové hoře naproti chrámu a byli sami, zeptali se ho Petr, Jakub, Jan a Ondřej: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a svedou mnohé. Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko.
Text: Mk 13,32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.
_____________________________
Sestry a bratři,
text který jsme slyšeli je jeden z doporučených pro druhou adventní neděli. Zdá se být poněkud neadventní. Dýchá z něj dým válečných spálenišť a pach krve. Ježíš důvěrně sděluje svým učedníkům, že před tím konečným příchodem Syna člověka přijde ještě řada pohrom, národ povstane proti národu, země se bude třást, přijde hlad a bída, děti budou vraždit své rodiče. Celý vesmír že vypadne z konceptu i hvězdy se budou hroutit.
Mistr Jan Hus ve své Postile vykládá, že líčení apokalyptických hrůz jet proto (citát), "aby ti, kdo nechtí milovat krále tichého a pokorného, alespoň se báli krále mocného a slavného". Jan Hus má za to, že křesťané mají mít obojí, mají mít naději i strach. Strach je dobrý pro to, "aby se hříchu neklaněli", naděje pak je drží, "aby je protivné věci neporazily".
Můžeme si nechat připomenout od Husa i od jiných moudrých lidí, že strach může být někdy užitečný. Kdyby se všelijací nestydatí a arogantní darebáci mohli obávat alespoň rychlého postihu a pádného trestu, páchali o něco méně zla. Taková je zkušenost, že strach z trestu přece jen brání lumpárnám a křivárnám, aby se neutrhly ze řetězu úplně.
Nenechme si však, od nikoho, i kdyby to měl být Mistr Jan Hus, namluvit že ty poslední hrůzy v evangeliu Ježíš vykresluje proto, abychom dostali strach. Ne. Je to z jiného důvodu. On všechny ty horory líčí naopak pro to, abychom se nelekali A abychom se, kdyby se něco z toho, nebo něco podobného v našem okolí objevilo, abychom se nebáli.
Ježíš učedníkům říká, že to, co přijde, bude sice zlé a kruté, ale - nebojte se, nemějte strach, protože čas pracuje k svému naplnění, už raší zeleň, fíkovník vydá plody. Vydržte a hlavu vzhůru, už je to skoro tady.
Vyhlížet slavný a mocný příchod (advent) Páně patří ke křesťanské víře. Kdo věří, pro toho nejsou dějiny světa, ani jeho vlastní životopis jenom nahodilým shlukem šílených nadějí a následných depresí. Dějiny mají směr, mají tah, spějí ke svému završení.
Říká se tomu někdy 'konec světa'. Není to zrovna moc výstižné slovo. Řekneme-li 'konec světa', pak tu vrcholnou událost dějin řadíme mezi události, jako je třeba konec školního roku nebo konec představení. Opona se zatáhne, zhasne se a odejde. Jenže Pán neodchází, nýbrž přichází. A na té scéně světa se nezhasíná, ale rozsvěcí. A to nejen tak trochu. Bude toho světla tolik, že nebude třeba ani měsíc ani slunce. Bude jasno. A bude jasno také v tom, co obstojí a co ne. Bude jasné, co je k dobrému a co vede k záhubě.
Ježíšovi učedníci by rádi věděli, a my s nimi, kdy že to bude a jaká že jsou poznávací znamení té jedinečné chvíle.
Je to v poslední době stále častěji, že se podobné myšlenky objevují. Například mi přišel program farářského kurzu, co bude v lednu:
Nadpis: Světlo v temnotách- místo církve uprostřed krize. První den – první přednáška 9.15 téma: Řítíme se do katastrofy? 11.45 host z Vídně téma: Teologie krize. Atd. čtvrtek: dopoledn Téma Konec euroamerické civilizace? Odpoledne: Augustin: O obci boží, aneb když se hroutí věčné město.
Nebo včerejší zprávy. Trump, Macron a Zelenskyj se sešli v Paříži: „Vypadá to, že svět se teď trochu zbláznil. O tom budeme hovořit:“
Tedy: na otázku, kdy to bude, dává Ježíš odpověď zcela jednoznačnou. Ta odpověď ovšem zklame všechny, kdo by si to datum chtěli poznačit v plánovacím kalendáři. Bůh ví, kdy to bude. Ví to jen Bůh. Bůh Otec. Od žádných andělů a duchů a věštců se v této věci nedá nic vytěžit, protože to nevědí a vědět nikdy nebudou. Je to tak přísně střežené tajemství, že ani Syn Ježíš k němu nemá přístup. Jakékoli výpočty, dohady či prognózy, kdy že bude konec světa, jsou tedy zbytečné trápení ducha, anebo promyšlený podvod. Ten den přijde jako zloděj v noci. A jak známo, návštěvu zlodějů si do diáře předem označit nemůžeme.
Na otázku, jaká budou znamení před příchodem Páně, odpovídá Ježíš obšírněji. Objeví se všelijací lžimesiáši (tedy ti, kdo - s odpuštěním - nakecávají lidem, že to tu zachrání), objeví se svůdcové lidu, přijdou války, přijde pronásledování spravedlivých. Naruší se ty nejzákladnější vazby mezi lidmi, všechno bude vychýleno a vymknuto z kloubů. I vesmír, samo zhmotnění řádu, začne haprovat, co má svítit, svítit nebude, co má na nebi pevně viset, bude padat, a půda pod nohama ztratí pevnost.
Budou se dít možná opravdu hrozné věci, říká Ježíš. Všimněme si však dobře, že všechny ty hrůzy, které Ježíš popisuje, nejsou součástí Kristova příchodu. Jsou tu dřív než Syn člověka přijde. A není to blízkost onoho posledního dne, která by všechny ty hrůzy spustila, naopak, Kristův příchod je odpovědí na to všechno, co se děje, a je tečkou za tím vším.
Jsou doby a chvíle, kdy lidé, kteří v nich žili, nabyli dojmu, že jsou to určitě chvíle poslední. Větší bídu, větší úpadek a převrácenost si nedovedli představit. Dobytí Jeruzaléma a zboření chrámu v roce 70, to byla pro Židy apokalypsa. Pád římské říše římsképrožívali i velmi věřící křesťané jako chvíle zcela určitě poslední. Nebo když v roce 1755 zemětřesení a vlna tsunami docela zničily město Lisabon, pro větší část Evropy to byl konec víry v Boží prozřetelnost a pro mnohé to byla jasná předzvěst konce světa. Není také divu, jestliže lidé ve vyhlazovacích lágrech či vystavení hrůzám bombardování za války prožívali válečné hrůzy jako absolutní zlo, po němž už nic horšího vlastně ani přijít nemůže.
Ježíšovy předpovědi se splnily. Na scéně se objevili vůdcové a svůdcové, kteří do záhuby přivedli milióny. A vskutku děti udávaly rodiče... To všechno jsou znamení kolapsu a slepé uličky našeho světa. Ne, ten náš svět není jen neustálý vývoj k lepšímu a trvalé zdokonalování, pokrok, kam se podíváte. A když si to někdy svět začne myslet, najednou přijdou hrůzy, jaké tu ještě nebyly.
Ano, došlo už k mnoha apokalypsám. Apokalypsa - znamená odhalení. A to nejdůležitější odhalení, apokalypsa - to bylo – taky se Země se třásla, skály pukaly a hroby se otvíraly, slunce se zatmělo - když Ježíš zemřel na kříži. Ukázalo se, jak vratký je náš svět, čeho je
člověk schopen – zabili nevinného, Božího Syna a ještě z toho měli legraci. Co svět čeká, nevíme. Kristus však tím vším už prošel, a proto máme důvod nehroutit se, i když se hroutí svět, i když se hroutí leccos v nás. V Heidelberském katechismu je otázka Co tě utěšuje v příchodu Krista, jenž přijde soudit živé i mrtvé? a odpověď na ni je tam uvedena takto: I v tísni a soužení mohu očekávat s hlavou vztyčenou, že z nebe přijde Soudce, který se před tím sám postavil před Boží tribunál a nechal se obtížit vším zlořečenstvím, které leží na mně.
Ano, s hlavou vztyčenou očekávejme příchod soudce, vždyť je to soudce, který se spolu s námi a za nás posadil na lavici obžalovaných. A když všelijaké katastrofy přicházejí, aby nás porazily, tak nás drží naděje. Naděje, která se neopírá o žádnou zprávu o stavu světa. Drží nás naděje, která je zakotvena v budoucnosti, v Boží budoucnosti, a odtamtud nám posílá povzbudivá poselství. Strach, ten spoutává a znehybňuje. Naděje, ta osvobozuje a uvolňuje k činu. K nějakému mimořádnému? Možná k činu docela obyčejnému.
Když se císař Josef I. v šoku a bezmoci po již zmíněném zničení Lisabonu ptal Markýze de Pombala "Co budem dělat?", odpověděl mu ten moudrý muž slovy "Pohřbíme mrtvé, veličenstvo, a postaráme se o živé". Myslím, že to je odpověď víry, odpověď naděje tváří tvář apokalyptickým hrůzám, když přijdou. Držet řád proti chaosu, zachovávat to, co má být, neúnavně pečovat o každý kousek života a dál připravovat budoucnost. Ano, máme se starat o budoucnost, ne o konec světa.
Když se ptali Martina Luthera, co by dělal, pakli by se dozvěděl, že nazítří má přijít konec světa, Luther údajně odpověděl: "Šel bych a zasadil na zahradě strom".
Kdo žije nadějí, ten tuší, že svět tajemně, nezjistitelně směřuje ke svému završení a že ty zasazené stromky spolu s veškerou setbou dobra budou mít v tom završení dějin své místo. Vždyť Kristus nekončí a neodchází. Světlo světa přichází. A tak v pokoji a naději můžeme rozsvítit druhou adventní svíčku. A i kdyby se objevila zpráva, že konec světa bude pozítří, tak stojí za to dnes zajít na návštěvu a zítra přečíst dětem pohádku. A protože on ten konec světa spíš nebude, tak stojí za to se i doučit nazpaměťi roli ve vánoční hře a poslat sváteční pohledy. Protože O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Amen