Text: Jakub 5,13-16 „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“
____________________________________________________________
Sestry a bratři,
začnu dnes příběhem, který popsal jeden vikář: „Bylo to v nemocničním pokoji, byl jsem na návštěvě za jednou sestrou ze sboru, ale spala. Nechtěl jsem ji budit, tak jsem si na chvíli sedl k jejím u lůžku a šeptem se krátce pomodlil a pak ještě chvíli seděl a držel ji za ruku. Moji ale pozornost připoutala návštěva u postele na druhém konci pokoje. Jednu ženu navštívila její přítelkyně. Přinesla jí květiny a dopis, povídaly si. Než odešla, vyndala z kabelky malou lahvičku. Ukázala jí přítelkyni a nechala ji přivonět. Byl to olej. Zeptala se: „Můžu?“ Nemocná přitakala. Žena si nalila trochu oleje do dlaně, pohladila svou nemocnou přítelkyni po čele a řekla: „Pán Bůh ať tě posiluje, požehná ti a chrání tě.“ A pak odešla. Bylo to bez nějakých dalších náboženských úkonů, bylo to nějak samozřejmé a zdálo se mi, že v určité zkratce bylo vyjádřeno to, co se obvykle snažím při pastorační návštěvě nemocných těžko vyjádřit slovy.“
Pomazání nemocných dělali už prvotní křesťané. A tu a tam se v posledních letech objevuje i v evangelických církvích diskuse o tom, zda-li by nám nepomohlo ve chvílích, kdy chceme těm, kteří bojují s nemocí, dát najevo svou účast a touhu spolunést tíhu situace, a svou touhu posilnit je a nasměrovat je, odevzdat je Bohu a k jeho pomoci.
V katolické církvi se tento zvyk zachoval po staletí, časem se z něj stalo tzv. „poslední pomazání“, které se často vnímalo tak, že ho dostanu krátce před smrtí. Tedy když přišel kněz s olejem, bylo jasné i nemocnému, že se počítá s tím, že už asi brzy zemře. V posledních desetiletích se toto chápání výrazně koriguje, pokud vím, tak se opouští název „poslední pomazání“ ale nazývá se tato svátost „pomazání nemocných“ a vnímá se jako posila, povzbuzení a útěcha.
Mimochodem i v evangelické církví může věta „budu se za tebe modlit“ nebo „nechcete slavit večeři Páně doma“, zcela neprávem vyvolat u nemocného starost, že je to vážné a blíží se konec, vůbec to tak nemusí být míněno.
Tak nás chci dnes spolu s apoštolem Jakubem povzbudit, abychom se nemocným nevyhýbali, ale chodili je navštěvovat. A naopak, abychom se, když onemocníme, nevyhýbali společenství. Vozík může stát vedle lavice. Ostatně svět víry zahrnuje plnost života, a tak by tu měly stát kočárky i invalidní vozíky. A taky abychom se za sebe modlili, když je někdo nemocný. Proč? Třeba proto, že se to píše v bibli (a tu bychom chtěli brát vážně že...)? Pojďme se na ten text pořádně podívat, jde tu o tři věci: o modlitbu, o víru a o pomoc.
O jakou pomoc? V ideálním případě to samozřejmě znamená, že se nemocný uzdraví. Ale víme že Bůh nefunguje jako automat, kde krátce po vyslovení prosby z nebe splnění dle našich představ. Když čteme podrobně, tak tam je: „modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne“. Pozdvihnout - to může znamenat, že se nemocný uzdraví. Ale může to také znamenat, že ho pozdvihne vnitřně, duchovně, a on dostane sílu přijmout svou nemoc a dokáže s ní žít. Anebo, že dostane sílu se připravit na smrt. Také tady může Bůh pomoci a pozdvihnout ho, neboť kdo jde smrti vstříc ve víře, ten dostává jistotu, že smrt není to poslední, ale že i nad jeho životem si vezme poslední slovo Bůh, tak jako si vzal poslední slovo nad svým synem Ježíšem. A že tedy ve smrti odcházíme svým způsobem domů.
Tedy pomoc může znamenat uzdravení, anebo dostat sílu nést nemoc, anebo když na to přijde dostat nadějí na vzkříšení tváří v tvář blížící se smrti.
Modlitba víry pomůže nemocnému. Modlitba víry – té se učíme u Ježíše – a ta má dovětek „ne má, ale tvá vůle se staň“ tak se modlil Ježíš ve skleslosti a utrpení v Getsemane. Pane, je-li to možné, uchraň mne toho utrpení, ale buď vůle tvá. Bůh ho před utrpením neuchránil, ale pronesl ho jím, zachránil ho navzdory utrpení. Pozdvihl. Tedy pohled k Ukřižovanému, a k naději dosvědčené v jeho příběhu.
Slyšíme často „hlavně to zdraví“ aby bylo. Jeden můj kolega občas opáčí „no hlavně zdravou víru v Boha, abychom měli“ Ano zdravá víra i v nemoci prosí o posilu u Boha. A přenechá Boha, jak tato posila a pomoc má vypadat. Tvá vůle se staň.
Apoštol Jakub – tomu jde právě o zdravou víru. Víru praktickou, účinnou, konkrétní. Tedy ještě jednou: Je někdo z vás nemocný/slabý? Ať zavolá starší církve, a ti ať se nad ním modlí, potírajíce ho olejem ve jménu Páně. Člověka (a dokonce celého sboru) se týká i to, když trpí nebo je na tom špatně někdo bližní. Mohli bychom na tomto místě dlouho řešit, jestli má být pomazání nemocných svátost nebo ne. Každopádně Jakub říká, že něco se udělat má. Když je na tom někdo špatně, je sám a trpí, mají ti ostatní za ním jít a cosi pro něj udělat. Asi je Jakubovi jedno, jestli tomu budou říkat svátost nebo ne. Ale určitě mu záleží na tom, aby za tím nemocným šli a udělali, čeho potřebí.
Evangelíkům by bylo na místě vytknout, že se na tomhle místě obvykle spokojí s tím, že to není svátost, a tudíž to nedělají vůbec, katolíkům zase lze vytknout, že shánějí kněze a ten není vždy po ruce, a že možná by bylo lepší zajít obyčejně po laicku.
Ten nemocný, alespoň podle slova zde uvedeného může být člověk slabý a skleslý v širším slova smyslu – klesající, ten, který už v životě jaksi nemůže dál, nemá sil. A když bude řeč o uzdravení a postavení na nohy, budou to slova, která stejně tak mohou znamenat spasit a vzkřísit.
Občas slyším, při úmrtí nebo při vážné nemoci, že někdo řekne: já tam radši nepůjdu, nechci je rušit, určitě potřebují klid. Ale lepší je se zeptat, návštěvu navrhnout – v nejhorším návštěvu odmítnou, to myslím uneseme. Ta druhá možnost je horší – že se později dozvíme: „Víte, v těch nejhorších dnech jsme zůstali úplně sami, nikdo za mnou nepřišel.“
Podstatné je, když příbuzní, přátelé, sestry a bratři přijdou a že s tím svým problémem (nebo nemocí) není sám. Stejně podstatné mi přijde, že si nehrají na Jobovy přátele. Že s tím, který je na tom špatně, nezačnou rozebírat příčiny a zavinění (jinými slovy: nezačnou sami sebe přesvědčovat, že jim by se to stát nemohlo. Protože to je myslím hlavní důvod, proč za nemocí nebo nějakým neštěstím hledáme hřích nebo důvod, proč si za to sám může. To lidi nedělají z nějaké škodolibosti vůči postiženému, nýbrž jako sebeujištění, že nám se to nestane). Ti Jobovi přátelé nejprve přišli a sedm dnů mlčeli. To byla dobrá pastorace. Když pak začali mluvit, bylo to k horšímu. Čili: ti presbyterové si tam nejdou řešit své problémy – ať už s tou nemocí nebo s čímkoliv – a nejdou ani nemocnému vysvětlovat, co a proč ho to potkalo, nýbrž jdou tam - být s ním. Modlit se a to pomazání oleje – možná že rituál v určité chvíli umožňuje jak vyjádřit to nejpodstatnější – to jde o obvykle rituálem či symbolickým činem lépe. (tak jako jindy předat dárek, podat ruku či obejmout - je víc než slova...) a modlitba víry zachrání skleslého a vzkřísí ho Pán. I kdyby spáchal hřích, bude mu odpuštěno.
Modlitba víry (možná i) uzdraví stonajícího. Fyzicky uzdraví. Ale i kdyby ne: modlitba víry spasí klesajícího (skleslého, jsoucího v zoufalství, jak chcete). A Pán ho znovu postaví na nohy (a i kdyby teď ne, tak každopádně vzkřísí. V poslední den.) A pokud ho tíží nějaké hříchy, budou mu odpuštěny. Ano – ještě – jako poslední – toto téma: Možná až na nějaké návštěvě budete, bude možná řeč i o hříchu (možná jiné slovo). Nezapomeňte ujistit o odpuštění hříchů. Ano, to můžeme, vždy Bůh zaslibuje odpuštění těm, co o něj stojí. A také můžeme, ale také můžeme ujistit o příslibu vzkříšení. Já vím je to těžké, jsme v této víře všelijak křehcí, tak třeba nějakou písní (dá se zpívat i v nemocnici, nebo v Domově důchodců…). Třeba 178