Text: Gn 22,1-14
Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." 2 A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" 3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. 4 Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, 5 řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." 6 Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. 7 Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" 8 Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál. 9 Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. 10 I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. 11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." 12 A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." 13 Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. 14 Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí". Dosud se tu říká: "Na hoře Hospodinově se uvidí."
_____________________________________________________________
Milí přítelé,
pozoruhodný příběh. Myslím, že nikoho nenechá klidným. (Jen na okraj - v ekumenické bibli má velmi nepřesný nadpis Obětování jediného syna). Jde o vyvrcholení Abrahamových příběhů. Diví se ten, kdo ho slyší poprvé, i ten, kdo ho slyšel mnohokrát. Pohled zvenčí vidí otce, který týrá své dítě a chce ho zavraždit - náboženský fanatik, který uslyší tzv. boží hlas, nic se neptá, jde a koná. Psycholog tu možná vidí extrémně poslušné dítě, které se nebrání, a následky tohoto představení si ponese až do konce života. A bulvární novinář ? Ten by asi svůj článek nadepsal: "Fanatický stařík málem vraždil" nebo "Dědic Izák v plamenech".
I pozorný čtenář bible má otázky: Kde je ten Abraham, který když měla být zničena Sodoma, tak s Bohem smlouval a bránil své bližní? Tam diskutuje a dnes bez jediné námitky poslechne. Abraham - tolikrát byl málo věřící a neposlušný, a tady jedná vzorově, až je to divné.
A co Hospodin - upřímně řečeno: Neprotiřečí si trochu? Vždyť Abrahamovi a Sáře daroval syna - budoucnost a najednou má být tato naděje z jeho iniciativy zmařena? A slyšel Abraham opravdu Hospodinův hlas?
A třeba Prokop Remeš - teolog a psychoterapeut - poví, že ten příběh je v bibli proto, abychom kdykoli nám někdo řekne, abychom zabili ve jménu Boha, věděli, že lže.
I podle židovských vykladačů je to jeden z nejsložitějších příběhů v bibli.
Zákaz obětování dětí
Když se zeptáme archeologů a znalců starověkých náboženství, dozvíme se, že hlavně ve zlých dobách a situacích lidé tehdy věřili, že dětskou obětí mohou utišit vztek bohů a vynutit si jejich přízeň. Prý není v Palestině městské brány, kam by pohané-Kenaánci nezazdili dětskou oběť asi s touto myšlenkou: "Když vydáš to nejcennější, co máš, dostaneš za to od bohů také něco cenného." Ochranu města, úrodu…. Tak tomuhle uvažování říká Bůh Izraele jasné "Ne". Celý příběh je jakoby detailně nakreslený obrázek o obětování dítěte, který je poté umístěn doprostřed kruhu s červeným okrajem a vznikne tak dopravní značka. "Zákaz obětování dětí." V pravidlech - ne silničního provozu, ale v pravidlech provozu světa, která vydal Hospodin je zřetelné "Ne" k dětské oběti. V tom příběhu je klíčové, že k obětování nedošlo. Vlastně by to mělo být nadepsáno O neobětování jediného syna. (Mimochodem to slůvko jediného bych taky vynechal, neboť Abraham měl ještě syna Izmaele.) Tedy "O neobětování syna".
Zkusme to domyslet dál: Hospodin protestuje proti dětské oběti, protestuje proti tomu, aby se kvůli našim dospěláckým zájmům, idejím, hodnotám, kariérám na děti nehledělo, aby trpěly, aby se stávaly obětí naší cesty za nějakou vysněnou metou. A ještě obecněji: Hospodin nesouhlasí, aby se při prosazování jakékoliv myšlenky počítalo s tím, že to holt někdo odnese a padne tomu za oběť. Tedy O neobětování ani syna ani nikoho jiného. Červená značka "Zákaz obětování lidí".
Jen co ji vezmeme na vědomí, vidíme vedle zapíchnutou jinou značku - je modrá, kulatá - tedy příkazová. A je tam symbol "Obětuj berana". Na připomenutí toho, co všechno jste dostali. A že to taky někoho stálo námahu a vy žijete díky tomu, že někdo jiný dal, staral se, ubral ze svého, abyste vy mohly být.
Obětování syna - to téma nasměrovalo mnohé křesťanské vykladače k příběhu Ježíše Krista. Tady na hoře Morija, tam na hoře Golgota.Tam Bůh v poslední chvíli nezavolá "zadrž". A trpí nejen syn, trpí i Otec. Mnohé připomíná pašije. Abrahamův pokyn služebníkům, aby zůstali zde, zatímco on půjde dál být s Bohem, nepřipomíná to Getsemane? A když pak syn Izák i syn Ježíš nese dřevo na němž má být obětován a nechá se dal bez odporu svázat? A Beránek, který je obětován namísto člověka. Ve prospěch lidí umírá. Skutečně příběh O obětování jediného syna.
A co dál? Tím se ruší ta příkazová značka "Obětuj berana" a umístí se obdélníková informační značka "Zástupná oběť". Ta značka nic nazakazuje, nepřikazuje, ale podobně jako jiné informační značky (jako třeba nemocnice, pumpa, občerstvení, ….) informuje a vlastně zve. Informuje o tom, že když už se nemají obětovat zvířata, neznamená to, že myšlenka oběti je škrtnuta, je ze světa odepsána jako nepotřebná. Ta značka je, abychom nezapomněli, že tajemství života je skryto v moci oběti. Kde sloužíme životu, plnosti života, tam se bez obětování neobejdeme. Ovšem - podporovat život nemůžeme na cizí účet (o tom už byla řeč), to bychom nikomu neprospěli, ale pouze na účet vlastní. Tak jak to udělal Kristus - jeho kříž je znamením, že bez toho, že se někdo obětuje, nemůže jít život dál.
Zkouška víry
Pojďme se při pátrání po poselství toho příběhu ptát dál.
Někde je v bibli tento příběh nadepsán Abrahamova zkouška.A třeba Martin Luther komentuje: "Byla to tvrdá zkouška. Praotec je plný úzkosti, bojí se cokoli říci synovi, který přesto již začíná chápat. Hora je daleko a výprava činí starcovi námahu. Nakládání dřeva ještě stupňuje utrpení. Izák nese dřevo, to má zdůraznit jeho dospělost, a to má Abrahama zraňovat. Dospělý muž, úspěšně odchovaný nositel zaslíbení a musí být usmrcen. Otázka "Kde však je beránek k oběti?" ještě zintenzivňuje těžkost aktuální chvíle. Hospodin si s otcem a synem hraje a přitom jde o život. Na závěr však Abraham pochopí i smysl svého zkoušení. Rozpozná, že šlo o hru, ve které si Bůh hrál se svými dětmi. Hře je zde nutno rozumět jako otcovskému zkoušení. Zkouší-li otec, pak tak činí pro dobro svých dětí. Hospodin tedy nezkouší ke zlému, ale pro osvědčení svých věrných."
Možná že se začneme bránit: Martine, to je příliš tvrdé, já bych určitě neobstál, to není hezké od Hospodina, takhle si hrát s Abrahamem. A Luther by odpověděl: "Zkouška je přímo poznávacím znamením víry. Ušetří-li Bůh někoho zkoušky, je to horší než deset zkoušek." A židovští vykladači, pokud by nás slyšeli, by ještě přidali podobenství: "Zkouší-li Hospodin v postavě hrnčíře nádoby, pak poklepává pouze ty, o kterých ví, že jsou dobře vypálené. Má-li hospodář dvě krávy, z nichž jedna je slabá a druhá silná, pak určitě vyjde na pole se silnou."
Zkouška je věc nepříjemná, obvykle se na ni netěšíme - na písemku ve škole, na testy v autoškole, na svářečskou zkoušku, na atestaci. Na druhé straně víme, že právě díky zkouškám jsme se něco naučili, vidíme, že jsme se posunuli dál, můžeme řídit, svářet, dostudovat, leccos jsme se donutili jasně formulovat, a dozvěděli jsme se o sobě, třeba i o svých silných a slabých místech. Po zvládnuté zkoušce máme většinou dobrý pocit. A zpětně vidíme často prodělanou zkoušku jako důležitý mezník v životě. Samozřejmě je dobré, když je člověk zkoušen někým, komu důvěřuje, o kom ví, že to s ním myslí dobře, že ho nechce potopit. Zkouší-li Bůh Abrahama, vede-li Bůh zkouškami věřící, nemusí být jejich smysl jasný hned (jako třeba v autoškole). Často ho zahlédneme až zpětně, když nám dojdou souvislosti. Nelze druhému napovědět: "To nepříjemné teď, víš, to je zkouška od Boha." Může to však někdo sám osobně vyznat, třeba až po čase, když mu dojdou souvislosti: Tenkrát, ta nepříjemná věc, kterou jsem se prokousával a probojovával ji - to byla asi zkouška, tam jsem se mnohé naučil, vyjasnil si, oddělil podstatné od povrchního, tam jsem se o sobě mnoho dozvěděl. Ta zkouška byla životadárná, ta určitě souvisela s tím, kdo dává život a vede mne jím. S Bohem. Ale opakuji - je to věc osobního vyznání.
Jaká byla podstata Abrahamovy zkoušky, zkoušky jeho víry ?
Na samém začátku, kdy Abraham opouštěl své jistoty, jistoty svých předků, kdy se rozloučil se svou minulostí.To jsem slyšeli při prvním čtení. Vyjdí, jdi na místo, které ti ukážu
A nyní znovu - Vyjdí, jdi na místo, které ti ukážu a tam - se má vzdát Izáka, má se vzdát své budoucnosti. (Tak to starověký člověk vnímal, že bez potomstva nemá proč žít, když jeho zemi, majetek ani tradici nikdo nezdědí.) Abychom se k tomu nějak osobně přiblížili, tak si ve své mysli na místo Izáka může každý dosadit to, toho, tu, ty nejcennější, nejdražší, oporu, jistotu v přítomnosti i to, co slibuje naději do budoucnosti. A představit si, že se toho máme vzdát.
A Abraham jde. Překvapivě - proti všem reálným alternativám počítá se třetí - možností. Do Abrahamovy víry se vešlo obojí - důvěra, že Boží slib platí, i ochota vzdát se viditelného znamení tohoto božího slibu. Abraham má odvahu vzdát se budoucnosti, jistoty, že ho někdo pochová, že někdo zdědí jeho majetek a tradici. Je opět ochoten snést nezajištěnost, prázdné ruce. Nelpí na tom, co má, co dostal, co ho jistí. Nepotřebuje se opírat o něco viditelného - drží ho jen víra. K takové životní poloze směřovalo dosavadní Hospodinovo vedení, to je maturita.
Věřím v Hospodina - tedy nic, nikdo ve světě není tak mocné, silné, jisté, abych do toho vložil všechnu svou naději.
Věřím v Hospodina - tedy nic kolem mne není tak cenné, tak důležité, aby s jeho ztrátou ztrácel i můj život smysl. Amen