Čtení: Jr 31,31-34a
Text: 2K 3,3-6 „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.
Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“
_______________________________________________________
Sestry a bratři, milí přátelé,
Dva obrazy, dvě podobenství nám nabízí apoštol Pavel v tomto úryvku. Člověk jako dopis. Člověk jako číšník.
Máloco prozrazuje o člověku tolik jako jeho dopisy. Dopisy píšeme, abychom si něco více či méně důležitého sdělili, abychom podpořili mezilidský vztah, nebo abychom získali druhého pro nějakou myšlenku. V dopise můžeme někomu velmi dobře naznačit blízkost i naopak odstup. Málokterý životní projev říká tolik, co dopis. A když např. někdo zemře, tak je třeba pečlivě rozvážit, zda otevřeme a budeme číst jeho dopisy, natož že se rozhodneme je publikovat. Proto ve svých dopisech jsme odhalení, bezbranní, prokouknutelní.
Psaní dopisů patří po dlouhá staletí k základům lidské civilizace. I když možná už tomu tak dlouho nebude. Možná přijde příštím generacím Pavlům obraz o Kristově dopisu staromódní, možná že za několik desítek let bude muset komentář k epištole Korintským vysvětlovat, co to dopis je, aby tuhle část Nového zákona čtenář pochopil. Asi tak, jako se diví některé děti, když vidí klasický telefon s kulatým ciferníkem. Připadá jim legrační, nepraktický a pomalý. Dopisy jsou také cosi pomalého. Dopis potřebuje čas: najít list papíru, tužku co píše, rovný stůl a klidné místo. Někdy se čeká na správný vnitřní moment, kdy začneme psát. A pak vypravení dopisu - je třeba mít obálku a známku, znát adresu, příp. zjistit PSČ a pak dojít s dopisem na poštu či ke schránce. Čas si pak vyžaduje i přijetí a čtení dopisu. Často dlouhé čekání, než se ve schránce objeví dopis, který vyhlížíme, čas si vezme i několikeré, opakované čtení dopisu, který jsme dostali, přičemž podle nálady znovu zaznívají příslušné řádky i to, co je mezi nimi. A někdy je přiložen obrázek nebo ze zamilovaného dopisu vypadne vylisovaný čtyřlístek nebo kytička. To všechno je dlouhý proces. A nevím jestli v tomto smyslu telefonáty, e-maily, nebo textové zprávy mohou dopisy nahradit.
Pavel píše: Vy jste dopisem Kristovým. Sám Bůh věnoval čas, aby vás vypravil do světa. Vy jste dokumentem boží lásky, ve kterém se On zjevuje, ukazuje - vlastně také docela nahý a bezbranný. Vy, zranitelná stvoření, kterým nelze hned porozumět, která sama potřebují čas, aby porozuměla svému životu a svým úkolům. A přece jste obrazem Boha neviditelného, Boha, který se odvážil stát člověkem. Vy jste epištolou Kristovou!
To je kompliment, když nás takhle někdo osloví. Možná se toho lekneme - sebekriticky, že někoho od pisatele toho dopisu - od Krista - odradíme. Budeme-li my, bude-li dopis nevzhledný, nevzhlédnou lidé ani k jeho autorovi. Jenže tohle není tématem apoštolova psaní. Jeho tón je naopak povzbuzující. Pavel ví velmi dobře, co všechno v člověku vězí, ví i o tom všem lidském problematickém, a přece formuluje jasně, aniž by to omezoval nějakým "ale", nebo "kdyby": říká prostě: Vy jste dopisem Kristovým, napsaným na živých deskách lidských srdcí.
O něčem podobném mluvil před 500 lety prorok Jeremiáš pro Izrael: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.“ To vidí Pavel u lidí v Korintě už jako realitu: Bůh píše na normální lidská srdce, na srdce, která nesou lásku a naději, která nesou šlechetná rozhodnutí a hluboké pocity, ale která jsou stejně tak schopná propadnout žárlivosti, závisti a bezohlednosti. Kdo je pozorný a chce, ten může v docela normálním životě docela prostých lidí číst o Bohu.
To je ovšem cosi ohromujícího. Jsme bráni vážněji, než sami sebe někdy bereme.
K jednomu zkušenému faráři nastoupil na praxi nový mladý vikář a ptal se ho: "A bratře faráři, které komentáře k Písmu čtete při přípravě kázání?" A ten starší farář odpověděl: "Hochu, mým komentářem je můj sbor."
Ten obraz o dopise nám možná pomůže i při přemýšlení nad tématem misie. Vy jste dopisem Kristovým - slyší děti, ženy i muži z Korintu a přitom nemusí být nutně nijak zvláště misionářsky aktivní. Dopis – ten je pasivní, ten se prostě nechá napsat, nechá se hodit do schránky a poslat, nechá se otevřít a číst. Ono „dovolit“, nechat, abych byl k něčemu použit, je někdy důležitější než sám (složitě) vymýšlet, co dělat. Ví dopis, kdo všechno ho čte? Víme, kdo nás čte? Dělá dopis víc, než že prostě je? Nestačí prostě jenom nechat si líbit, co na nás, co s námi Bůh dělá a být - prostě k dispozici. K tomu je způsobilý každý. Pro někoho je to možná příliš málo, nestačí mu to - chtěl by být víc, než nositelem a nosičem božího psaní.
Apoštol píše - ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; nýbrž naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě.
Sloužit – řecky „diakonein“ - to jsme u druhého Pavlova obrazu. V původním slova smyslu diakonia znamená prostě - obsluhování u stolu. Původní diakon - je tedy číšník. A číšník, ačkoli servíruje něco, co sám nevařil, má důležitou roli. Je svým způsobem pyšný na to, co na stůl přinesl, je rád, pokud hostům chutná, snaží se být nápomocen, ale vnucovat by se neměl, ani nepoučovat. Číšník prostě pracuje jako spojovací článek mezi kuchyní a hostem. Místo, odkud dobro, odkud dobroty pochází, spojuje s lidmi, kteří to dobro, tu dobrotu dostávají. A to se mi zdá docela výmluvné a půvabné pro pochopení, co původně diakonie znamenala. Být spojovacím článkem, být mostem: Číšník tu má vlastně podobnou úlohu jako dopis - který tvoří mosty, zajišťuje spojení a komunikaci.
Dva obrazy: Člověk jako dopis Kristův, člověk jako číšník Boží. Zprostředkováváme, jsme nosiči, jsme médiem toho dobrého, posilujícího, vyživujícího, chutného, Boží dobroty. Víme, jaká je nabídka, víme, kde jsou dveře do Boží kuchyně, víme, kde se čerpá naděje, a tak to od zdroje dobra, lásky a života transportujeme, k těm, kteří potřebují výživu, jejichž život nemá chuť, do míst kde je to vodovaté, nemastné neslané. A to přináší radost.
Z textu se dozvídáme jednu charakteristiku té služby: Není založena na liteře, ale na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Jsme služebníky Ducha. To zní trochu namyšleně, ale je v tom především pokora - jsme služebníky, ne manažeři ducha. Duch věje kam chce, a my můžeme jen doufat, že ve správný okamžik budeme připraveni a otevřeni, budeme k dispozici správným směrem.
Opakem je služba založená na liteře. Křesťané, co ulpívají na slovech, definicích a pojmech, zahořkle bojují a tlučou se po hlavách svými představami o tom, co je pravda a co je správné. Věřící, co, snad s dobrým úmyslem, ale otrocky vykonávají cizí rozhodnutí a mají je za nezměnitelná. To není služba Ducha, ale litery. A - říká Pavel: Litera zabíjí, ale Duch dává život. Litera zabíjí všude, kde se lpí na předpisech, trvá se na paragrafech, aniž by se vzal v úvahu celkový smysl věci. Kde princip vítězí nad láskou. I boží slovo, i boží rady a přikázání - ten dobrý boží dar - při bezduchém používání mohou vést ke zlému. Ostatně to Ježíš často řešil se zákoníky. A tak je zapotřebí Božího ducha, i pro naše úvahy o tom, co je správné a co ne, pro naše morální poučky a předpisy, pro naši tradici, i pro naše čtení bible. To vše nám pomáhá se orientovat a držet směr, ale do toho všeho má vstupovat Duch svatý, aby neprohrálo milosrdenství, vždyť Bůh je láska.
Dva obrazy a jedna instrukce. Člověk jako Kristův dopis, člověk jako číšník Boží dobroty. A litera že zabíjí, ale Duch dává život.
Naše úloha je důležitá, nezastupitelná - na něco, na někoho musí Bůh ten dopis napsat, někdo musí ty dobroty z boží kuchyně lidstvu přinášet. Děláme to, jak to jde. A pomáhá nám dívat se, jak to dělal Ježíš. (tradičně se tomu říká následujeme ho). Protože věříme, že na něj Bůh psal v plnosti. On je hlavní boží zásilkou pro svět. On je dopisem doporučeným, nanejvýš doporučeným a doporučení-hodným dopisem Božím. On je vrchní – vrchní číšník, který vnáší boží dobrotu a posilu do světa. Amen