Text: Jak 4,13-17
A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.
______________________________________________________________
Nevím, milí přátelé, jak moc je pro autora dopisu – Jakuba důležité, že v uvedeném textu píše zrovna o obchodnících. (Jestli je má jaksi obzvláště na mušce – kriticky -, že totiž právě obchodníci si naplánují někam táhnout a tam obsadit trh, pokrýt poptávku, vysát zemi ze surovin, pracovních sil, ale jakmile je to někde ještě zajímavější (podmínky výhodnější a pracovní síla levnější), tak táhnou dál a plánují, jak své podnikání strategicky nejlépe zvládnout...) Spíše se mi zdá, že pisatel míří obecněji ke všem a obchodníci jsou jako příklad.
Pozoruhodné je, že Jakub od bohatých nevyžaduje to, co bychom od autora křesťanského spisku očekávali – tedy že by bohatí měli dát své peníze chudým (resp. to Jakub dělá na jiném místě svého dopisu). On myslí na jejich blaho– totiž (výchovně – jakožto jejich duchovní učitel) komentuje jejich pracovní návyky, jejich životní návyky a pomáhá jim je přiměřeně chápat, zasadit je do života i z hlediska duchovního.
O co jde? On je nabádá, aby k veškerému plánování přidali jednu podmínku: „Řekněte raději: Bude-li Pán chtít, pak udělám to či ono.“ Plánujte, ano, ale s tímto předznamenáním. Zdá se mi, že se tím mění celé vnímání života. Přestaneme totiž vnímat jako samozřejmost, že věci určitě budou, tak jak očekáváme. Možná, že Jakub zažil kohosi nafoukaného (možná někoho právě z těch obchodníků), kdo měl tak jasné plány, nebo o svých plánech mluvil tak jasně, že bylo jasné, že si vůbec nepřipouští možnost, že by život taky mohl plynout jiným korytem. Může. To je kus křesťanské moudrosti.
Toto přesvědčení – skoro bych řekl životní přednastavení - že je třeba uvažovat a plánovat s předznamenáním „Bude-li Pán chtít.“ se tradičně nazývá Jakubovou podmínkou (dokonce má i latinskou zkratku s.c.J. „sub conditione Jacobea“) a patří k jednomu z východisek křesťanského vnímání života. Je to rada prostá, rada trefná i dobře zbožná.
Ano „Bude-li Pán chtít, budeme žít.“ Každý by měl pomyslet na to, že jeho život může klidně už zítra vypadat úplně jinak. I moje plány se mohou sesypat jako domeček z karet. Už zítra nemusím mít duševní ani tělesnou sílu, už zítra mohu být bez majetku, bez zdraví, bez příbuzných, už pozítří se může sesypat moje kariéra a můžu se octnout mezi těmi, co jsou na chvostu, na okraji společnosti. Kdo může říct, že jemu se něco takového stát nemůže? Kdo může s jistotou říci: Bůh mi garantuje, že tu zítra budu a budu moci udělat to či ono. Jistě má každý očekávání, naději, konkrétní prosby, ale jistotu nemáme.
Na přelomu starého a nového roku se plánuje, vyhlíží. Pokud budeme příští rok plánovat pod Jakubovou podmínkou, tak se nám nemůže stát, že budeme zahrnuti mezi ty, které Jakub oslovuje jako ty, co se vychloubají a chvástají. Je takové úsloví, že někdo dělá účet bez hostinského. To je nemoudré, přináší to komplikace a problémy. Tady nejde o hostinského, ale o Hospodina. Dělat plány bez Hospodina je nemoudré, přináší to komplikace a problémy. Jakub myslí na lidi, co si myslí, že mají vše pod kontrolou a vůbec neberou v úvahu, že jsme v prach a v prach se navrátíme. Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí. Přijdou třeba záplavy, nebo se může stát, že z cenných papírů na burze zbude prach, vzbouří se buňky v těle a najednou je vše jinak. A což teprve, když se objeví epidemie. Najednou je všem jasné, že domluvené termíny nejsou víc než jen zápis v kalendáři. Najednou nic neplatí. Zažili jsme to opravdu na vlastní kůži. Ale třeba i politická a sociální situace i v naší poklidné části světa se může celkem rychle změnit, třeba kdyby byla někde poblíž válka, jistě přijdou zoufalí lidé také k do našich končin.
A zároveň, a to je důležité, zároveň nechce Jakub říct, že se má všechno nechat plavat a vyhlídky a plány vůbec nedělat. Kdo má čas a prostředky k tomu, aby dělal dobré a nečiní to, je vinen. „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“ Tímto napomenutím text končí. Víme, co v tomto roce dělat. Podle času a možností lze činit dobro. Co konkrétně to znamená? To je potřeba promyslet.
Víme, kam napřeme své síly a prostředky? Jaké důležité úkoly jsou před námi - osobně, před křesťany, před naším sborem ?
Bylo by to naprosté nepochopení Jakuba, kdybychom z jeho napomenutí udělali závěr, že máme všechno nechat běžet - O nic se nestarej, však on to Pán Bůh nějak zařídí. Ne, ne, pokud víme, co je třeba dělat, tak to udělat máme, a je třeba to i plánovat - jak investovat čas, jak investovat peníze, k čemu užít rozum a svou energii. A kdo by to nečinil – to Jakub řekne tvrdě – má hřích. (Tedy hřích není jen něco udělat špatně, ale taky třeba nic neudělat – viz např. Podobenství o milosrdném Samařanovi Lk 10.)
A asi by se navenek dalo nicnedělání docela dobře křesťansky zbožně obhájit (a ukázat při tom na prostotu života svatých a na Ježíšova slova o tom, že nemáme být ustaraní ohledně zítřejšího dne). Ale to by byla minela. Právě Jakub vidí víru jako víru činnou a aktivní - málo řečí, ale hlavně něco udělat. Takže ta jeho podmínka není brzda, ale předznamenání – víte, jak to je v hudbě – aby to dobře znělo, je třeba na začátku vzít na vědomí křížky a béčka.
Aby to dobře vyznělo, tak příští rok si plánuji práci tam, dovolenou tam, budu dělat to a to – ale s vědomím, že to nezávisí na mně. Možná taky budu úplně jinde nebo nebudu vůbec. A nejen, že to nezávisí na mě (protože rizikové faktory jsou různé), ale vyznávám, že to závisí na Bohu.
Možná jste i vy sestry a bratři dostali k Vánocům kalendář, anebo jste si nějaký pro tento rok opatřili – nástěnný, stolní nebo diář. Je to už několik let, co jsou (myslím v rámci partnerských vztahů mazi jihočeským a pasovským seniorátem) narazil jsem na diář, který vydala Spořitelna a úvěrová banka ve Witten. A na jeho obalu bylo napsáno „Bůh můj jsi ty, ve tvých rukou jsou časové moji. Ž 31,16 kralický překlad“ Překvapilo mě to, že banka vydává diář s biblickým citátem,
ale pak se to vysvětlilo. Je to banka, kterou zřizují svobodné evangelické církve v Německu. Přijde mi to přiměřené mít ten verš na diáři. Představuju si, že to může mít i uklidňující účinek, když člověk nestíhá, neví, kde mu hlava stojí, jestli zvládne všechny termíny, schůzky a akce, uvědomit si: Ne ne, ne ti všichni, co mě honí sem a tam, ne já, co sám sebe honím sem a tam, ale „Bůh můj jsi TY, a ve TVÝCH rukou jsou časové moji.“ Můj čas patří Pánu Bohu... od něj jsem ho přece dostal. Takový biblický verš na diáři může mít i varovný účinek – ve smyslu Jakubovy podmínky. Ano člověče, plánuješ, plánuješ toho hodně, co kdy bude, jak rozvrhneš svůj čas, ale nezapomeň, kdo je tvůj Bůh a že v JEHO rukou jsou časové tvoji.
Anebo ještě dál – ten verš jako otazník, jestli jsme si nenechali proklamace o tom, že Pán Bůh je naším pánem jen na neděli a svátky a do křesťanských písní. Ale když pak jde o všední den, odložíme bibli i nový zpěvník a zase je naším životním průvodcem diář. A plánujeme jen podle svého a chceme mít náš čas pevně ve svých rukou. Ten verš jako otazník - jestli se při plánování ptáme po Boží vůli – po tom, co chce pán Bůh, abychom v čase od něj darovaném konali ….
Máme plány, na dovolenou, na svatby, oslavy..... tak to celé je třeba dát pod biblický verš jaký byl na tom diáři z banky nebo pod Jakubovu podmínku. Anebo pokud máte jako já diář v mobilním telefonu. Kdyby při spuštění diáře (aspoň jednou denně) vyskočil ten biblický verš. „Ve tvých rukou jsou časové moji.“
Anebo se tak jako jsme zvyklí se modlit před jídlem, se pomodlit na začátku roku (nebo i každého měsíce či týdne?) nad svým kalendářem a diářem:
Pane Bože,
děkuju za čas, který mi dáváš.
A prosíme o moudrost při mém plánování
Buď pánem i mého diáře a kalendáře
A mluv mi do mých plánů....... Amen